Článek
Když se nám narodilo první dítě, měli jsme radost z každé maličkosti. Dlouhé měsíce před porodem jsme pečlivě vybírali, co všechno budeme potřebovat. Něco jsme koupili sami, něco jsme dostali od rodiny, a pár krásných věcí nám přinesl i švagr, manželův bratr. Přijel krátce po narození a přivezl velkou tašku dárků. Všechno bylo kvalitní, stylové, zjevně promyšlené. Poděkovali jsme mu s manželem dojatě, i když některé věci jsme už měli připravené.
Návštěva to ale nezůstala jen u předání dárků. Švagr si sedl, rozhlédl se po bytě a začal komentovat, co všechno je podle něj zbytečné, špatné nebo nekvalitní. Kritizoval náš kočárek, i když byl úplně nový. Kroutil hlavou nad přebalovacím pultem, že takový by nikdy nepoužil. Dokonce měl poznámky i k lahvičkám, které jsme si vybrali. V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Byla jsem po porodu, unavená a nejistá, a jeho výtky mě zasáhly víc, než bych si přála.
Manžel to později zlehčoval. Prý je takový pořád. Ale mně to vrtalo hlavou. Proč tolik kritiky, zrovna v době, kdy bych ocenila spíš podporu?
O pár dní později mi to došlo. Když jsem uklízela švagrovy dárky do komody, uvědomila jsem si, že všechny věci, které tak kritizoval, už přivezl ve své tašce. Jiný typ lahviček, jiný pult, jiný styl kočárkové deky. Postupně mi docházelo, že on nám vlastně vybavil celou výbavu. A nebylo to málo. Všechno nové, kvalitní, očividně dražší než naše věci. Došlo mi, že jeho kritika nebyla zlomyslná. On prostě chtěl, abychom používali to, co nám koupil. Chtěl nám pomoci, a když viděl, že jsme si pořídili něco jiného, asi ho to mrzelo.
Dnes už na tu návštěvu vzpomínám s odstupem. Přestala jsem se zlobit. Možná jen neuměl říct, že mu na nás záleží. Možná v tom byla i trocha ješitnosti, ale upřímně – kdo z nás ji někdy nezažil? V každém případě jsme většinu jeho věcí nakonec stejně využili. A zpětně jsem vlastně ráda, že jsme to pochopili dřív, než z toho mohlo být větší nedorozumění.
