Článek
Když jsem se po porodu snažila znovu nadechnout a najít v chaosu mateřství alespoň pár minut pro sebe, byla tu ona. Švagrová. Přijela kdykoli, kdy jsem potřebovala pomoct. Nabízela se, že vezme děti na hřiště, že je pohlídá, že s nimi půjde na procházku. Zdálo se to jako dar z nebes. Já si mohla v klidu zacvičit, občas si na chvilku lehnout nebo se jen v tichu osprchovat. A ona vždycky říkala, ať si odpočinu, že to zvládne. Neptala se. Jen konala.
Zpětně mi to přijde až moc dokonalé. Tehdy jsem si ale nechtěla kazit ten pocit, že na to nejsem sama. Po měsících, kdy jsem byla zavřená doma s miminkem a tříleťákem, to byl malý zázrak. Jenže pak se začaly dít zvláštní věci. Manžel se najednou zdržoval v práci déle než obvykle. Občas jsem si všimla, že si s někým píše a rychle uklidí telefon, když vejdu do místnosti. A občas jsem měla ten divný pocit v břiše, který člověk má, když se něco děje, ale ještě si to nechce přiznat.
Jednou jsem se vrátila domů dřív. Měla jsem být na masáži, kterou mi švagrová domluvila jako dárek. Jenže masérka onemocněla a já jela domů s úmyslem překvapit děti. Vchodové dveře byly pootevřené a v bytě ticho. Děti nikde. A pak jsem je našla. Spolu. V mé kuchyni. Pili víno a smáli se. Ani jeden mě neslyšel, dokud jsem nestála přímo za nimi.
Nevím, co mě tehdy šokovalo víc. Jestli to, že mě manžel podváděl, nebo že si k tomu vybral právě jeho sestru. Dívku, kterou jsem brala skoro jako vlastní sestru. Které jsem svěřila to nejcennější, co mám. Naše děti.
Snažili se to zamluvit. Říkali, že si jen povídali. Ale na stole byly dvě skleničky a v očích měli paniku. A já jsem věděla, že to nebylo poprvé. Že těch chvil, kdy mě tak ochotně nechávali o samotě, využívali k vlastnímu sobectví.
Neudělala jsem scénu. Jen jsem vzala děti a odešla. Dnes je to už pár měsíců a manžel tvrdí, že to byla chyba. Že ho to mrzí. Ale důvěru, která se jednou rozbije, už nejde slepit. A ta bolest, že mě zradila právě ona, ta bolí pořád stejně.
