Článek
Od chvíle, kdy se nám narodilo první dítě, měla moje tchýně potřebu zasahovat. Nejprve to byly rady ohledně kojení, pak příkrmů, spánku, a nakonec se vyjadřovala téměř ke každému mému rozhodnutí. Nikdy se nezeptala, jak se cítím. Jen komentovala. A já jsem dlouho mlčela. Ne kvůli strachu, ale kvůli klidu v rodině. Myslela jsem si, že když budu trpělivá, jednou si dá pokoj.
Když jsem od ní slyšela už po padesáté, že děti nemají být rozmazlené a že jsem moc měkká, dýchala jsem zhluboka a usmívala se. Před ní. V soukromí jsem pak často brečela. Ne proto, že bych jí věřila. Ale protože mě její slova zraňovala. Cítila jsem se, jako bych nebyla dost dobrá. A přesně tohle se ve mně hromadilo celé roky.
Jedno odpoledne jsem ji poprosila, jestli by mohla děti na chvíli pohlídat, protože jsem měla vyšetření. Když jsem se vrátila, našla jsem syna v koutě. Plakal a bylo vidět, že se bojí cokoli říct. Dcera mi šeptem oznámila, že babička na brášku křičela a že dostal pohlavek. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco zlomilo.
Vzala jsem děti, poděkovala jí za hlídání a řekla, že už to víc potřebovat nebudeme. Nezakřičela jsem. Nepřišla výčitka ani scéna. Jen klidné oznámení, které ji zaskočilo. Pokusila se to zlehčit, hájila se, že děti potřebují pevnou ruku. Ale já jí slušně řekla, že v naší rodině se takhle děti nevychovávají.
Od té chvíle se změnilo mnoho věcí. Nechtěla se mnou dlouho mluvit. Pár týdnů nechodila ani na návštěvy. Ale já jsem se konečně necítila slabá. Uvědomila jsem si, že chránit svoje děti není drzost ani neúcta. Je to moje právo. A povinnost.
Nakonec se vztahy trochu uklidnily. Tchýně už mi neradí, jak mám vychovávat. A i když zůstala trochu na odstupu, děti už se jí nebojí. Mám z toho smíšené pocity. Mrzí mě, že jsme to nedokázaly vyřešit dřív. Ale zároveň vím, že jsem konečně udělala to, co jsem měla udělat už dávno.
