Článek
Přišla bez ohlášení, jako vždy. Ve dveřích si hned zulé boty, podívala se po bytě a s povzdechem pronesla, že máme asi hodně peněz, když si můžeme dovolit takový luxus. Nejdřív jsem si myslela, že to říká v nadsázce. Jenže když začala ukazovat prstem na konkrétní věci, pochopila jsem, že to myslí vážně.
První na ráně byl kávovar. Prý na co potřebujeme takovou mašinu, když kafe se dá zalít i v hrníčku, jak to dělali vždycky oni. Že prý jsme zhýčkaní a neumíme si vážit obyčejných věcí. Potom si všimla sušičky. To už se neudržela a spustila, že za jejich časů se všechno pralo v ruce a věšelo ven. Vysvětlovala mi, že takové věci jsou zbytečné, že spotřebují moc elektřiny a že je to jen výmysl dnešní doby.
Došlo i na robotický vysavač. Ten ji obzvlášť popudil. Prý už jsme vážně líní, když nedokážeme vzít obyčejný smeták a uklidit si sami. Když jsem jí řekla, že to všechno šetří čas, který můžeme trávit s dětmi, jen zakroutila hlavou. Prý jsme generace, která si myslí, že všechno zvládne technika.
Vrcholem byl náš elektrický difuzér s esenciálním olejem. Podle ní jsme se úplně zbláznili, když dáváme peníze za vůně do vzduchu. Prý máme otevřít okno a nadechnout se pořádně, že to je zadarmo a zdravější. Nedokázala jsem jí vysvětlit, že ten difuzér mi pomáhá večer usnout a že vůně levandule je pro mě jako balzám na nervy.
Ten den jsem si uvědomila, jak rozdílně vnímáme běžné věci. Co je pro mě praktická pomoc v každodenním životě, to ona považuje za zbytečný přepych. A i když jsem se snažila vysvětlit, že dnešní svět je jiný a že moderní technologie nám mají život usnadnit, nehnula se ani o píď.
Možná jsme opravdu jiná generace. Ale nežít pohodlně jen proto, že dřív to bylo jinak, mi prostě nedává smysl. Nechci se vracet k ručnímu praní nebo kávě zalité vařící vodou. Jestli je tohle luxus, tak si ho s klidem dopřeju.
