Článek
Na začátku našeho soužití jsem její starostlivost vnímala jako milou snahu zapojit se. Přinesla buchtu, pomohla s nákupem, občas vzala malou ven na procházku, když jsem potřebovala vydechnout. Bylo to vlastně fajn. Měla jsem pocit, že jsem si docela vyhrála – hodná tchyně, která nevyžaduje pozornost, ale je vždy ochotná podat ruku.
Časem ale začalo být všechno tak trochu „její“. Její recepty, její zkušenosti, její názory. Když jsem uvařila jinak než ona, divila se, že to náš syn (její syn) vůbec jí. Když jsem oblékla malou jinak, než byla zvyklá, podotkla, že jí určitě bude zima. Bylo to vždy řečeno s úsměvem, někdy jen tak mimochodem, ale pořád dokola. Drobná připomínka, jedno rýpnutí za druhým.
Nejdřív jsem si říkala, že to nebudu řešit. Že je to prostě její způsob komunikace. Manžel to přehlížel, nebo spíš neviděl, což mě rozčilovalo ještě víc. Když jsem mu o tom řekla, mávl rukou. Prej že to nemyslí zle. A já si pořád opakovala, že to asi přeháním.
Pak přišla ta večeře. Seděli jsme všichni u stolu, malá jedla těstoviny a trochu si je rozmazala po obličeji. Smáli jsme se tomu a já jí otírala tvář, když tchyně pronesla: „To má po mámě. Nešika už od narození.“ Všichni ztichli. I malá se na mě podívala, jako by vycítila, že se něco stalo.
Ta věta mi projela hlavou jako šíp. Do té doby jsem její komentáře brala s rezervou, ale tohle bylo něco jiného. Bylo to veřejné ponížení. A co bylo nejhorší – nikdo se jí neozval. Ani manžel.
Ten večer jsem neřekla nic. Ale něco ve mně se zlomilo. Přestala jsem ji vnímat jako spojence. Začala jsem si víc hlídat hranice, ozývala se, když mi něco vadilo, a hlavně – přestala jsem se snažit zalíbit.
Ona to vycítila rychle. Nechápala, proč se mnou není „jako dřív“. Ale mně bylo najednou jedno, co si myslí. Začala jsem si chránit svůj prostor. Ne proto, že bych ji nenáviděla. Ale proto, že už jsem věděla, kam až může zajít, když jí to člověk dovolí.
Jedna věta. A všechno bylo jinak.
