Článek
Když jsme se s manželem nastěhovali do nového bytu, byli jsme nadšení. Malý, ale náš. Poprvé jsme si mohli zařídit věci podle sebe. Byla jsem vděčná, že jeho máma nabídla pomoc. Vlastně mi to přišlo milé. Přinesla buchtu, pár květináčů a nové utěrky. Jenže to byl začátek.
Pár dní nato se objevila znovu. Přinesla novou poličku do koupelny a rovnou ji přivrtala. Bez ptaní. Prý je to praktičtější. Neřekla jsem nic. Nechtěla jsem být zlá. Jenže postupně se to stupňovalo. Začala nám přerovnávat kuchyňské linky, tvrdila, že máme špatně uložené skleničky, a jednou dokonce vyhodila moje staré hrníčky, protože se jí nelíbily.
Snažila jsem se brát to s nadhledem. Říkala jsem si, že je jen hodně zapojená a že možná nemá co dělat. Ale když jsem jednoho dne přišla domů a zjistila, že nám změnila rozestavění nábytku v obýváku, už to nešlo přehlížet. Moje oblíbené křeslo bylo v ložnici, knihovna přestěhovaná a na stole ležel plán přestavby dětského pokoje. Jenže žádné dítě jsme zatím neměli.
V tu chvíli jsem se posadila na gauč, který teď stál zády k oknu, a rozbrečela se. Připadalo mi, jako by mi někdo přebral život. Nešlo jen o nábytek. Šlo o to, že se mě nikdo neptal. Že moje hranice neexistovaly.
Večer jsem si s manželem sedla a všechno mu řekla. Neplakala jsem už. Mluvila jsem klidně, ale pevně. Že mám jeho mámu ráda, ale že si nepřeju, aby k nám chodila bez ohlášení a měnila věci podle sebe. Že to není pomoc, ale zásah. A že pokud to nezastavíme, bude to jen horší.
