Článek
Nebyla jsem v restauraci roky. Vařím doma, chodím do práce, platím složenky jako každý jiný. Ale ten den jsem si řekla, že si zasloužím malou radost. Oblékla jsem si šaty, které už dlouho ležely ve skříni, a vyrazila do podniku, který jsem měla dlouho vyhlédnutý. Ne nijak přepychový, ale ani úplně obyčejný. Prostě takový, kam se člověk vydá, když si chce trochu zvednout náladu.
Sedla jsem si ke stolu u okna, otevřela jídelní lístek a poprosila o sklenku červeného vína, které mě zaujalo – nebylo nejlevnější, ale ani nic extravagantního. Obyčejná objednávka. Jenže reakce servírky mě totálně zaskočila.
„Na to asi nemáte, ne?“
Ta věta přišla úplně bez varování. Řekla to s úšklebkem, takovým tím opovržlivým tónem, co člověka zaskočí víc než nadávka. Podívala se na mě od hlavy k patě, jako bych sem nepatřila. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Ne proto, že bych si víno nemohla dovolit, ale proto, že mě někdo bez sebemenšího studu odsoudil podle vzhledu.
Chvíli jsem mlčela. Pořád jsem doufala, že jsem se přeslechla. Že to byla nešťastná formulace nebo pokus o vtip. Ale když jsem se na ni podívala, viděla jsem v jejím výrazu přesvědčení. Ona si vážně myslela, že nemám dost peněz, abych si objednala to, co chci.
Mlčet, nebo říct něco zpátky?
Nejsem ten typ, co dělá scény. Ale zároveň nejsem z těch, co si nechají všechno líbit. Řekla jsem jí klidným hlasem, že bych si přála právě to víno, které jsem si vybrala – a že zaplatím bez problémů. Otočila se a odešla, ale cítila jsem, že tím to nekončí.
Když mi nápoj přinesla, položila sklenku na stůl s takovou razancí, že víno málem vyšplouchlo. Neřekla ani slovo. Jen odešla, jako by mě chtěla potrestat za to, že jsem si dovolila sedět v jejich restauraci a objednat si něco dražšího.
Nepřišla jsem žebrat
Ten večer jsem se cítila zvláštně. Na jedné straně naštvaná, na druhé pokořená. Nešlo o peníze. Šlo o způsob, jakým se mnou bylo jednáno. O to, že někdo cizí usoudil, že nemám dost hodnoty, abych si mohla dopřát sklenku vína. Přitom já nepřišla žebrat. Přišla jsem jako zákaznice. A odcházela jsem jako někdo, komu bylo dáno jasně najevo, že není vítán.
Zaplatila jsem hned po jídle. Dala jsem dýško – ne kvůli servírce, ale kvůli druhé obsluze, která mi donesla hlavní chod a byla velmi milá. Cestou domů jsem přemýšlela, kolik lidí zažije něco podobného. Kolik z nás někdo soudí podle oblečení, způsobu řeči nebo toho, jestli máme značkovou kabelku.
Příběh, který si v sobě nesu
Nebylo to poprvé, co jsem se setkala s předsudky. Ale tentokrát mě to zasáhlo jinak. Možná proto, že jsem se ten den cítila hezky. Chtěla jsem si dopřát, připadat si na chvíli výjimečně. Místo toho mi někdo připomněl, že podle něj nejsem dost. Že víno, které jsem si objednala, není „pro mě“.
Od té doby do té restaurace nechodím. Ne proto, že bych si ji nemohla dovolit. Ale protože nechci být tam, kde se lidé posuzují podle obalu. Jídlo může být vynikající, interiér krásný, ale když vás obsluha nutí cítit se jako někdo druhořadý, chuť se vytratí.
A přitom by stačilo tak málo – neříkat nic. Přinést objednávku a nechat zákazníka užít si večer. Tenkrát to mohlo být jen o víně. Místo toho z toho byl zážitek, na který se nezapomíná. Ale bohužel ne v dobrém.
