Článek
Sedíme u stolu, talíře jsou skoro prázdné a někdo nadhodí, co bude letos na Silvestra. Padne zmínka o ohňostroji, o televizi, o tom, že se nikomu už vlastně nechce nikam chodit. Děda se opře v židli, pousměje se tím svým pobaveným způsobem a prohodí, že to dneska máme všichni strašně jemné.
Říká, že kdybychom zažili Silvestr, jaký byl za jeho mládí, koukali bychom. Nejdřív se směju. Beru to jako typickou poznámku starší generace. Jenže pak začne mluvit konkrétně. A mně ten úsměv pomalu mizí.
Vypráví, jak se slavilo venku, i když mrzlo. Jak se pilo už odpoledne, protože večer už bylo v podstatě jedno, kolik je hodin. Jak se bouchalo vším, co bylo po ruce. Nejen petardami, ale i věcmi, které by dnes nikoho ani nenapadlo vzít do ruky.
Směje se, když popisuje, jak házeli výbušniny do kanálů jen proto, aby viděli, co to udělá. Řekne, že to byla legrace, a mávne rukou. Já mlčím a snažím se to představit. Ne jako historku u piva, ale jako reálnou situaci. Dnešní děti. Dnešní ulice. Dnešní sousedy. A hlavně dnešní svět, kde se všechno řeší, natáčí a okamžitě hodnotí.
Děda pokračuje. Vypráví, jak se chodilo od domu k domu, zvonilo se na lidi, kteří už spali, a hlasitě se jim přálo. Někdy dost nevybíravě. Když nikdo neotevřel, bouchlo se do dveří nebo se něco hodilo na zahradu. Ať vědí, že je Silvestr, říká a znovu se směje. V jeho hlase je cítit hrdost i nostalgie.
Mně se ale v hlavě rozjíždí jiný film. Současnost. Stížnosti. Policie. Video na sociálních sítích. Titulek o nezodpovědném chování. To, co tehdy patřilo k oslavám, by dnes skončilo minimálně hádkou. A uvědomuju si, že děda nemluví o výjimkách. Popisuje normu. To, co dělali skoro všichni.
Nikdo to neřešil, nikdo se nad tím nepozastavoval. Prostě se slavil konec roku a začátek nového. Hlučně, divoce a bez ohledu na okolí. Byli jsme mladí, dodá, jako by tím bylo všechno vysvětleno. A možná má pravdu.
Možná se tehdy tolik nepřemýšlelo o následcích. Možná se svět opravdu točil pomaleji. Zároveň mi ale dochází, jak moc se změnilo to, co dnes považujeme za přijatelné. Řešíme hluk, bezpečnost, ohleduplnost. Učíme děti, že nemůžou dělat všechno jen proto, že mají chuť.
Že svoboda má svoje hranice. A při tom vyprávění mi dochází, že tyhle hranice dřív skoro neexistovaly. Nebo se o nich aspoň nemluvilo. Děda se dostane k alkoholu. Vypráví, jak bylo normální, že pili i hodně mladí. Že se nad tím nikdo nepozastavoval. Když jsi stál na nohou, bylo to v pohodě, říká.
Dnes by to byl problém. Velký problém. A v tu chvíli mi dochází, že nejde jen o Silvestr. Jde o celý přístup k životu. O to, jak se dřív věci braly víc na lehko. Míň se řešilo, víc se žilo. Aspoň tak to zní v jeho vzpomínkách.
Jenže čím déle ho poslouchám, tím víc přemýšlím, kolik z toho byla skutečná svoboda a kolik jen nedostatek pravidel. Možná bych tehdy taky stála uprostřed ulice a smála se. A možná bych dnes byla ta, která volá, ať už je konečně klid.
Děda zakončí vyprávění tím, že dnešní Silvestry jsou prý nudné. Že lidi sedí doma, koukají do mobilů a bojí se cokoliv udělat. Neodporuju mu. Jen vím, že to není tak jednoduché.
Svět se změnil. Nejen technicky, ale hlavně hodnotově. To, co dřív byla zábava, dnes často vnímáme jako ohrožení. Ne proto, že bychom byli slabší, ale proto, že víc přemýšlíme o tom, koho tím ovlivníme. A taky proto, že jsme si zvykli nést odpovědnost.
Když dojíme a začneme sklízet ze stolu, pořád mi to běží hlavou. Ten rozdíl mezi generacemi není v tom, že by jedna byla lepší než druhá. Je v tom, že každá vyrůstala v úplně jiných podmínkách. S jinými pravidly, jinými možnostmi a jinými hranicemi.
Děda odnese talíř do kuchyně a ještě poznamená, že by si dnešní mládež měla občas utrhnout ze řetězu. Jen se usměju. Protože vím, že i dnes se lidi umí bavit. Jen jinak. Tišeji. Opatrněji. Možná dospěleji.
