Článek
Začalo to nenápadně. Vracela jsem se z práce, vařila večeři, uklízela, a když jsem si před spaním chtěla připravit peníze na ranní nákup, všimla jsem si, že část chybí. Nešlo o velké částky. Padesátikoruna, dvacet, někdy stovka. Napadlo mě, že jsem možná něco zaplatila v hotovosti a zapomněla na to. Jenže jak se to opakovalo den za dnem, začala jsem být obezřetná.
Neřekla jsem nic. Jen jsem si začala zapisovat, kolik peněz mám v peněžence. Někdy jsem si je i vyfotila. A když se zase objevila nesrovnalost, měla jsem důkaz. Nejprve jsem podezřívala děti, že si tajně berou na svačiny nebo na sladkosti. Ale pokaždé, když jsem se zeptala, koukaly na mě zmateně. Navíc byly celé dny ve škole nebo s babičkou. Přesvědčila jsem se, že chyba není na jejich straně.
Jednoho večera jsem zůstala déle vzhůru a dělala jsem si v kuchyni čaj. Uslyšela jsem kroky. Můj muž si nejspíš myslel, že už spím. Přišel ke komodě, vzal moji peněženku a naprosto automaticky vytáhl pár mincí. Jen tak, bez rozpaků. Díval se do ní, jako by mu patřila. Nezpozoroval mě. Jen jsem tiše stála ve stínu chodby a pozorovala, co dělá.
Když jsem se ho na to druhý den zeptala, nepopřel to. Jen pokrčil rameny a řekl, že potřeboval na pivo. A že je to přece jen pár drobných. Nechápala jsem. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Už to nebylo o těch mincích. Bylo to o tom, že bere něco, co není jeho, bez ptaní. A co víc, vůbec mu to nepřipadalo zvláštní. Nešlo o jednorázovou situaci, ale o zvyk, který si vytvořil, aniž by se mnou cokoliv řešil.
Nemohla jsem dál žít s člověkem, který si bezostyšně bere moje věci a ještě to omlouvá. Přestala jsem mu věřit. A kde není důvěra, není vztah. Po pár dnech přemýšlení jsem mu oznámila, že chci rozvod. Reagoval tiše. Jako by věděl, že tohle je důsledek, který měl dávno přijít.
