Článek
Máme po volbách, a tak se můžeme s chutí vrhnout na rekapitulaci jejich výsledků a na rekapitulaci mých článků, které se k volbám vztahovaly a burcovaly proti zavedeným zvyklostem.
Něco se podařilo, něco ne. Ale nehořekujme nad rozlitým mlékem, není všem dnům konec.
Naučila jsem se jedno: politika, spravedlnost a pořádek jsou cíle, které nejsou nesplnitelné, ale je to běh na dlouhou trať. A trpělivost přináší růže.
Vzpomínám na slova vlastníka v našem domě, který mi řekl, že jsem chtěla všechno hned. Byla jsem tehdy nováčkem, myslela jsem si, že přece pravda musí zvítězit a že to, co dělám, je správné a vidí to i ti ostatní.
Zmýlila jsem se. Ostatní raději zavřou oči. „Je přece sama, kdo se k ní přidá?“ To jsou otázky, které si samozřejmě každý člověk klade. Nikdo nechce vyčnívat. Nikdo nechce zbytečné problémy.
„Jo, to kdyby se k ní přidalo více lidí, tak bych tu odvahu měl taky. Ale takto?“
A jsme právě u jádra pudla. Když jsem vybízela k tomu, že každý, byť jediný hlas ve volbách je důležitý, tak stejně důležitá je i podpora jediného vlastníka, který se snaží zabránit – velmi diplomaticky řečeno – úlevám vlastníkovi v jeho rozhodování o jeho penězích.
Jsem stará škola, věci se snažím nazývat pravými jmény. A hlavně se nebojím. Nebojím se ozvat, když zjistím, že ze mě chce někdo dělat blbce. Někdy se setkávám s dopisy ve schránce ohledně předžalobní výzvy k zanechání mých aktivit s peněžitou hrozbou. Jak ale můžete zanechat aktivit, když víte, že jsou pravdivé?
Ráda se se svými zkušenostmi podělím i s ostatními. Myslím si, že to má smysl a je potřeba pokračovat, i když se zdá, že se snaha může míjet účinkem. Nikdy není nic ztraceno.
Co se povedlo
V našem domě kandidovali čtyři lidé. Zda byli jen do počtu, nebo to opravdu mysleli vážně, těžko říct. Ani jeden z nich si místo v komunální politice ale nezasloužil. Ne že bych to rozhodla já, to určitě ne. Ale z jejich postojů, chování a vystupování ve vedení samotného SVJ jsou tito lidé spíš k zavržení než k vedení ještě zodpovědnější práce pro společnost.
Tedy když je práce takových lidí v rámci malého SVJ spíš pěstí do zubů, pak v rámci radnice je to úplná utopie.
Takže tady se to povedlo. Tito neschopní lidé nebudou naší součástí. Tedy součástí rozhodování o našich životech a penězích. A nad tím je potřeba si opravdu hodně zhluboka oddychnout. I když samotný dům stále zůstává v nebezpečí.
Co se nepovedlo
Nepovedlo se to, že lidé nepochopili, co znamená slovo střet zájmů. Možná se nedostali k mým článkům nebo odkazům na Facebooku na Bohunickém svícnu, nebo měli tu smůlu, že jim do schránky nepřišel leták „Naše Bohunice“, ve kterém se o střetu zájmů pana Hrdličky zmiňoval pan Aberle. A pan Aberle si myslím, že o tom asi něco ví.
Každopádně to, že si někdo založí spolek, na který čerpá dotace, které si na základě své funkce místostarosty sám sobě odsouhlasuje – tedy střet zájmů – a vůbec mu to nevadí, by neměl na radnici co pohledávat.
Ale hlas lidu je rozhodující a ten rozhodl. Pan Hrdlička si bude dál odsouhlasovat své dotace, paní Stará bude dál omezovat kritiku a pan Crha se bude jako důchodce držet zuby nehty místa, které mu zřejmě někdo přidělí.
Panečku, to je výhra! No, proti gustu…
A tak jen mohu říct: jen tak dál.
Jen nezapomeňte, že jde o vás, o vaše peníze a o vaši budoucnost.
