Článek
Opět jsem se strašně těšila. Partner už neměl potřebu tolik o mně pečovat, ale nevadilo mi to, měla jsem svůj klid. Spoustu věcí jsem si vyřídila a obstarala sama. On byl opět celé dny v práci.
Téměř tři roky po první dceři jsem porodila druhou. Byla to docela rychlovka a z porodního sálu na pokoj jsem odešla po svých. Po pár dnech nás pustili domů a začalo kolečko: pohádky o Krtečkovi se starší dcerou, krmení, přebalování s tou mladší. A tak pořád dokola…
Jasně, výprava ven byla o něco složitější, ale pořád to šlo. Šití a prodej byly tehdy na vrcholu, takže jsem si úplně nemohla stěžovat.
Doma všechno fungovalo tak nějak na automat. Každý večer, když jsem si sedla k televizi, jsem marně přemýšlela, kam ten den „zmizel“.
Jak se blížil podzim, čím dál více času jsme trávily doma. Z celého bytu jsme ve třech obývaly jen šicí dílnu, která se zároveň stala i hernou. Měla jsem tolik zakázek, že jsem začala šít i po nocích. Když jsem nešila, byla jsem nervózní, že nesedím za strojem, tak jsem aspoň objednávala materiál nebo komunikovala se zákazníky. Komunikace se zákazníky byla také jedinou „spojkou“ s vnějším „dospělým“ světem.
Kolem mě nebyl nikdo s podobně starými dětmi. Začala jsem se nejen zavírat doma, ale i před „světem“. K rodičům jsem chodila pravidelně max. jednou týdně a veškeré hovory byly o šití. Cítila jsem se nesvá kdekoliv mimo domov. Měla jsem pocit, že mě nikdo nechápe, jen můj muž. Přitom to bylo spíše o tom, že byl spokojený, že mě vždycky našel doma…
Roky doma na rodičáku ubíhaly a já neměla odvahu pustit se do šití na plný úvazek. A jít někam do práce? Vůbec jsem nevěděla, co bych mohla dělat… A navíc s dvěma dětma. Třetí těhotenství se proto zdálo jako „vysvobození“ v této situaci.
Abyste rozuměli… Co si pamatuju, tak jsem chtěla mít vždycky tři děti. Nikdy jsem ale nevěřila, že je mít budu. Byla jsem šťastná, i když jsem netušila, jak tento fakt přijme okolí. A když jsem pak později zjistila, že do třetice to bude kluk, byla jsem nejšťastnější.
Cítila jsem se skvěle, těšila se na „změnu“, ale podporu rodiny jsem moc necítila. Mrzelo mě to, ale říkala jsem si, že se tím nenechám „otrávit“. A třeba se to časem změní.
Syn se narodil na začátku jara, sem tam ještě poletoval sníh. Holky pomáhaly, co ve svém věku zvládly, a mně bylo zase dobře. Užívala jsem si to. Další mateřská a opět krásné období…
Po pár týdnech jsem se opět vrátila k šití. Ten „boom“, který byl před pár lety, mírně opadl, ale pořád se to dalo. Měla jsem před sebou poslední tři roky to rozjet pořádně nebo si najít „normální“ práci. Pořád jsem to však dělala „při dětech“. Až nejmladší nastoupil do školky, začala jsem mít plnohodnotnou pracovní dobu. Jenže za osm hodin šití téměř bez přestávky se zakázky kolikrát nedaly stihnout, do toho objednávky materiálů, reklamace či šití na přání… Opět jsem se vrátila i k „noční směnám“. Vydržela jsem to čtyři měsíce a pak… jsem se sesypala. Fyzicky i psychicky.
Měla jsem toho dost. Začala jsem mít pocit, že nic nemá smysl, že se jen točím v kruhu, že dělám první poslední pro zákazníky, ale zapomínám na sebe. Nedokázala jsem si sednout za stroj a dokončit práci. Se sebezapřením jsem došila zakázky a na dlouhé týdny dílnu zavřela s tím, že si jdu hledat obyčejnou práci někde v kanceláři. Došlo to až do takového stadia, že jsem nebyla schopná ze strojů utřít ani prach… Sen o podnikání v šití se rozplynul…
