Článek
Začalo to po Vánocích. Opět nezávazným „esemeskováním“. Byla jsem ve škole a další týden mi mělo začít zkouškové. Tak jsme se domluvili, že jakmile budu doma, potkáme se.
Bylo pondělí podvečer, docela zima, ale několikahodinové procházení pomohlo. Večer zakončený večeří… No, nebylo to špatné. První dojem byl fajn, dokonce jsme si měli i co říct vzhledem k tomu, že byl o několik (šest) let starší.
Prvních několik dní jsme opravdu chodili jen po venku. Moc nebylo kam jít… Já sice měla svůj pokoj, ale on bydlel (na prahu třicítky) ještě s rodiči a sestrou ve dvoupokojáku. Možná už tehdy mě to mělo varovat?!
Po půl roce „víkendového“ chození jsme odjeli na týdenní dovolenou k moři. Našli se tací, kteří nám to vymlouvali… Že jsme spolu jen chvíli a co když se pohádáme. My to riskli a musím říct, že to bylo asi to nejlepší, co nás potkalo. Do dovolené jsme se viděli málo a toto měl být plnohodnotně strávený čas…
Zbytek léta už to bylo o občasném večerním potkávání, protože do práce chodil na celé dny.
Po prázdninách jsem před sebou měla poslední semestr, praxi a závěrečné zkoušky. A ač jsem „studentské“ město milovala, vrátila jsem se do svého rodného. Školu jsem dodělala, nahlásila jsem se na ÚP a na přelomu srpna a září jsme opět odjeli k moři. Na stejné místo jako před rokem. Jen se k nám přidala jeho sestra s partnerem. Už to tak na pohodu nebylo. Člověk se třeba i nevědomky neustále podřizoval nebo bral ohledy. Celá dovolená byla tak nějak v napětí… A navíc to byla na dlouho poslední.
Člověk na úřadu práce nemá, dle mého, moc růžové vyhlídky… Co si sám nenajde… Začala jsem s nějakou rekvalifikací, ale nakonec jsem ji ani nedodělala - našla jsem si práci, kde jsem byla spokojená, i když dojíždění do krajského města bylo ubíjející…
Téměř hned po podepsání pracovní smlouvy se začalo řešit bydlení. Rodiče i se sestrou se přestěhovali, na mě táta přepsal byt i družstevní práva. Mezi mnou a partnerem a mými rodiči byla sepsána jakási smlouva o vyplacení rodičů z bytu, resp. finanční vypořádání mezi mnou a partnerem v případě rozchodu. Vlastně by to mohlo být nazváno jakousi „předmanželskou smlouvou“. Na bytě jsem měla trvalé bydliště psané jen já…
Vzhledem k tomu, že jsem byla hned po škole, neměla jsem žádné úspory. Na vyplacení rodičů jsme si vzali půjčku (která by, kdybychom spolu zůstali, byla příští rok splacená). Všechno bylo ošetřeno.
Začalo období, kdy jsme malovali a snažili se aspoň částečně byt zařídit (skříňky do obyváku). Zůstala nám tam po našich sedačka a rok staré vybavení ložnice jsme zdědili po mojí babičce. Pár měsíců by se takhle dalo fungovat, ale my takhle žili ještě další tři roky, protože jakákoliv investice do bydlení byla, podle něj, zbytečná. Vždy, když jsem si chtěla udělat radost a koupila třeba záclony, prostírání do kuchyně nebo jinou drobnost, řekl jen: „Hm, pěkné, ale nemusela jsi nic kupovat.“ Přestala jsem mít z tohoto „hnízdění“ radost.
Když jsem rok před mateřskou změnila práci na kancelářskou v místě bydliště, vlilo mi to energii do žil. V podkrovní kanceláři jsem byla jen já a dva kluci. Ožívala jsem díky každodennímu špičkování a komplimentům. Něco, co jsem vlastně nikdy nezažila.
22. prosince mě čekal vánoční večírek. A ten byl super. Hlavně spousta jídla. Domů jsem se vracela asi o půl páté ráno. S doprovodem. A v tu chvíli mi došly všechny ty narážky, komplimenty, vtípky… Kolega čekal víc. Já couvla. Nahoře v bytě přece spal „můj muž“.
Ale ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem si ve slabých chvilkách říkala, co by bylo, kdybych tehdy v prosinci necouvla. Jak by se to všechno vyvíjelo, když se o mně konečně zase někdo zajímal? Doma to bylo čím dál víc o stereotypu, zvyku a tak nějak bylo všechno bráno automaticky.
Každý rok v lednu jsem čekala na kytku k výročí zbytečně. Nikdy jsem žádnou nedostala. Protože v lednu je přece mráz a než by ji donesl domů, tak by, chudera, zmrzla a to jsou přece vyhozené peníze. A každý rok jsem se slyšela, jak říkám: „To nevadí, třeba jindy.“
Měla jsem strach se rozejít, i když vztah už dlouho nebyl zalitý sluncem. Měla jsem strach ze samoty, z toho, že už si nikoho nenajdu, protože nebudu vědět, kde hledat. Zvykla jsem si. A stejně jako na začátku jsem snila. Pořád jsem věřila, že se to utřepe, že se to spraví, že se dočkám…
V lednu jsem zjistila, že jsem těhotná a následující měsíce se náš vztah spravil. Alespoň to tak vypadalo. Staral se o mě, zajímal se o to, jak mi je. A vzhledem k tomu, že jsem hned od začátku zůstala doma na rizikovém, chodil na nákupy, nosil mi vitamíny…
Ve volných chvílích jsem navrhovala pokojíček, objednávala nábytek, zařizovala postýlku, dětské doplňky… a nakonec jsem to i ze své nemocenské všechno zaplatila. A kočár? Řešit a vybírat ho dva měsíce před porodem mu přišlo zbytečně brzo, ale aspoň to jsem si jakž takž prosadila. Zvlášť když hrozil předčasný nástup do porodnice.
Na konec jsem si užila dva měsíce prázdnin s velkým břichem a 20 kg navrch. A věřila jsem, že po porodu bude všechno jinačí. Takové jako lepší…
Jiné to bylo. Lepší určitě ne!
