Článek
Začíná to ukládáním. Pohádka, voda, ještě jedna pusa, ještě jednou přikrýt. Když konečně zavládne ticho, cítím úlevu. Ale taky vím, že to je jen začátek.
V noci slyším každý zvuk. Každé otočení v postýlce, každé zakašlání. Stačí malý vzlyk a už běžím. Přikrýt, pohladit, nakrmit. A pak znovu usnout jenže hlava jede naplno. Přemýšlím, jestli jsem dnes všechno zvládla, jestli jsem byla dost dobrá máma. Jestli na něco nezapomněla.
Jsou noci, kdy se budím s pocitem svírání na hrudi. Úzkost, která si nevybírá čas. Všichni spí a já se snažím dýchat zhluboka, abych ji utišila. V duchu si říkám: „Zítra to bude lepší. Musí.“
A pak přijde ráno. Oči podlité únavou, ale děti se smějí. Objímají mě, jako bych celou noc spala klidně a s úsměvem. A já si uvědomím, že i když je noc mámy plná neklidu, ráno vždycky přinese nový začátek.
Protože máma nespí tak, jak spí ostatní. Máma bdí i ve spánku. A i když je to vyčerpávající, je v tom i něco krásného být tím, kdo je tu vždycky, i v nejtemnější hodině noci.
Únava je cena, kterou platím za to, že jsem pro své děti vždycky tady.
