Článek
Začalo to obyčejným víkendovým ránem. Seděla jsem u stolu, pila kávu a projížděla mobil. Našla jsem krátké video, kde někdo s naprostou jistotou tvrdil, že „vejce dodá vlasům lesk i sílu“. V té chvíli jsem neměla důvod pochybovat. Měla jsem pocit, že potřebuju udělat něco rychlého a viditelného.
Vytáhla jsem z lednice dvě vejce, rozšlehala je a bez váhání je nalila na hlavu. Studená hmota mi stékala po zátylku a já si šeptala: „Snad to bude stát za to.“
Na první pohled to vypadalo neškodně. Jenže když jsem vešla do sprchy a pustila teplou vodu, směs se proměnila v podivné hrudky. Začala jsem je vytahovat po pramíncích. Koupelna ztichla, jen voda šuměla a já jsem opatrně rozčesávala to, co připomínalo sraženou omeletu.
Úklid po radě
Zavolala jsem kamarádce, protože jsem potřebovala slyšet něco normálního. Když jsem jí popsala, co se stalo, jenom se mi smála. Věděla jsem, že má pravdu, ale zároveň mi došlo, že jsem vlastně nehledala radu, jen rychlé řešení, které by mě odvedlo od drobných starostí, co se mi poslední týdny hromadily. Místo toho jsem si přidělala další.
Strávila jsem skoro hodinu vyčesáváním zbytků vajec nad vanou. Každý pohyb byl pomalý, jako bych si tím zkoušela srovnat i jiný nepořádek, než ten ve vlasech. Nakonec jsem to vzdala a vyrazila do drogerie. U regálu s maskami jsem narazila na starší paní. Vzala do ruky krabičku, podívala se na mě a jen krátce prohodila: „Tohle je jistota.“ Nepotřebovala jsem marketing, jen jednoduchou větu od člověka, který stojí přímo přede mnou. Vzala jsem doporučenou masku a poprvé za celý den jsem se rozesmála. Doma jsem ji nanesla a čekala. Ne na zázrak, ale na chvíli klidu. Vlasy se nakonec poddaly a vrátily se do normálu.
K večeru jsem seděla na pohovce, telefon jsem nechala na stole. Uvnitř bylo zvláštní ticho, ve kterém jsem si všimla, jak snadno předávám rozhodování cizím lidem. Nechci tvrdit, že jsem od té chvíle přestala věřit internetu. Jen jsem si uvědomila, že je rozdíl mezi radou a řešením. Vejce ve vlasech mi to připomněla dost jasně.
Tichá dohoda se sebou
Další den jsem šla do práce, vlasy obyčejně svázané do culíku. Nikdo nic nepoznal, nikdo se neptal. Jen já jsem cítila, že se ve mně něco posunulo. Možná jen o milimetr, ale stačí to, aby člověk příště sáhl po něčem, co má aspoň malý smysl, ne po prvním tipu, který na něj vyskočí.
