Článek
Úvod
Kritika Naomi Klein je přímo cílená na Miltona Friedmana, „gurua hnutí neomezovaného kapitalismu a autora příručky hypermobilní globální ekonomie“, jak ho sama v úvodu svého díla označuje. Důraz klade především na termín „katastrofický kapitalismus“, který znamená nahlížení na určitou událost poškozující danou zemi jako na šanci, která musí být využita; či slovy Naomi Klein – jedná se „organizované plenění veřejné sféry, které následuje v těsném závěsu za katastrofickými událostmi“.
Algoritmus tohoto „plenění veřejné sféry“ je vždy stejný – chopení se příležitosti při více či méně očekávaných událostech, což znamená většinou skoupení veřejného majetku, jeho následné zhodnocení a prodej za několikanásobně větší cenu soukromým subjektům. Zatímco se lidé zajímali o ošetření svých blízkých nebo o nakrmení svých dětí, jejich země byla rozprodána bohatým cizincům. Tímto způsobem chápe Naomi Klein kapitalismus, získání zisku prostřednictvím šoku obyvatel, kteří nejsou schopni reagovat. Výraznou změnu na trhu lze očekávat pouze prostřednictvím šoků, proto kapitalismus nazývá šokovou doktrínou.
Vzorec katastrofického kapitalismu
V praxi probíhala šoková doktrína podle Klein ve třech fázích – (1.) dramatická akce, problém (válka, teroristický útok, přírodní katastrofa), následuje (2.) reakce, šok veřejnosti. Poslední fází (3.) je řešení, což mohou být nové zákony, ale především „ekonomická terapie“.
Ze všech krizí, kterými se Naomi Klein zabývala, si zasluhují pozornost především války Spojených států. S příchodem nového století se vše změnilo. Po útocích na Světové obchodní centrum investovala americká vláda miliardy dolarů, ale ne do veřejných programů, nýbrž do soukromého sektoru. Pouze ten měl mít schopnosti k vyřešení bezpečnostních otázek. Úkolem státu se stalo bezpečnost nikoliv zajišťovat, ale kupovat ji na trhu. Ekonomika tak rostla díky státu, který poptával mnohé, od bezpečnostních agentur až po zařízení a napojené počítače zajišťující sledování vlastních obyvatel. Tím vzniká velký problém, vznik války je v zájmu firem, protože na tom záleží jejich další zakázky.
Armáda, jedna z mála složek státní moci, která by tak podle mnoha liberálů měla i zůstat, přecházela do soukromého sektoru. Halliburton je firmou, která se starala o chod armády, která připravovala veškeré akce a která samotná připravila návrh na přechod války do soukromých rukou. Následně firma vyhrála výběrové řízení. „Halliburton měl nakonec za úkol vytvořit kompletní infrastrukturu amerických vojenských operací v zámoří. Úkolem armády bylo pouze poskytnout vojáky a zbraně – dalo by se říci, že se starala o obsah, zatímco Halliburton celou show provozoval.“ Přičemž čím více Halliburton investoval, tím větší byly jeho zisky, protože smlouva byla uzavřena způsobem, podle kterého byl zisk firmy počítán jako procento z nákladů.
Irák a finanční zájmy USA
Konflikty Spojených států mají jedno společné – jakmile se ocitají finanční zájmy země v ohrožení, historicky to bylo vyhlášeno jako útok na Spojené státy, kterému je potřeba se bránit. Klíčovým úkolem je pak přesvědčit veřejnost a obrátit vývoj situace, označit soupeře za nepřítele a sebe označit jako bojovníka za demokracii. Vznešená válka za ziskem může začít, jakmile je veřejnost nakloněna na stranu „dobra“. Irák byl klasickým případem, ohroženy byly finanční zájmy na poli energetiky. Jak uvádí Naomi Klein, Irák „byl však hrozbou pro americké energetické společnosti, protože nedávno podepsal smlouvu s ruským ropným gigantem a vyjednával právě s francouzskou společností Total, americkým a britským ropným společnostem by nezbylo nic. Angloamerickým společnostem měly vyklouznout třetí největší známé ropné rezervy na světě.“
Násilí se stalo „pouhým“ krycím manévrem pro finanční zájmy a proniknutí tam, kam nebylo možné proniknout legální tržní cestou. Dalším zločinem byl a je podle Naomi Klein jakýsi americký spasitelský komplex, prostřednictvím prohlášení o šíření demokracie a záchraně cizí země. Ve skutečnosti jde o zničení struktury země, jakmile se obyvatelé probudí, zjistí, že jim před domem stojí McDonald. To je skutečná šoková doktrína. Privatizace.
Privatizace může být samozřejmě žádoucí, pokud následuje efektivní alokace zdrojů. Součástí americké záchranné mise po privatizaci však byl i přísun vlastních surovin a několikanásobně dražších pracovních sil, i když místní by základní úkoly dokázali splnit sami, nehledě na to, že suroviny například na stavbu budov se musely výrazně prodražit už jen jejich dopravou. Kdyby šlo skutečně o šíření svobody a demokracie, a následování skutečných teoretických tržních principů, byli by najati místní muži a ženy na základní práce, případně by byli rekvalifikováni na práce složitější pod vedením zkušenějších zahraničních zaměstnanců. V Iráku šlo skutečně o zničení a vyrabování země než šíření svobody, tržních principů a demokracie.
Zdroj:
KLEIN, Naomi. Šoková doktrína: vzestup kalamitního kapitalismu. Zip (Argo: Dokořán). Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0357-1.
