Článek
Cesta k Habsburkům
Město Lvov bylo založeno králem Kyjevské Rusi Danielem ve 13. století. Daniel byl z dynastie Rurikovců a město pojmenoval po svém synovi Lvovi. Brzy však dobyl město polský král a polskému státu město patřilo téměř čtyři století. Polsko však v 18. století přestalo existovat, rozdělily si ho tři mocnosti – Prusko, Rakousko a Rusko. Lvov připadl habsburské monarchii.
V habsburské říši byl Lvov pátým největším městem po Vídni, Budapešti, Praze a Terstu. Záleží, s čím tehdejší říši porovnáváme, ale „žalář národů“ byl pro obyvatele Lvova původně spíše „rodinou národů“, protože míra barbarství, která městem prošla především ve 40. letech 20. století je nesrovnatelná s tím, jak obyvatelé žili v rámci habsburské monarchii.
Město jako laboratoř osvícenství
Marie Terezie a její syn Josef se jeli do města brzy podívat. Našli město, které bylo plné bláta a bídy. Město bylo dříve poměrně velkým obchodním centrem a Josef II. se rozhodl město opět povznést. V Josefově mysli bylo město ideální pro experiment, z města udělal svou laboratoř osvícenského absolutismu. Strženy byly středověké hradby, novinkou byly široké bulváry. Do města přišli noví vzdělaní úředníci, kteří mluvili německy. Kláštery byly zabaveny a z jejich zahrad se staly veřejné parky. Otevřena byla botanická zahrada. Samozřejmostí byla i nová univerzita a další podpora vzdělávání, ve města a v celé oblasti byly otevírány nové školy a nové obory na již existujících školách. Dokonce byla postavena i první židovská škola, kde se ale mluvilo německy, protože cílem byla asimilace židovského obyvatelstva. V roce 1773 mělo město 22 545 obyvatel, v roce 1840 už 62 901.
Emancipace a národnostní problémy
Lvov byl stovky let městem, kde se měnili vládci a režimy, a potkávaly se zde různé kultury a národnosti, především Poláci, Ukrajinci a židé. Jejich vztahy byly ve středověku a většinu novověku bez problémů. Jsme však v 19. století, kdy probíhaly různé formy emancipace, což poškodilo i národností vztahy, které začaly být napjaté. Ve Lvově a obecně v haličské oblasti šlo především o zmíněné národnostní skupiny, které si zakládaly národní rady.
Do města utíkalo mnoho polských revolucionářů z ruské části území. Často končili ve vězení, byli bráni jako nebezpeční. V roce 1846 se pokusili o povstání. Vídeňská vláda naprosto změnila politiku a v rámci přístupu „rozděl a panuj“ začala poštvávat jednotlivé národnosti proti sobě, hlavně, aby si Habsburkové udrželi moc. Vládci rakouského rodu a kancléři Metternich a Bach vyloženě otrávili ovzduší národnostními problémy. Začali tím, že povzbuzovali ukrajinské venkovany k povstání proti polským šlechticům.
Revoluční rok 1848 a důsledky
Během revolučního roku 1848 došlo k velkému střetu s rakouskou armádou. Ztráty na budovách byly horší než během první a druhé světové války. Jediným reálným důsledkem revolučního roku bylo po celé monarchii zrušení poddanství. To mobilizovalo ukrajinské venkovany, obecně lidé ukrajinské národnosti zvedali své požadavky a nároky. To pochopitelně vzbuzovalo negativní pocity u Poláků, kteří nadávali, že to byli Habsburkové, kdo umožnil vznik ukrajinské národnosti.
Politika „rozděl a panuj“ pokračovala i v druhé polovině 19. století. Aby byli po stížnostech spokojení pro změnu Poláci, byl oficiálně povolen polský jazyk. Lvov se tak stal centrem polské inteligence, protože v jiných původně polských městech byla vynucována buď ruština, nebo němčina. Tím si Rakušané získali velké sympatie Poláků. Ukrajinci sice nadávali, ale byli věrni císařství, protože jim byl povolen vznik pár ukrajinských škol a byli si vědomi, jak se k Ukrajincům chovají jinde, například v ruské části byl ukrajinský jazyk potlačován a ničen. Ukrajinci byli rádi, že je císař relativně bránil, respektive nedovoloval přímou diskriminaci tak, jako třeba Maďarům vůči Slovákům.
Po roce 1867 nastal pro Lvov skutečně hospodářský rozvoj. Město se napojilo na důležitou železnici a v blízkosti byla objevena ropa, která byla dovážena do celého světa. Následně začal růst počet obyvatel, začala mohutná industrializace.
Lvov a židé
Podstatnou součástí života města Lvov byli židé. Jejich podíl ve městě se po většinu dějin pohyboval mezi 20 až 40 procenty. Od časů Josefa II. byli místní židé germanizováni, chodili do německých židovských škol, kde se mluvilo pouze německy. Dalším typickým znakem židů v monarchii byla povinná německá jména.
Jak se v poslední čtvrtině 19. století dostala do „módy“ polská kultura, i židé se přizpůsobovali spíše polským tradicím. Místo z pohledu vlády prospěšné germanizace probíhala živelná polonizace. Židé se jednoduše přizpůsobovali většině, učili se polsky, chodili do polských škol. Stávali se z nich právníci a lékaři. Ale asimilace nebyla pravděpodobně tak úspěšná, jak by se mohlo z předcházejících řádků znát. Během let 1880 – 1910 emigrovalo z oblasti 236 504 židů a to pouze do USA a pouze přes přístav Hamburk.
Začátek národnostních problémů a první světová válka
Přibývalo i smíšených manželství. V roce 1900 bylo každé šesté manželství národnostně smíšené. A do roku 1900 měl polský nacionalismus ještě demokratický charakter, proto byl i pro jiné národnosti relativně atraktivní a lidé přijímali polskou národnost a dobrovolně se nechávali polonizovat. Tehdy bylo poměrně běžné a jednoduché si svou národnost zvolit.
Ale pod povrchem se skrývaly národnostní problémy, především mezi Poláky a Ukrajinci. Na venkově probíhaly velké protesty proti polské šlechtě. Na Andrzeje Potockého, haličského místodržícího, spáchal atentát ukrajinský student.
Národnostní problémy hrály svou velkou roli i během první světové války – vojáci nebyli správně motivování a často se vzdávali. Na začátku války v Haliči sice Poláci i Ukrajinci projevili loajalitu a bojovali za Rakousko-Uhersko, ale jakmile byl boj proti Rusům na východní frontě několikrát neúspěšný, Ukrajinci se začali vzdávat. Vedení armády podezřívalo Ukrajince ze sympatií k Rusům, mimo jiné i proto, že i za Rusko bojovalo dost Ukrajinců.
Samotné město Lvov se nacházelo na nevýhodném místo a během války několikrát změnilo „majitele“ s tím, jak se fronta pohybovala. Nejdříve město přešlo k Rusům, aby ho v červnu 1915 získali zpět Rakušané. Ale Rakušané se už nechovali k městu jako ke svému, ale jako k okupovanému území a chovali se násilně k Ukrajincům. Vztahy mezi Poláky a Ukrajinci byly vyloženě negativní, během války se řešilo, kdo má větší příděly a císař byl obviňován, že si vybírá jednou tu a podruhé jinou národnost.
Habsburská vláda pak obrátila, když se při jednání v Brestu-Litevském vyjádřila k překvapení Poláků pro nezávislou Ukrajinu. Obě strany se však připravovaly na svou nezávislost, a když se habsburská monarchie začala rozpadat, začaly války o Lvov. Tři týdny trvající boje stály život 2000 polských a 1100 ukrajinských bojovníků. 13. listopadu 1918 byla ve Lvově vyhlášena Západoukrajinská lidová republika. Za týden ale dorazily pravidelné polské legie a získaly Lvov pro Polsko. Následná válka trvala až do poloviny roky 1919, na jejím konci Poláci získali celou haličskou oblast pro sebe.
Mezi Ukrajinci a Poláci stále zůstávali i židé. Během zmíněných národnostních problémů a válek chtěli židé neutralitu, čímž si znepřátelili obě strany. I židé byli na konci roku 1918 donuceni k založení milicí, i když pouze na obranu. Poláci je však podezřívali z tajné spolupráce s Ukrajinci. Když následně Lvov získali Poláci, vojákům bylo dovoleno rabovat židovské domy. 22. listopadu se tak odehrál pogrom, při kterém bylo zabito 150 židů, byly zapáleny synagogy, domy a 7000 rodin bylo okradeno. Na místě byla policie i vysocí představitelé armády, ale jednostrannému násilí pouze přihlíželi. The New York Times informoval o skupině židů, kteří se zabarikádovali v synagoze. Synagoga byla následně zapálena a všichni uvnitř uhořeli. Tento pogrom je začátkem Polské republiky. Za 150 let habsburské vlády ve Lvově se nic podobného nestalo.
Zdroj:
KLEVEMAN, Lutz. Lvov: zapomenutý střed Evropy. Přeložil Petr DVOŘÁČEK. Praha: Argo, 2023. ISBN 9788025741030.
