Článek
Podmínky na jihu Španělska
Představme si tehdejší podmínky v jihošpanělské Andalusii. Jsme v oblasti měst jako Sevilla, Cádiz, Cordoba a Malaga. Žili zde prakticky poloviční otroci a nádeníci bez vlastní půdy, ti dohromady tvořili většinu společnosti. Existovaly zde tzv. pueblos, osady v jinak neosídlených oblastech, kde dočasně žili místní rolníci, kteří často nechávali rodiny doma ve městech. Všechny nemovitosti patřily majitelům, kteří na místě nežili. Na tomto území vlastnilo 6000 velkých vlastníků pozemků 56 % zdanitelných příjmů, 285 000 vlastníků zbytek. 80 % venkovanů nevlastnilo půdu. Probíhala zde deindustrializace, protože nedokázali držet krok se severem a zahraničím, přeorientovali se na nekvalifikovanou zemědělskou produkci. Kvalifikovaní odcházeli na sever. 10 % všech úmrtí zde bylo spojeno s podvýživou. Gramotnou ženu byste zde nepotkali a mužská gramotnost se pohybovala mezi 50 a 60 %.
Postupně zde vznikl naprostý kult sociálních protestů a zbojníků, hlavní hvězdou byl Diego Corrientes. V oblasti měla původně obrovskou podporu katolická církev a inkvizice, protože neřešila postavení a bohatství člověka, proháněla všechny stejně bez rozdílu na bohatství. Navíc církev zde podporovala povstání, primitivní komunistické ideály a kritiku bohatých.
Španělská vláda nebyla pro Andalusany vládou cizinců, povstání proti vládě tak nebyla tak jednoduchá a je vždy potřeba víc práce a větší politické uvědomění. V roce 1844 navíc stát zavedl Guardia Civil, a tak se stát přiblížil, gardisté byli všude a ztělesňovali nepřítele. Čím víc problémů oblast dělala, tím vyšší byl i počet umístěných gardistů. Stát tak šel proti svým nespokojeným rolníkům.
Milenialistická hnutí
V této oblasti částečně zakořenil milenialismus. Milenialistická hnutí jsou hnutí, která, na rozdíl od zbojníků a mafie, chtějí změnit celou společnost, protože ta je podle nich zkažená. Jde tedy o revoluci a modernizaci. A na druhou stranu už se nejedná o úplně primitivní hnutí. Cílem je zbavit svět chyb, které v něm existují, a nahradit je novou společností. K tomu už je potřeba ideologie. Reálně je ale velkým paradoxem, že tato hnutí nikdy neříkají, jak přesně nová společnost vznikne, co se má stát. Milenialisté totiž neorganizují revoluci, ale očekávají, že se prostě odehraje. Sama od sebe. Úkolem hnutí je připravit lidi, shromáždit je, vyhlížet soudný den, čekat na zjevení, zázraky, symboly a proroky. A mezitím se očistit, aby ze sebe smyli starý zkažený svět a byli připraveni na vstup do světa nového. Takto se například lidé ve Španělsku odmítali vdávat a ženit, dokud nepřijde nový svět.
Milenialistická hnutí často těží z hlubokých krizí, kdy jsou lidé nejvíc nespokojení. Ale hnutím se často dařilo z lidí dostat extrémní úsilí, bez kterého není možná pravděpodobně žádná revoluce a změna obecně. V praxi často vznikala mini verze oné ideální společnosti, v které si všichni byli rovni a dokázali se obětovat pro všeobecné dobro. Pak se lidé mohli ptát sami sebe: je-li to možné v konkrétním hnutí, proč ne po celém světě?
Milenialismus se rozšířil především na venkově, konkrétně na jihu Španělska v druhé polovině 19. století. Příčinou vzestupu milenialismu v některých oblastech byl především útok kapitalismu na rolnickou společnost a vše s tímto spojené – nové reformy, obchodování s pozemky, sekularizace církevního majetku, ohrazování půdy, pozemkové a lesnické reformy, které například zničily tradiční právo na obecní pastviny nebo i sběr dřeva na oheň. Vše vyjmenované mělo hluboké negativní dopady na rolnickou společnost, která na něco podobného nebyla připravena a neměla pochopitelně sílu a organizaci, aby mohla ve větším měřítku změny odmítnout či vzdorovat. Celá venkovská společnost byla vyvedena z rovnováhy a vztahy mezi rolníky a majiteli půdy se vyhrotily.
Rok 1850 jako začátek sociální revoluce
I na jihu Španělska došlo k nárůstu revolucionářství v důsledku zavedení kapitalistických vztahů na venkov. Klasickým požadavkem bylo přerozdělení půdy a nezávislost vesnic. Po prvních nepovedených vzpourách na scénu přichází anarchisté. Objevuje se zde několik vln protestů, které se stupňují, od 60. do 90. let 19. století se upřednostňovaly pochody, ale konec období patří první generální stávce. Nová vlna pak startuje v 10. letech 20. století, kde už byla generální stávka hlavním nástrojem. Poslední vlna přichází už za republiky v 30. letech, kdy zároveň v zemi začala probíhat občanská válka, a v zemi se chopili moci frankisté.
Skutečným šokem ale bylo, že rolníky opustila i církev. Církev se změnila a rozhodla se být na straně třídy spojené s majetkem. Stala se církví bohatých a rolníkům nezbylo nic jiného, než si získat zastánce jinak. U rolníků převládl pocit zrady a zklamání, několikrát došlo i k vypálení kostelů. Rolníci na jihu Španělska se následně naprosto odpojili od církve a náboženství, to pro ně představovalo svět útlaku, naopak chtěli získat co nejvíce poznání, co nejvíce vědeckých poznatků. Odmítnutím církve se objevil další prostor pro anarchisty.
Anarchismus jako ideologie rolníků
Ideologií rolníků se tak stal anarchismus a teoretickým cílem za prvé společné vlastnictví, kdy si rolníci prostě ze skladu vezmou, co potřebují; za druhé samosprávné zemědělské jednotky a zbavení se všeho, co představovalo ohrožení tohoto vysněného života a co představovalo útlak – král, policie, šlechta a církev. V hlavách revolucionářů stačilo, aby odešli gardisté, nejednalo se tak podle nich o utopii, ale o reálnou možnost. Pokud odejdou gardisté, rolníci se budou moct starat jen o sebe.
Venkovské anarchistické hnutí lze rozdělit na tři části. První, většinovou, tvořili rolníci, kteří byli aktivní, ale jen když to bylo potřeba; druhou částí byli místní vůdci, kteří přicházeli s myšlenkami, byli politicky uvědomělí; třetí skupinou byli cizinci, novináři, různí vzdělanci a kazatelé, ti ale měli v případě Španělska poměrně malou roli.
Anarchisté z Andalusie se poměrně pochopitelně - byli to anarchisté, odmítali organizovat a účastnit se politického dění, neměli žádné vůdce a zástupce na národní úrovni. Politicky aktivní, pokud se to tak dá říct, byli jen různí potulní kazatelé či propagandisté, kteří cestovali po regionech, šířili knihy a s nimi i myšlenky. V podstatě šlo o přednáškové tour. Podle svědků měli u sebe anarchisté vždy knihy a pořád něco četli.
Obvyklé formy protestu
Protesty probíhaly pomocí stávek a stávky probíhaly z dnešního pohledu netradičním způsobem – spontánně, klidně. Vážně nikdo nepracoval, ani služky pro šlechtu, hospody byly zavřené. Nebyly zde žádné petice, žádné požadavky, žádné vyjednávání. Po čtrnácti dnech klidného neklidu se všichni vrátili do práce. Proto je složité toto hnutí analyzovat. O co přesně těmto anarchistům šlo? Asi jim nešlo o vyšší platy, ale o mnohem víc. Šlo jim o to, aby ukázali připravenost? Nebo šlo o důsledek izolovanosti? A nedostatek organizace?
Výhodou španělského vesnického anarchismu bylo, že velmi pravděpodobně skutečně vyjadřoval nálady dělníků tím, jak bylo všechno spontánní; u pozorovatelů zanechalo hnutí silný dojem. Ale na druhou stranu je nutné dodat, že všechno vyznělo do určité míry zbytečně, sedmdesát let protestů bez výsledků. Nevýhodou určitě byl nedostatek strategie a organizace. Z pohledu státu se jednalo jen o každodenní rutinu, žádná velký problém.
Konec andaluského anarchismu
Epocha skončila v roce 1933, kdy se anarchisté pokusili se o převzetí Casas Viejas. Přestřihli zde telefonní linky, vykopali přes cesty příkopy, izolovali policejní stanici - byli odstřižení od zbytku světa. Následně vyvěsili anarchistickou vlajku a začali si přerozdělovat pozemky. Nechtěli nikoho zabít, ani šířit revoluci dál. Jakmile ale přišli vojáci, byl konec. Vůdci poslali obyvatele do kopců, sami zůstali a bojovali. Na konci byli všichni zabiti.
Po občanské válce už andaluský anarchismus nehrál roli, vše převzali komunisté.
„Dějiny anarchismu, jako téměř jediného moderního sociálního hnutí, zůstávají dějinami selhání.“
Zdroj:
HOBSBAWM, E. J. Primitivní rebelové. Přeložil Martin ŠTEFL. Historie. Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3206-5.
