Článek
Co, kdy a kde
Ordál či boží soud byl proces, který rozhodoval o vině nebo nevině obviněného. Šlo pouze o případy, kdy pravda nemohla být dokázána běžnou cestou, například kdy nebyl žádný svědek. Ordál prakticky fungoval jako zkouška, během které mělo dojít k božímu zásahu jako důkazu o nevině obviněného. Bůh je všude kolem, vše vidí, je dobrý, proto nedovolí, aby nevinný člověk byl potrestán. Zasáhne, vykoná zázrak, pokud to bude potřeba, aby spor rozsoudil a ukázal pravdu.
Ordály byly používané už ve starověké Mezopotámii, ale i Číně a Indii. Podobná praxe byla součástí i evropského pohanství, která nejen, že přetrvala i do časů křesťanství, dokonce se ještě rozšířila. Ačkoliv se ozývaly jednotlivé hlasy proti ordálům, obecně křesťanská církev kritizovala jen duely jako čin barbarů. Křesťanství naopak dalo ordálům vysoce náboženský charakter, katolická církev přinesla ordály do kostelů a dodala jim rituály.
Zkouška ohněm a vodou
Zkoušky viny či neviny se dají rozdělit například podle toho, kdo se procesu účastní – v některých je pouze obviněný, u dalších ale musí být i žalující. Lze ordály dělit i na fyzické a nefyzické. Nejklasičtější je ale dělení podle způsobu, jakým je ordál prováděn. Nejčastěji šlo o zkoušku ohněm či vodou.
V Evropě docházelo poprvé k používání ordálů za vlády Chlodvíka ve Francké říši, jedná se o období na hraně konce stěhování národů a vzniku prvních středověkých království. Dochovaly se například záznamy rozhodnutí o vině či nevině prostřednictvím vařící vody, kdy obviněný měl vyndat z nádoby plné vařící vody kamínek položený na dně. Poté, co kamínek vyndal, mu byla ruka zavázaná a za tři dny bylo rozhodnuto – pokud byla ruka zahojená, byl člověk nevinen, naopak pokud byla ruka nezahojená, člověk byl vinen.
Zkouška studenou vodou je už v Chammurapiho zákoníku, kde jsou lidé za trest svázáni a hozeni do vody. Pokud dokážou přežít, jsou nevinni. Stejně se používala zkouška vodou i v Indii. Ve vrcholném středověku se používala zkouška vodou i na českém území, ale zajímavé je, že výsledek testu byl chápan opačně. Pokud člověk zůstal na hladině, byl chápan jako vinný, ale jestliže se obžalovaný potopil, voda ho přijala jako čistého, proto byl nevinný. V tomto případě byl ve vodě potopený předmět, například provaz, na jehož konci byl uzel, který byl dostatečně potopený, aby se k němu nešlo dostat, pokud člověk zůstane na hladině. Pokud se k uzlu danému člověku podařilo potopit, byl rychle vytažen, aby se neutopil.
Ordál studenou vodou.
Zkouška ohněm měla opět několik podob a princip byl stejný. Kdo je „dobrý“ a proto nemohl spáchat čin, toho oheň nepálí, nezraní jej, a proto je nevinen. Obviněný tak mohl chodit po žhavém uhlí, mohl sahat na rozžhavené železo a další velmi podobné činy. Pokud se mu rány v určitém časovém období zahojily, byl chápan jako nevinný člověk.
Ordál ohněm.
Pravidla a rozhodování komunity
Dnes se nám podobné rozhodování o vině či nevině zdá pravděpodobně neracionální, ale Will Eves, profesor, který téma studuje, vysvětluje, že ve své době dávala podobná rozhodnutí smysl. Klíčem podle něj byl přístup komunity, protože i zde byl prostor pro interpretaci. Jak moc se ruka skutečně zahojila? Potopil se skutečně obžalovaný? Komunita rozhodovala a komunita rozhodovala i na základě předchozích zkušeností s obviněným. Pokud se obviněný choval v komunitě spořádaně, komunita rozhodovala při ordálu v jeho prospěch. Statisticky docházelo častěji právě k očištění a zproštění viny než k odsouzení. Svou roli mohlo hrát i to, že věřící člověk, který byl vinen, radši nepodstupoval ordál, ale rovnou se přiznal.
Ve vrcholném středověku byly ordály běžné na území Anglie, Francie a Německa. V anglosaském prostředí existovala tři hlavní pravidla procesu – na místě musí být zástupce církve, obviněný tráví tři dny před procesem v kostele nebo klášteře, kde se modlí a postí, a těsně před procesem se obviněná osoba musí zúčastnit speciální mše.
Naopak nikdy se ordály nekonaly na území dnešní Itálie, papežové byli vždy proti, ale v raném a vrcholném středověku nevydali žádný oficiální dokument, který by podobné praktiky jakýmkoliv způsobem omezoval, reguloval či zakazoval. Jedinou výjimkou byly duely.
Další druhy ordálů
Nejčastější byly již zmíněné zkoušky vodou a ohněm, ale existovaly i další druhy procesů. Například právě duely byly také způsobem, jak mohlo být rozhodnuto o vině. Jednalo se o souboj obviněného a žalobce. Rozhodnutí o vině či nevině zde bylo jednoduché - kdo vyhrál souboj, měl pravdu. Zde už existovala rozsáhlá morální kritika a problém duelů byl hlubší, protože někdo uměl bojovat lépe než jiný člověk. Zároveň zde neexistovala rovnost, v soubojích měli výhody bohatí, protože za sebe mohli posílat bojovníky, kterým platili. I proto katolická církev dlouhodobě duely kritizovala, vystupovala proti nim a zakazovala je, ale například v Anglii měly souboje velkou tradici a byly zakázány až v roce 1819.
Dalšími ne zcela klasickými způsoby rozhodnutí bylo napodobování kříže, kdy obviněný a žalující stáli naproti sobě, rozpažili ruce a soupeřili, kdo vydrží déle. Komu prvnímu poklesly paže, prohrál a byl vinen. Ordál křížem měl nahradit duel a je zaznamenán pouze v německém prostředí. Naopak pouze v Anglii se odehrával další pozoruhodný proces, v kterém obviněný dostal přímo v kostele požehnaný kus chleba se sýrem, pokud dokázal sousto spolknout, byl nevinný.
Konec božích soudů
Smrt ordálů byla pomalá a pozvolná. První zásah přišel na začátku třináctého století, kdy v roce 1215 katolická církev na papežském koncilu odebrala ordálům svou podporu. Příslušníci církve tak už neměli být přítomni při procesu a bez nich už neměly ordály svou sílu a efektivitu. Hlavním argumentem církve bylo, že není vhodné po Bohu něco žádat, natož zázrak.
V průběhu 14. a 15. století byly všechny postupy zrušeny ve spolupráci různých autorit, synod, koncilů, papežů, císařů, intelektuálů. V 16. a 17. století se ordály ještě vrátily v podobě házení do vody v procesech s „čarodějnicemi“.
Zdroje:
LEATHERDALE, Duncan, Trial by ordeal: When fire and water determined guilt. In: BBC online. Citováno 26. 12. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-45799443
Britannica, The Editors of Encyclopaedia. „ordeal“ . In: Encyclopedia Britannica, Citováno 26. 12. 2024. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/ordeal
KIRSCH, Johann Peter. „Ordeals.“ The Catholic Encyclopedia. Citováno 27. 12. 2024. Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/11276b.htm
