Článek
Dnešní text je posledním ze čtyř článků o situaci v poválečném Německu mezi lety 1945 až 1947. Předchozí texty:
Nacismus po válce
Spojenci se už před vstupem na německou půdu báli, jak z Němců dostanou nacistickou ideologii a propagandu. Když už v Německu byli, jejich obavy se nezmenšily. Naopak. Pokládali si otázku, jak z Němců dostat nejen nacismus, ale i vyhnat jejich pýchu. Dvanáct let plných rasistické propagandy, která se stala součástí německého občana. Co teď?
Západní Spojenci dokonce zakázali svým vojákům a spolupracovníkům jakýkoliv kontakt s Němci, který by překračoval nutné vztahy a interakce. Existovala k tomu i oficiální příručka americké armády, kterou Američané vydali již v roce 1944.
Když Spojenci skutečně vkročili do nacistické říše, překvapilo je, že jakmile boje skončily, nikdo už skutečně nevystřelil. Žádný nacistický fanatik. Spojenci očekávali, že se objeví větší množství „osamocených vlků“, kteří budou bojovat až konce. Taková věrnost vůdci se však neobjevila. Působilo to, jako kdyby se většina nacistů svého politického přesvědčení vzdala přes noc. Zavládl klid. Boj začal jinde, v oblasti kultury.
Vojáci postupně zákaz stýkání s Němci přestali dodržovat. Došlo jim, že obraz Němce z příručky vůbec neodpovídá realitě. Odlišný přístup měli Sověti, kteří zanechávali extrémně rozporuplný dojem. Na jedné straně brutalita, znásilňování, na druhé straně srdečnost, s kterou zvali Němce na své večírky. Sověti otevřeli ještě v květnu 1945 45 varieté a kabaretů, a 127 kin, která měla návštěvnost 100 000 lidí denně.
Záměr Spojenců byl denacifikovat a převychovat německou společnost, ale jak toho dosáhnout? Nakonec zvolili těžkou cestu rovnováhy mezi trestáním a budováním důvěry. Zřejmé viníky potrestali, na piedestal vyzdvihli skutečné odpůrce nacismu (kteří přežili a v zemi zůstali…) a právě ti měli sloužit k tomu, aby stoupence nacismu převychovali. Sověti zvolili jednodušší strategii – hned od začátku nabízeli Němcům klid, nebrali je jako nacisty, neřešili, kdo je vinen. Sověti sice ve společnosti budili mnohem větší strach, ale politicky a propagandisticky nabízeli pouze důvěru a usmíření.
Kulturní boj
Američané se rozhodli v každém městě založit noviny, tím chtěli mít kontrolu nad společenskými centry. Začal závod o získání důvěry Němců. Brzy se jednalo o dost tvrdé konkurenční prostředí, každý týden přibývaly nové deníky a týdeníky. Velkým problémem byly omezené zdroje papírů. Vše fungovalo pod dohledem Američanů, kteří udělovali licence.
Mistrovským dílem byly noviny Neue Zeitung, v kterých se vedly velké spory, diskuse, hádky, což bylo pro Němce naprostou novinkou. Na stránkách Neue Zeitung se vedla debata mimo jiné o vině Němců. Přispívali zde velcí myslitelé své doby, například Adorno a budoucí ministr a kancléř Erhard. Výjimečné bylo, že třetinu obsahu tvořila kultura. Medium dosáhlo až na dva milióny výtisků a další tři miliony objednávek nebylo možné uskutečnit kvůli nedostatku papíru.
Už zmíněný kulturní obsah nebyl náhodou, poválečné Německo mělo velký hlad po kultuře. Reálně bylo lehčí tento hlad utišit v porovnání s hladem skutečným, fyzickým. Divadla měla v prvních letech výbornou návštěvnost, v průměru přes 80 procent. Na prvním místě však byl film a kina. S některými výjimkami. Na Diktátora Charlieho Chaplina bylo ještě moc brzy, jak se ukázalo při dvou testovacích projekcích. Za dvanáct let se i němečtí diváci už smáli. Druhou výjimkou, kterou diváci v kinech vynechali, byl film Mlýny smrti, 22 minut trvající dokument z koncentračních táborů, který sestříhal slavný Billy Wilder. Dokument byl jediným vysílaným filmem po celý týden, ve všech kinech. Ve všech prázdných kinech, na film nikdo nešel.
Zlomem v kulturní sféře bylo moderní umění v galeriích. Většina stále umění urážela, smála a část dokonce volala po znovuotevření koncentračních táborů pro autory.
Nacismus samozřejmě nezmizel přes noc, protože si to Spojenci přáli. Spojenci sice měli určitý vliv, posílali do kin velké množství filmů, nechali vydávat spoustu knih, pustili do klubu swing, ale na druhé straně tento liberalismus a rozbouřenost doby vzbuzovala nechuť. Nová republika měla liberální tep, který chtěl národně konzervativní proud přerušit. Panoval zde strach, že společnost se pod vlivem Spojenců nenávratně změní, poškodí.
Poškození mohl způsobit i třeba takový Mickey Mouse. Respektive komiksy s postavou Mickey Mouse, kvůli kterým učitelé prohledávali batohy svých studentů a komiksy spalovali před budovou školy. Konzervativní část společnosti viděla v přijímání novinek anarchii. Neviděla anarchii jako důsledek nacismu a války, ale jako důsledek toho, že Spojenci šířili po Německu brak. Je to paradox doby, v kterém si nacisté stěžovali na „krizi“, na nové životní hodnoty, rozpad morálky a materialismus. Podle nacistů chyběly v nové společnosti hodnoty, které přinášely soudržnost německé společnosti, nová kultura podle nich degenerovala společnost. Součástí stížností byl i nedostatek úcty mladších ke starším. Politika z těchto stížnosti zmizela, šlo o kulturní souboj. Šlo o boj proti způsobu života mladých Němců a šlo o cestu, jak nacisté mohli zůstat nacisty, aniž by museli říkat, že jsou nacisté. Skutečná válka skončila a začala kulturní válka proti vlastním dětem. Další selhání rodičů, kteří bojovali se svými dětmi o kulturu, o svobodu slova, o umění a obraz, a o hranice morálky a hranice nemravnosti.
Němci jako oběti…
A tak začalo zlehčování. V nových svobodných médiích postupně začaly vycházet texty, v kterých se objevovaly řádky o tom, jak je Německo „fackovací panák“, „problémové dítě Evropy“ apod. Skončila válka, v které zemřelo vinou Němců 60 milionů lidí, přesto v Německu začala kampaň za to, že Němci jsou oběti. Ne oběti Adolfa Hitlera, ale oběti Spojenců a Evropy. Brožury, eseje, traktáty, slova o tom, jak Němci trpí více než evropské národy, zaplavila tisk. Němci byli tak zaujatí sami sebou, že v textech nezbyl ani řádek pro skutečné oběti.
V textech, v debatách, se objevovalo velké množství témat, jen jedno téma se zde neobjevovalo – Židé. Holocaust nebylo téma, o Židech se mlčelo. Ve všech dalších tématech byla obrovská aktivita, ale v případě Židů nebyli Němci schopni sebereflexe. Norimberský proces byl a je obří téma dějin, celý svět sledoval, co se v Norimberku děje. Ne tak Němci, mezi nimi panovala absolutní lhostejnost. V Německu probíhala i další vojenská a soudní řízení, ale vše pod dohledem Spojenců. Proběhlo dalších 545 soudů, v nich bylo projednáno 900 000 osob. Odsouzeno bylo 25 000 nacistů. Ale žádný Němec nepotrestal jiného Němce.
Za hlavního viníka všech problémů byla považována válka. V myslích Němců to byla válka, která byla zločinem, sama o sobě, ne německé rozpoutání konfliktu. Válka lidi změnila, válka změnila jejich morálku. I takto se Němci snažili zbavit viny a udělat ze sebe oběti.
Nyní, když válka skončila, hodili Němci vše za hlavu a šli dál. Jakoby pokrčili rameny, řekli si, že teď mají dost práce, na politiku nemají čas, teď je čas myslet na sebe a svou rodinu. Nacismus vytvořil hluboce politického člověka, teď byl čas stáhnout se do soukromí. V německé společnosti se objevila obrovská sounáležitost, která spočívala v tom, že si všichni navzájem odpustili nacistické zločiny. Spojence šokovalo, že samotní Němci mezi sebou nechtěli vůbec účtovat. To byl naprostý fenomén.
Existuje i zajímavé vysvětlení tohoto fenoménu. Přijetí německé hry na oběť bylo podmínkou, aby se v Německu mohla uchytit demokracie. Pokud Němci uvěří, že se stali oběti Hitlerova režimu, mohli se tak zbavit loajality k nacistickému režimu, aniž by se cítili nečestně. Pokud měli přesvědčení, že byli podvedeni a zneužiti, umožnilo jim to se „odhlásit“ od nacistické ideologie a přijmout demokracii. Mohli se tak zároveň cítit, že denacifikace dosáhli svou vlastní prací. A zároveň se pochopitelně zřekli zodpovědnosti za nacistické zločiny, které reálně byly spáchané jejich jménem.
Němci se dokonce dokázali považovat za oběti. Čím větší byl hlad, čím chladnější byly zimy (1946 a 1947), tím méně Němci cítili vinu a tím více se cítili jako oběti. A pokud ze sebe uděláte oběti, nemusíte myslet na skutečné oběti. Bylo naprostou výjimkou, když si někdo veřejně dokázal přiznat vinu. Karl Jaspers napsal o vině Němců celou knihu, v které rozeznal čtyři druhy viny a prakticky na každého Němce ukázal prstem, protože každý je vinen, pokud jen pasivně přihlížel zločinům režimu. Jaspers musel následně emigrovat do Švýcarska. Protestantská a katolická církve nepřímo podíl viny přiznaly, ale opět bez použití slova „Židé“.
Harald Jähner, který o poválečném Německu napsal knihu, se domnívá, že nepředstavitelnost holocaustu se rozšířila i na samotné pachatele. Zločiny byly tak hrozné a obrovské, že byly vyloučeny z kolektivního vědomí. „Touha po přežití potlačuje pocit viny, jedná se o kolektivní jev, který lze sledovat po roce 1945.“
Zrušená denacifikace a cesta smíření
I Konrad Adenauer, německý kancléř, který byl během třetí říše pronásledován a vězněn, jmenoval právníka Hanse Globkeho vedoucím své kancléře. Globke byl bývalý nacista. Adenauer tím vyslal signál smíření. Žádné zúčtování. Ačkoliv v učebnicích máme pohádky o denacifikaci, nic takového se nekonalo. Oficiálně byl program denacifikace dokonce zrušen a to už v roce 1949. Zrušeny byly i další zákony, které měly různými způsoby „trestat“ nacisty (například neměli být původně úředníky apod.). Situace dospěla až do takových rozměrů, že lidé, kterých se dotkla denacifikace, nikoliv „nacifikace“, měly být odškodněny. Objevila se i snaha nazývat válečné nacistické zločince neutrálnějším „váleční odsouzenci“. Nacisté si dokázali vyjednat, že jejich věrná služba nacistickému vůdci se neodrazí na jejich starobních důchodech. Žádný stud. Vrcholem byl proslov poslance Wolfganga Hedler z roku 1949, který nemůžu popsat vlastními slovy, je nutné jej citovat: „Kolem Hitlerových zvěrstev proti židovskému národu se dělá příliš velký rozruch. Zda bylo plynování Židů správným prostředkem, je diskutabilní. Možná existovaly i jiné způsoby, jak se jich zbavit.“ Alespoň zde se už objevila kritika, otázkou je, jaký byl její skutečný důvod. Hedler byl vyhozen ze strany a vyloučen z parlamentu, dokonce byl zbit při vstupu do parlamentu. Zajímavé ale je i to, že Hedler byl obžalován, ale soudci, všichni bývalí členové nacistické strany, nenašli dostatek důkazů a Hedlera osvobodili.
Zdroj:
JÄHNER, Harald. Čas vlků: Německo a Němci 1945-1955. Přeložil Nina FOJTŮ. Edice N. V Praze: N Media, 2025. ISBN 9788088433682.
