Článek
V minulém textu jsem popisoval cenzuru v Československu mezi lety 1918 až 1939. Cenzura v této části dějin byla spíše předběžná a liberální, to znamená, že byla dopředu známá zakázaná témata a pokud došlo k cenzuře, bylo to veřejná informace, která byla v tisku i vidět.
Protektorát
I výše popsaný stav byl pro nacisty až příliš liberální. Když začala okupace, české úřady byly v roli podřazené, vládu převzaly úřady německé. Šéfem tisku se stal Wolfgang Wolfram von Wolmar. Novým charakteristickým rysem bylo pořádání tiskových konferencí, na které byli pozváni šéfredaktoři a významní redaktoři, zde obdrželi informace a návod, jak informace veřejnosti podávat. Stejným systém běžel celých šest let, kdy bylo Československo okupováno. Jediná změna v průběhu trvání protektorátu byla změna organizační, kdy tiskový odbor přešel pod ministerstvo školství a lidové osvěty, které vedl Emanuel Moravec.
Za zmínku stojí, že úplně stejný systém inspiroval i komunisty. Systém s tiskovými konferencemi stojí na předběžné cenzuře a disciplíně šéfredaktorů. Základním prvkem je autocenzura, což dovedl do perfektní podoby právě komunistický režim.
Třetí republika
Třetí republika, to je střet zbytku demokratických sil a komunismu. Na úplném začátku byla přeregistrace všech titulů. Stejně jako v politice byly povoleny jen čtyři strany, mohly v mediální sféře publikovat jen tituly, které znovuzískaly registraci. V této době existovalo Ministerstvo informace vedené komunistou Kopecký, ten dokázal svými tahy transformovat celou mediální scénu a to nejen pomocí registrací, ale například i přidělováním papíru redakcím. Kopecký neměnil žádné zákony, dál fungovaly zákony z první republiky, proto se Kopecký mohl chlácholit, že cenzura neexistuje, on chrání svobodný tisk, jediné co dělá, je „usměrňování tematické agendy“.
„Vítězný únor“ a další totalita
Po komunistickém převratu se všechny předchozí formáty spojily do silné autoritativní cenzury. Nový systém přebral předběžnou cenzuru z první a druhé republiky, disciplínu a autocenzuru redaktorů a šéfredaktorů z období protektorátu a schopnost dosáhnout svých cílů prostřednictvím „pouhého“ nátlaku bez změny zákonů.
Teprve v roce 1953, až po teroru a krvavých letech, komunisté nechali vzniknout novému úřadu, který měl na starosti tisk. Úřad se jmenoval Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) a vznikl tajně, protože oficiálně v komunistickém Československu cenzura neexistovala. Úřad byl pod obrovským ideologickým vlivem. Možná trochu překvapivě spadal pod ministerstvo financí. HSTD spolupracovala se Státní bezpečností, účelem spolupráce byl především seznam osob, o kterých se nemůže psát. Rychle vznikl i seznam zakázané literatury. Cenzura v praxi fungovala tak, že každá redakce měla svého přiděleného cenzora.
Pražské jaro
Zajímavé jsou události týkající se cenzury kolem roku 1968. Oficiálně se nic nezměnilo, ale média přestala cenzuru respektovat a začala informovat podle vlastního uvážení. Z pohledu legislativního se až poté cenzura změnila, nejdříve se autoritativní cenzura vrátila na předběžnou cenzura z první republiky, až následně byla oficiálně zrušena úplně.
Pražské jaro bylo ale ukončeno vojenským vpádem a jedním z prvních požadavků Sovětů bylo obnovení cenzury, což bylo včleněno i do Moskevských protokolů. Média měla nyní sloužit především socialismu, účel informování obyvatelstva byl opět ztracen. Ještě v srpnu 1968 byl založen nový orgán s názvem Úřad pro tisk a informace (ÚTI). Během následujícího měsíce byla znovu zavedena cenzura zákonem č. 127/1968 Sb. Během roku 1969 byl ÚTI reorganizován, dostal svou českou, slovenskou a federální podobu (reálně ale federální úroveň nevykonávala žádnou činnost). Novináři si v tomto období „užili“ své, byli pod velkým nátlakem. V květnu 1969 tento nátlak vyvrcholil podvolením se, vyšlo „Slovo do vlastních řad“, dokument, který sepsali komunističtí politici, ale novináři ho podepsali, čímž se přiznali k chybám během roku 1968. Sebekritika a definitivní uznání nových pořádků přišlo s Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ.
Normalizační cenzura
Nový systém cenzury si opět vzal něco z každého předchozího a poučil se ze všech chyb za poslední 50 let. Režimu nechyběla tvrdá cenzura z přelomu 40. a 50. let, zároveň i z cenzury z období po smrti Stalina. Normalizační režim kladl důraz na následnou cenzuru, ale zároveň zachovával prvky předběžné cenzury, a to především v situacích, kde komunisté očekávali problémy, to byla především důležitá výročí. Dál měla každá redakce svého cenzura. A režim teď sázel na autocenzuru, v čemž se dokázal zdokonalit. A novináři podlehli. Autocenzura je ve skutečnosti hlavní bod, který držel z pohledu mediálního režim v „normálu“. Režim vyvinul takové metody, aby redaktor už dopředu věděl, co je špatně a čeho se nemůže dopustit.
Právě kvůli autocenzuře fungovala cenzura především v 80. letech naprosto bez zásahů. Celý režim byl už zajetý, pro všechny zúčastněné přehledný, propaganda jasně ukotvená, vše dávalo smysl. Zásahy cenzory nebyly potřeba.
Zdroje:
KLIMEŠ, David. Doporučeno nezveřejňovat: fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu. Šťastné zítřky. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3264-5.
KONČELÍK, Jakub; VEČEŘA, Pavel a ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. USA: EBSCO, 2017. ISBN 978-80-262-0284-4.
