Článek
O dějinách pracovní doby můžeme reálně hovořit až od časů průmyslové revoluce. Mimochodem, na přelomu 18. a 19. století tvořily polovinu britské pracovní síly děti. Děti jako zaměstnanci byly velmi oblíbené, protože měly univerzální využití, byly poddajné a šikovné. Jediné zákony, které měnily způsob práce v první polovině 19. století, byly zákony omezující právě dětskou práci. V roce 1819 zákon zakázal využívání dětské práce pro děti do devíti let. Od roku 1833 byl zákon rozšířen i na děti do třinácti let a navíc musely děti od devíti do třinácti let trávit alespoň dvě hodiny ve škole. Dospívající od třinácti do osmnácti let nesměli pracovat více jak dvanáct hodin.
Stát obecně v období rozpuku průmyslové revoluce do procesu moc nezasahoval, první změny dělali samotní vlastníci továren. Menšina z nich zasahovala do chodu továren z křesťanských důvodů, většině ale došlo, že výroba bude efektivnější, pokud budou mít dělníci dobré podmínky k práci, lepší plat, dobré bydlení a možnost odpočinku a zábavy ve volném času.
Do roku 1871 neexistoval žádný zákon týkající se dospělých mužů, který by upravoval pracovní podmínky v britských továrnách. Zákony, které existovaly, se týkaly pouze dětí a žen. Další dva zákony zakazovaly odbory a zákon o nadřízených a podřízených říkal, že pokud zaměstnanec bude odmlouvat svému nadřízenému, může jít do vězení. Zákon o pracovní době přijala Velká Británie dokonce až v 90. letech 20. století, a to kvůli Evropské unii.
První změny
Průkopníkem v Británii se stal John Lubbock, který už 70. letech 19. století přinesl myšlenku o vyváženém vztahu mezi prací a osobním životem. Lubbock právě v tomto období začal tlačit na vznik zákona o dnech pracovního klidu. Zákon byl prosazen v roce 1871 a s ním začal radikální obrat. Následně byl přijat zákon, který povolil odbory, a v roce 1888 proběhla první legální generální stávka v britských dějinách. Byla úspěšná, ženy si vymohly zrušení čtrnáctihodinových směn v podniku Bryant and May. Pracovní doba v tomto období byla kolem šedesáti hodin za týden, obvykle po šesti desetihodinových směnách, a už to byl výrazný pokles z osmdesáti hodin před těmito změnami.
Spojení Taylora a Forda
Klíčová změna přichází s taylorismem. Taylorismus je označení pro prvky zaváděné do pracovního prostředí, jejichž hlavním cílem je zlepšení a zároveň zefektivnění pracovních podmínek. Někdy šlo jen o srovnání náčiní na stolech, aby konkrétní nástroje byly k dispozici jednodušší cestou, jindy šlo o zavedení velkých změn v celé továrně. Název je odvozen od Fredericka Winslow Taylora. Taylor a jeho postupy si získaly velkou slávu, především po roce 1903, kdy si ho najal Henry Ford, aby mu pomohl s chystaným výrobním procesem pro model T. Výsledkem bylo, že automobil Ford T se stal prvním skutečně dostupným automobilem, cena klesla z 825 na 575 dolarů. Auto si tak mohl dovolit i dělník, který auto sestavoval. Před touto změnou každé auto montoval na jednom místě tým inženýrů, nyní se podvozek posouval po výrobní lince a různě specializovaní dělníci dělali svou část automobilu. Tím stoupla produkce, auta se vyráběla rychleji, výroba byla efektivnější a levnější. Čas na výrobu jednoho auta se změnil z původních dvanácti hodin na třiadevadesát minut. A stoupající produktivita znamenala klesající počet hodin, které musel dělník odpracovat.
Změny přicházely, ale pracovní doba se neměnila. Až do roku 1918, kdy skončila první světová válka, většina lidí pracovala šest dní v týdnu, během kterých si obvykle odpracovali již zmíněných šedesát hodin. S koncem první světové války, jejíž součástí byl i technický rozvoj, se dál šířily Taylorovy metody. S válečným utrpením přišla i změna náhledu na sociální otázky. Brzy po válce tak pracovní doba klesla na 48 hodin.
Snižování pracovní doby a hospodářská krize
Další skok byl opět spojen s Henrym Fordem, který v průběhu 20. let prosadil ve svých továrnách pracovní týden o pěti dnech s volným víkendem, během kterého si jeho 400 000 zaměstnanců po celém světě odpracovalo 40 hodin. Ford určoval trendy, proto se brzy podobný proces odehrál i v dalších důležitých odvětvích a z pěti pracovních dní a osmihodinových směn se stala norma.
V roce 1929 přišel krach americké burzy, následovala největší hospodářská krize v dějinách a podnikatelé museli reagovat. Jednou z možností bylo i snížení pracovní doby, protože firmy byly nuceny omezit svůj provoz.
Slavný podnikatel John Harvey Kelloqq, podniky pod názvem Kelloqq dodnes stále produkují cereálie, sladkosti a další potraviny, zkrátil pracovní dobu na třicet hodin, pracovníci pracovali po šestihodinových směnách. Kelloqq tím ušetřil směny a naopak se mu dařilo vytvářet nová pracovní místa, což bylo během hospodářské krize potřeba. Výsledky následně potvrdily domněnky. Když pracovníci pracovali méně, ve velkém ubyly pracovní nehody, kvůli kterým se musely zastavovat linky, náklady klesly a Kelloqq se v roce 1935 mohl v médiích chlubit, že za šestihodinovou směnu platí tolik, kolik dříve za osmihodinovou.
Ve stejné době, v roce 1932, dokonce prošel americkým Senátem zákon o třicetihodinovém pracovním týdnu, ale prezident Roosevelt na poslední chvíli cuknul a zákon nepodepsal. V Kelloggových továrnách fungoval třicetihodinový pracovní týden až do padesátých let, kdy si k šoku vedení samotní zaměstnanci odhlasovali návrat k pěti osmihodinovým směnám. Důvod byl jednoduchý – doba se změnila, v padesátých letech začal tvrdý konzumerismus, lidé chtěli kupovat, kupovat a kupovat.
Podobný proces začal po hospodářské krize i v dalších podnicích. Jakmile krize odezněla, počet odpracovaných hodin začal stoupat. V roce 1939 většina Američanů pracovala 38 hodin týdně.
Poválečný pracovní týden
Po druhé světové válce začal ve Spojených státech amerických pracovní týden narůstat, zatímco v Evropě byla tendence opačná. Ale jelikož v Evropě se před válkou pracovalo déle a v Americe byla naopak pracovní doba kratší, mířily pracovní doby na obou kontinentech směrem k jednomu bodu. V roce 1980 byl pracovní týden v západní Evropě a v USA prakticky na stejném čísle, to je přibližně 39 hodin odpracovaných za týden. Ale jelikož Američané mohou o delší dovolené pouze snít, odpracují tak reálně právě Američané o stovky hodin více než Evropan.
V posledních čtyřiceti letech sice rostla ekonomika, produktivita, hrubý domácí produkt atd., ale reálné mzdy se zasekly, pokud vynecháme absolutně nejvyšší pozice, čímž se tlak na zkracování pracovního týdne zastavil. Lidé si jednoduše nemohou dovolit kratší pracovní týden a zároveň žít stejným životním stylem.
Zdroj:
SUZMAN, James. Práce: dějiny toho, jak trávíme čas. Brno: Host, 2021. ISBN 9788027508044.
