Článek
Úvod
Na bloku 10 probíhaly pokusy až na jednu skupinovou výjimku pouze na ženách, protože se jednalo o „výzkum“ metod ženské sterilizace. Z pohledu nacistů a jejich ideologie se mělo jednat o jednoduchou, levnou a rychlou metodu. Proč se nacisté zajímali o masovou sterilizaci? Cílem bylo obyvatele východní Evropy využít na práci a poté „biologicky zničit“.
Nejednalo se o žádnou náhodu – nacisté v Německu už před druhou světovou válkou spustili akci „T4“, což byl vyvražďovací program rasově nežádoucích skupin, ale především lidí, kteří byli z pohledu nacistů „přítěží“. Touto přítěží byli postižení a psychicky nemocní. Desítky tisíc z nich byli sterilizováni, aniž by o tom věděli. Vše bylo z pohledu zákonů legální, od roku 1933 existoval zákon o dědičném zdraví. Sterilizováno bylo odhadem 400 000 mužů a žen.
Blok 10
„Doktoři“ na bloku 10 používali různé metody a prostředky. Carl Clauberg sterilizoval injekcemi do dělohy, Horst Schumann sterilizoval rentgenem. Eduard Wirths byl jejich nadřízený, jeho zaměřením byla rakovina dělohy a i on operoval ženy. Všechny zákroky proběhly bez souhlasu a bez prostředků proti bolestem. Nástroje do ordinací v Osvětimi (především rentgeny) poskytla firma Siemens.
Bratislava, Poprad, Prešov, Kežmarok. Známá slovenská města, odkud putovali první židé do Osvětimi a první ženy do bloku 10. A slovenský prezident Tiso za to ještě Němcům zaplatil milióny marek. Všechny ženy poznaly, že blok 10 je vybaven jako nemocnice, žádná z nich ale nevěděla, co se děje, protože byly zdravé; žádné informace nedostaly, nic jim podle výpovědí nedávalo smysl.
Život na bloku 10
Každá vězeňkyně si prošla minimálně průjmem, vyrážkami a s vysokou pravděpodobností i dalšími nemocemi. I obyčejný chléb prošel desítkami rukou, miska byla jedna na vše (pokud žena potřebovala vykonat potřebu v noci, záchody byly zamčené…). Život žen ohrožovala i zima, neměly teplé oblečení.
Hlavní „účel“ koncentrace žen v jednom bloku ale byly experimenty s jejich tělem. Pokud žena odmítla podstoupit experiment, šla rovnou do Březinky (vyhlazovací tábor vedle hlavního koncentračního tábora v Osvětimi). Březinka měla svůj jasný status a reputaci – všichni se zde báli smrti, protože tušili, co znamená onen smrad a dým…
Paradoxně byla některým židovským ženám na jiném místě odebírána krev v množstvím ohrožující život pro potřeby „árijských“ vojáků na frontě. Další pokusy s krví se týkaly snášenlivosti jiných krevních skupin a vzájemných reakcí na sebe. V praxi se vzala jedné ženě krev a dala se několika jiným ženám. Následně se jen čekalo, co se stane. Poslední dva jmenované pokusy nedělali zmínění „doktoři“, ale „Ústav hygieny“ na ženách z bloku 10. Na stejném principu fungovalo i plivající komando. Šlo o nejpříjemnější experiment, v kterém se vážně jen plivaly sliny do ampulek.
Podle žen z bloku byla nejhorší část po operaci (pokud byla). Rány se zásadně neuzavíraly, obvazy nebyly. Ženy musely týdny chodit na přepočítávání s otevřeným břichem.
Doktor Clauberg měl možná jediný skutečné lékařské ambice. Ženy, které se pokoušel sterilizovat injekcí, zároveň potřeboval po x týdnech kontrolovat a mít je pod dohledem. Pro ženy to znamenalo střechu a šanci na přežití.
Po večerech byly ženy na bloku samy a zavřené. Často probíhala snaha o zábavný večer, kde na programu byly recitace, kabaret, zpěv, divadlo.
Mnohem větší výhody si získaly východní židovky. Západní židovky neměly tak tvrdé lokty a nebyly zvyklé na tvrdý a ne tak civilizovaný život (východní byly zvyklé na výrazný antisemitismus). Důležitou roli v Osvětimi totiž hrály intriky, lži a hry.
Epilog
Z bloku 10 se vrátilo 300 žen. Dlouhodobě se soudily o odškodné, které jim vlády nechtěly přiznat. Maximální částka byla 6000 marek, některé nedostaly nic. A některé se soudily ještě v roce 1970.
Přeživší ženy byly bez dokladů, bez bydliště, bez majetku, bez práce a s podlomeným zdravím. Průměrná váha po návratu byla 30 až 40 kilogramů. Po psychické stránce na tom ženy byly mnohdy ještě hůř, kvůli hlubokým traumatům byla většina žen podle posudku „nepoužitelná pro pracovní trh“. Hodně žen trápila nespavost.
Clauberg byl na konci války zajat Sověty, kteří ho propustili až v roce 1955 do Západního Německa. Okamžitě byl poznán přeživší. Clauberg zemřel ještě před začátkem procesu v roce 1957.
Wirths spáchal sebevraždu ještě v roce 1945.
Schumann si žil v klidu v Německu, teprve když si v roce 1951 dělal loveckou licenci, zjistil, že je na něj vydán zatykač. Okamžitě utekl ze země. Postupně žil v Japonsku, Egyptě a Súdánu, kde byl dokonce šéf nemocnice. Právě zde byl poznán přeživší. Opět utekl, tentokrát do Ghany, kde měl ochranu prezidenta. Byl vydán po čtyřech letech v roce 1966. Proces začal roku 1970, ale Schumann byl z vězení propuštěn kvůli problémům se srdcem. Dalších 11 let před smrtí tak strávil na svobodě.
Na blok 10 se přišlo při Norimberském procesu, kdy se zjistilo, že 87 lidí bylo zavražděno jen kvůli tomu, že August Hirt chtěl mít sbírku koster různých ras. Kostry měly společný původ, do té doby záhadný blok 10.
Zdroj:
LANG, Hans-Joachim. Ženy z bloku 10: lékařské pokusy v Osvětimi. Vydání druhé. Přeložil Zlata KUFNEROVÁ. Praha: Ikar, 2018. ISBN 978-80-249-3558-4.
