Článek
Finské dějiny do bolševické revoluce (1917)
Finsko získalo svou nezávislost až ve 20. století. Většinu dějin na dnešní finské území vznášely nároky Švédsko a Rusko. Do roku 1809 patřilo Finsko pod Švédsko, po zbytek 19. století ovládalo finské území Rusko. Finsko mělo ale poměrně rozsáhlou autonomii, Finové měli vlastní měnu, parlament, úřady a dokázali se vyhnout rusifikaci. Situace se změnila s nástupem Mikuláše II. (1894) na post ruského cara. Mikuláš II. dosadil do Finska guvernéra Bobrikova, který Finsko, velmi mírně vyjádřeno, poškozoval. Na Bobrikova byl nakonec spáchán atentát a ruská nadvláda se stala násilnou. Naštěstí pro Finy vypukla v roce 1917 bolševická revoluce, Rusko ztratilo kontrolu a Finové vyhlásili nezávislost.
Zimní válka
Napjatá 20. a 30. léta vyústila ve válku mezi Finskem a Sovětským svazem, v které se Finově neuvěřitelně odvážně a strategicky bránili (o válce a především taktice Finů jsem psal zde). Nakonec však nedokázali vzdorovat silnější armádě a byli donuceni dohodnout se a ztratit část území.
Odpor Finů ukázal Stalinovi jejich sílu a diktátor se tak spokojil s relativně málem. Další dobývání Finska by bylo pomalé a náročné a Sovětský svaz se musel soustředit jiným směrem. Vedení sovětské armády se změnilo, v potaz se vzaly nové informace o síle armády a bylo nutné vše reorganizovat. Stalin opustil plán na zisk celého Finska.
Finská spolupráce s nacisty
Finsko obstálo se ctí ve válce proti Rudé armádě, ale brzy přišla další extrémní těžká situace. Po začátku druhé světové války a především po německém útoku na Sovětský svaz začali Němci oťukávat finské vedení, jestli by byli naklonění spolupráci. Finové se rozhodli pro „nejméně hroznou možnost z několika velmi špatných možnosti“, souhlasili s německou nabídkou a vydali se společně s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu. Finové neměli žádné sympatie k nacismu či Hitlerovi, ale chápali realitu. V jejich vidění nemohli zůstat neutrální, protože by se Sověti nebo Němci pokusili Finsko zabrat. Se sovětským vedením samozřejmě nebylo možné spolupracovat vzhledem k právě skončené válce. Zkušenost byla příliš čerstvá.
Nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz 21. června 1941. Finsko okamžitě vyhlásilo neutralitu. Ale když o pár dní později, 25. června, sovětská letadla zaútočila na několik finských měst, Finsko tím dostalo záminku pro vyhlášení války a mohlo zahájit snahu o znovuzískání svých ztracených území. Začala válka, která nese název „pokračovací“.
Sovětských svaz z pochopitelných důvodů nestíhal a nebyl schopen se Finům bránit. Finové tak rychle obsadili oblast Karélie. Dokonce kontroverzně zašli hlouběji na sovětské území a zabrali i území, které Finsku nikdy nepatřilo. Ale následně Finové se zastavili, dál nešli, cíle finské armády byly omezené. Finové po celou dobu trvali na tom, že nejsou „spojenci“ Německa, jsou pouze „spolubojující“. Útočit ze severu na Leningrad, jak po nich požadovali Němci, skutečně odmítali a nikdy žádný takový pokus neuskutečnili. Stejně tak finská vláda odmítla dělat zátahy na finské židy (ale vydala nacistům nefinské židy).
Nezpochybnitelným faktem zůstává, že Finové skutečně bojovali po boku nacistů. Stalin tak dotlačil Brity, aby Finsku vyhlásili válku. Britové dokonce podnikli i útok na Finsko, ale jednalo se pouze o jednu akci, při které britští piloti záměrně shodili několik bomb do moře, aby nepoškodili město.
Zlom v dějinách – mír se Stalinem, válka s Hitlerem
Válka se Sovětským mezitím tři roky stála, protože Finové neměli další válečné cíle a Sovětský svaz se věnoval boji proti nacistické armádě. Teprve v roce 1944, kdy Sovětský pokročil ve snaze porazit Německo, se vrátil myšlenkami i k Finsku. Sovětský svaz se „vrátil“ do války proti Finsku v červnu 1944 a byl to útok tak velký, že připravená Mannerheimova linie byla okamžitě protržena. Ale po pár týdnech bojů se Finům podařilo frontu stabilizovat a nakonec i zastavit postup Rudé armády. Válka se opět zastavila. Stalin změnil priority. Stalin valil všechnu sílu směrem do Německa, aby v Berlíně byl dřív než Američané a Britové. Druhým důvodem bylo vědomí finské odhodlanost a vědomí minulé zkušenosti se snahou získat celé Finsko. Stalinovi bylo jasné, že by to byl opět příliš pomalý a krví vykoupený boj. Finský způsob myšlení a boje se nezměnil – cílem nebylo Sovětský svaz porazit, ale způsobit mu co největší škody, udělat pro nepřítele válku co nejdražší, nejdelší a co možná nejnepříjemnější.
Územní podmínky míru z roku 1944.
I Finsko mělo své zkušenosti a tak se po stabilizování fronty vydala skupina vybraných Finů do Moskvy vyjednávat. K podepsání míru skutečně došlo. Finové ztratili Karélii (opět) a museli dát Sovětům i jeden přístav na jihu země a přístup k niklovým dolům. Prakticky stejné podmínky jako ve smlouvě po zimní válce. Ale jeden rozdíl se objevil – Finové se dobrovolně zavázali k tomu, že na vlastní náklady vyženou ze země nacistickou armádu, která v té době byla na severu Finska a čítala 200 000 vojáků. Vyhnání německé armády se povedlo, ale ustupující armáda ničila vše kolem.
Mimochodem, během válek se Sovětským svazem došlo k jedné z největších evakuací dětí v dějinách, celkem bylo z Finska přesunuto okolo 80 000 dětí, většina z nich do neutrálního sousedního Švédska.
Vyrovnání a finské „válečné zločiny“
Válka skončila, nyní bylo na řadě vyrovnání. A teď přišel pro Finy skutečný šok. Jedna z podmínek mírové dohody byla finská spoluúčast na trestání válečných zločinů. Z válečných zločinů se mělo zodpovídat i finské vedení státu za svůj útok na Sovětský svaz. Finsko si tak muselo vybrat – buď potrestají své zástupce sami, nebo Finy bude soudit Sovětský svaz. Sovětský svaz by mohl finské vedení státu popravit, proto se Finové pustili do trestání svých vládních, diplomatických a válečných představitelů samostatně.
A udělali neskutečnou věc. Finové schválili zákon, který z věcí, které byly za války legální, udělali retroaktivně nelegální činy. Obrana Finska, to, co bylo před lety bráno jako povinnost, nyní byla zpětně nelegální. Všichni představitelé státu byli potrestáni a skutečně šli do vězení, i když upraveného do luxusnější formy. Prezident Ryti, premiéři Rangell a Linkomies, několik ministrů a velvyslanec v Berlíně, všichni skončili ve vězení. Nejnižší trest byl dva roky odnětí svobody, nejvyšší deset let vězení pro prezidenta Rytiho (propuštěn byl ze zdravotních důvodů po pěti letech). Jakmile byli z vězení, okamžitě byli opět zvoleni nebo jmenováni do vrcholných funkcí s výjimkou bývalého prezidenty Rytiho, který se ze zdravotních důvodů stáhl a zemřel v roce 1956. Finská společnost odsouzené nebrala jako zločince, naopak soudy a tresty odmítala, už jen kvůli tomu, že retroaktivní zákony byly ve Finsku protiústavní.
Sovětské tresty pro Finsko
Mezi další tresty patřily reparace. Finsko mělo zaplatit Sovětskému svazu 300 milionů dolarů během šesti let. Pro Finsko, relativně chudou zemědělskou zemi, to bylo nereálné. Ale Finsko dokázalo situaci proměnit v motivační stimul a kompletně změnilo hospodářství. Finsko se začalo věnovat těžkému průmyslu a začalo se orientovat na export.
Mezi další podmínky mírové dohody byl souhlas s povinným obchodováním se sovětským rivalem a to ve výši 20% podílu finského zahraničního obchodu. Finsko muselo nakupovat sovětskou ropu, což se nakonec ukázalo jako výhoda, protože to znamenalo nezávislost na arabském světě. Nevýhodou bylo, že Finové museli nakupovat i další produkty, které byly dražší a méně kvalitní než produkty ze západu (automobily Moskvič apod.).
Nová politika pro „nebezpečné roky“
Proč na tak velkou dohodu Finové přistoupili? Podle slov vládních představitelů si přiznali realitu. Jako největší nebezpečí pro finskou demokracii a společnost vyhodnotili převzetí moci Sovětským svazem přes finskou komunistickou stranu, která byla po druhé světové válce velmi silná. Finsko bylo země se zničeným zemědělstvím, rozvrácenou ekonomikou a polarizovanou společností, což v sobě skrývá nebezpečí volby extrémních politických sil. Komunistická strana Finska získala čtvrtinu hlasů v poválečných volbách.
Finsko tak přišlo s novou politikou pro „nebezpečné roky“, jak Finové poválečné období nazývají. Nová politika dostala název Paasikiviho-Kekkonenova linie. Jmenovaní byli finskými prezidenty. Paasikivi mezi lety 1946 až 1956, Kekkonen byl prezident dlouhých 25 let (1956 – 1981). Paasikivi vymyslel a společně s Kekkonenem symbolizovali a přísně drželi politiku, která byla přesným opakem meziválečného finského přístupu. Meziválečná finská politika byla nezávislá a nebrala ohled na SSSR. Nová politika byla z pohledů Finů přísně realistická. Uvědomili si, že Finsko je v porovnání se Sovětským svazem malá a slabá země. Druhým předpokladem nové politiky byla další skutečnost z předchozích válek – Finsku nikdo ze západu nepomůže, jsou na Sovětský svaz sami a sami to musí zvládnout. Nová politika byla o vnímání potřeb a pohledu Sovětského svazu. Proto je nutné vždy znát názor sovětských vládců, často se sházet a komunikovat, a podle jejich potřeb se zařídit. Cílem takové politiky bylo mít důvěru Sovětského svazu v každý daný moment. Finsko ukazovalo respekt Sovětskému svazu a dávalo vždy najevo, že nemá absolutně žádný zájem oslabovat velmoc. Taková politika ale ve svých důsledcích znamenala částečnou ztrátu své nezávislosti, a jak se ukázalo, tak i svobody projevu.
Architekt této politiky, prezident Paasikivi, znal SSSR. Všechny zmíněná mírová jednání měl na starosti právě Paasikivi, zároveň měl za sebou i post velvyslance v Moskvě. Paasikivi došel k tomu, že Stalinovi nejde ve vztahu k Finsku o ideologii, ale o strategii a geopolitiku. Stalin věděl, že Finsko nemá prakticky žádnou překážku při cestě do druhého největšího ruského města, Petrohradu (Leningradu). Jeho politika tak byla založena na principu pocitu bezpečí Sovětského svazu. Pokud se Sovětský svaz bude cítit bezpečně, bude v bezpečí i Finsko.
Politiku Paasikiviho a později i svou popsal pozdější prezident Kekkonen ve své autobiografii následovně: „Základním úkolem finské zahraniční politiky je smířit existenci našeho národa se zájmy, které ovládají geopolitické prostředí Finska. Finská zahraniční politika je preventivní diplomacie. Tato diplomacie má za úkol vnímat blížící se nebezpečí dříve, než se přiblíží příliš, a přijmout opatření, která pomohou vyhnout se mu – a to pokud možno takovým způsobem, aby si toho všimlo co nejméně lidí. Zvláště pro malou zemi, která v sobě neživí iluze, že její postoje mohou pohnout miskami vah na tu či onu stranu, je životně důležité, aby v dobrých časech dokázala správně vyhodnotit sílu faktorů, na nichž bude záviset budoucí vojenský a politický vývoj. Národ by měl spoléhat jen sám na sebe. Válečná léta nám v tomto ohledu uštědřila drahocennou lekci. Zkušenost nás též naučila, že malá země si zkrátka a dobře nemůže dovolit míchat emoce - ať už jde o sympatie nebo antipatie – do svých zahraničně politických rozhodnutí.“
Pozitiva a negativa finské politiky
Jaké byly výsledky sebereflexe Finska a co Finsko novou politikou dosáhlo? Sovětský svaz nevtrhl do Finska a nikdy to reálně ani nehrozilo. Finská komunistická strana nepřevzala moc, Stalin sám tvrdil, že nepotřebuje finskou komunistickou stranu, když má Paasikiviho. Dalším reálným a pozitivním dopadem pro Finsko bylo, že Stalin souhlasil se snížením reparací z 300 milionů na 226 miliónů dolarů a prodloužil dobu splatnosti z 6 na 8 let. Sovětský svaz vyklidil finskou námořní základnu a stáhl se do vzdálenější základny. Finsko nemělo problém se vstupem do Evropského hospodářského společenství. Finsku byl tolerován vzestup obchodu se západem. Naopak posledních dvou zmíněných bodů Sovětský využíval, Finsko se stalo sovětským oknem na západ, přes Finsko putovaly mnohé technologie. Ve výsledku se stal Sovětský svaz závislý na Finsku. Sovětský svaz potřeboval Finsko nezávislé, protože pro ně bylo výhodnější mít Finsko napojené na západní státy.
Na druhé straně už jen to, jak jsem psal v předchozím odstavci, že Finsku byl tolerován vstup do západních mezinárodních organizací a vzestup obchodu se západem, nezní jako pozitivní politika a komfortní situace. Jezdit do Moskvy ujišťovat diktátory, že vstup do mezinárodní organizace není nic proti Moskvě, není pozitivní, silná a nezávislá politika. Finsko samo a dobrovolně odmítlo poválečný Marshallův plán, preventivně, jen aby se Stalin nenaštval. Míra finské demokracie musela být omezená, protože Finsko se rozhodlo neměnit prezidenty, kteří symbolizovali vstřícnou politiku vůči Sovětskému svazu. Oni byli pro sovětské generální tajemníky zárukou vstřícné politiky. Svoboda projevu byla také omezená, finští politici ani finská média nemohla kritizovat Sovětský svaz. Nešlo o státní povinnou cenzuru, šlo o ohromnou a hlubokou míru autocenzury, která není normální pro demokratickou a svobodnou společnost. Když vlády po celém světě odsoudily sovětský vpád do Československa v roce 1968, finská vláda mlčela. Finské vydavatelství pro jistotu zrušilo vydání Souostroví Gulag od Solženicyna, jen aby se v Sovětském svazu nikdo necítil uražen. A když finské noviny v roce 1971 napsaly, že Sovětský svaz během druhé světové války okupoval pobaltské země, což je pravdivé tvrzení, byla z toho diplomatická roztržka a finská vláda vybídla tisk k „větší zodpovědnosti“.
Finská poválečná politika klade spoustu otázek. Může jít mír na úkor svobod? Stojí mír za přehlížení zločinů? Je v pořádku být pragmaticky poslušným satelitem zločinného státu za cenu ztráty suverenity a svobody? Těžké otázky, ale jasné je, že finským politikům šlo skutečně o finskou společnost a snažili se balancovat nad propastí, nešlo o zrádce, jako v případě některých dnešních „vlastenců“ v naší společnosti.
Zdroj:
DIAMOND, Jared M. Rozvrat: jak se národy vyrovnávají s krizemi. H!story. V Brně: Jan Melvil Publishing, 2020. ISBN 978-80-7555-094-1.
