Článek
Úvod
Společnost se nám od rozšíření sociálních sítí prakticky rozpadá v přímém přenosu. Není to v žádném případě česká výjimka. Existuje příklad státu, kde lidé nepodléhají v takové míře dezinformacím? V žebříčcích se na prvním místě mediální gramotnosti a tedy nepodléhání dezinformacím objevuje Finsko. A Finsko se věnuje mediální scéně ve školách už minimálně přes třicet let.
Česká cesta?
Existují podle mě dva základní způsoby, jak se věnovat mediální gramotnosti ve školách.
Prvním je způsob, který jsem nazval „český“, protože se dobrovolně v pár školách už objevuje. Je to cesta, kdy bude existovat zcela nový předmět – mediální výchova.
Pro systém je to složité, protože vzniká nový předmět, pro který musí vzniknout prostor v rozvrhu, pravděpodobně by se tak muselo jinde ubrat. V takovém případě začne konflikt, protože nikdo nebude chtít ztratit čas věnovaný svému předmětu, každý se bude bránit. Další složitost je pochopitelně otázka, kdo bude daný předmět učit a jak bude předmět přesně vypadat.
Podle mě nejsou oba „problémy“ složité a neřešitelné. Prakticky je to o velmi malé části společnosti. Řešením může být jednoduše vznik skupiny v oboru vzdělaných lidí, spustit weby, kde budou tipy a materiály pro učitele, následně se učitelé dovzdělají a vše je připraveno. Samozřejmě na prvním místě ale musí být politická poptávka a iniciativa a to může být problém vůbec největší.
Je ale tento systém ideální? Vyřeší problémy spojené s dezinformacemi? Nestane se z toho další předmět, na který nebudou učitelé, tak si tam vždy učitel probere třídnické věci? Těžko říct. Ale cesta to určitě je a pravděpodobně je lepší než nedělat nic.
Finská cesta
Druhá cesta je cesta finská. Finsko neřeší dezinformace, finské školství učí mediální gramotnost. To v praxi znamená, že neexistuje jeden předmět „mediální výchova“, ale mediální výchova je v každém předmětu.
V matematice se učí statistika a grafy, v předmětu dějepis se učí stereotypy, mýty a dezinformace. Ale nejdůležitějším předmětem je finština, kde se rozebírají reklamy, kde se žáci naučí rozdíly mezi komentářem, reportáží a příspěvkem na sociální sítí a samozřejmě mnohem víc. Finské učebnice jsou aktualizované a moderní, například učebnice pro sedmou třídu má dvě strany o Instagramu.
Ale finské děti začínají s mediální gramotností už v mateřské školce, kde natáčí na mobily krátké příspěvky a následně nad nimi diskutují a uvědomují si, že autor má vždy nějaký cíl. Na prvním stupni už řeší zdroje, ale i například bulvár.
Finský model mi zní krásně, až neskutečně. Bohužel. Výhodou i nevýhodou zároveň je, že jde o propracovaný systém, do kterého jsou zapojeni všichni učitelé a do jisté míry i celá společnost, všichni mají svůj kus zodpovědnosti.
Problém pro naši společnost je, že Finsko začalo realizovat své cíle na poli mediální gramotnosti už v 90. letech, kde se ustanovil obor na univerzitách, který následně vše sdílel s učiteli a poskytoval jim materiály.
Pozitivní ve srovnání Finska a České republiky je, že najdeme něco, co máme s Finskem společného – i u nás mají veřejnoprávní média vzdělávací web a web pro děti, stejně tak máme hustou síť knihoven, jejichž účel není omezen pouze na půjčování knih, ale i na pořádání různých akcí včetně těch vzdělávacích.
Klíčové problémy
V čem mezi námi a Finskem je nejhlubší příkop, je porozumění demokracii, společnosti, politice, světu. Jednoduše řešeno přístup k humanitním vědám. Finská společnost důvěřuje expertům, novinářům a politikům. A ačkoliv i my máme své historické zkušenosti s Ruskem (respektive Sovětským svazem), Finové mají Rusko hned za hranicemi a vědí, že z Ruska nemůže přijít nic pozitivního.
Část našich politiků dokonce šíří dezinformace a šíří proruskou propagandu (ať už vědomě či nevědomě), část naslibovala nesplnitelné, část je řízena čistě ideologií a průmyslovými či finančními zájmy. Část odborníků poškodila reputaci všem odborníkům, to je jen důsledek toho, že se zubař vyjadřuje k virům, válce na Ukrajině i stíhačkám. A problém novinářů a médií obecně je, že takového člověka do médií vůbec pozvou. A pochopitelně i novináři mohou udělat chyby, část novinářů nemá kvality, neumí pracovat se statistikami a interpretovat je, věnují se „pražským“ problémům a co je z mého pohledu nejklasičtější problém médií je, že si novinář(ka) večer nastuduje například školství a další týdny věnuje školství celý seriál. Jednoduše se někteří novináři věnují všemu a pochopitelně nemohou všemu rozumět. Jakákoliv důvěra se pak rozpadá.
Další problém? Už teď je velmi pozdě.
A představa, že by jakýkoliv český politik či politička měli vizi, koncepci a plány na několik let, na období přesahující jedno či dokonce dvě volební období? To je představa, která na mě působí až komicky.
Zdroje:
LINDNER, Tomáš, FINSKO JE ŠAMPIONEM PŘI POTÍRÁNÍ DEZINFORMACÍ, AČKOLI PROTI NIM VYLOŽENĚ NEBOJUJE. JAK JE TO MOŽNÉ? In: Respekt, online. Citováno 14. 4. 2024. K dispozici zde: https://www.respekt.cz/tydenik/2024/15/finsko-je-sampionem-pri-potirani-dezinformaci-ackoli-proti-nim-vylozene-nebojuje-jak-je-to-mozne
FROUZOVÁ, Kateřina, Konspiracím ve V4 nejvíce podléhají Slováci, Polsko je odolné vůči protizápadním, česká slabina je migrace, odhalil průzkum. In: DeníkN, online. Citováno 14. 4. 2024. K dispozici zde: https://denikn.cz/1360189/konspiracim-ve-v4-nejvice-podlehaji-slovaci-polsko-je-odolne-vuci-protizapadnim-ceska-slabina-je-migrace-odhalil-pruzkum/
