Článek
Konec demokracie
Jaké je ono základní dilema demokracie a demokratů? Jak se chovat k extrémistickým stranám. Jak se zachovat, když vám do možnosti vládnout v koalici chybí strana s šesti procenty hlasů, o které víte, že je populistická, extrémistická, nenávistná?
Extrémistické strany nemají šanci, pokud je společnost stabilní, daří se a společnost jako celek bohatne. V krizích se ale klasickým politikům vzdaluje jejich postavení a moc, proto podléhají tlakům a tíhnou k uzavření koalic s extrémistickou a populistickou stranou. Argumentují pak tím, že mají kontrolu a extrémisty uklidní, od čehož si slibují návrat k moci. V 20. století je podobných situací poměrně hodně.
Hitler byl naprostý outsider mimo systém, pro elitu komediant, ale měl podporu části lidu. Systém si myslel, že ho zvládne. Většině voličů ale Hitler vadil. To se změnilo, když mu zavedení politici dali moc. Německo je samozřejmě extrémní příklad, ale meziválečná Itálie nebo Československo po roce 1945 šly stejnou cestu.
Nejde ale jen o oficiální uzavření koalic, jde i o na první pohled nevinou situaci, kdy se politik demokratické strany rozhodne sednout do televizního studia s fašistou a vede s ním diskuzi. Problém je, že s ním se nevede diskuze. Pokud si sedneme do studia s fašistou, říkáme, že fašismus je normální ideologie, která patří do hlavního politického proudu a tím pádem je obhajitelná a volitelná. Přesně to je smrt demokracie. Fašismus, či jakákoliv jiná extrémistická ideologie, si zaslouží pouze jediné – odsouzení.
Pozitivní příklady
Historie nabízí jen málo příběhů k následování. Příkladem zvládnutí situace je například Belgie ve 30. letech. V roce 1936 získali pravicoví extrémisté Rex a VNV 20 % hlasů ve volbách. Rozhodující byla Katolická strana, která s extrémisty částečně sdílela ideologii. Katolická strana ale prověřila sama sebe, vyházela z vlastní strany sympatizanty s Rex a šla do koalice se svými největšími nepřáteli - demokratickými socialisty a liberály.
Záchrana demokracie
Klíčovým krokem je extrémisty izolovat, mít odstup, mít politickou odvahu nedat někomu místo na kandidátce, i když se ví, že straně získá hlasy. A spojit se s demokratickými „nepřáteli“, dočasně, pro záchranu demokracie.
Slovy Erika Taberyho z předmluvy knihy Jak umírá demokracie: „Koketování demokratů s populisty vždy dopadne špatně pro demokraty. Zatímco oni se musejí držet pravidel, populisté si s nimi nelámou hlavu a jdou bezohledně za svým cílem. A tím je naprostá kontrola moci.“
Zdroj:
LEVITSKY, Steven a Daniel ZIBLATT. Jak umírá demokracie. Přeložil Jaroslav VEIS. Praha: Prostor, 2018. Globus (Prostor). ISBN 978-80-7260-394-7.
