Mussolini, fašismus a fotbal

Itálie se po první světové válce zmítala v krizi ekonomické i sociální, tak jako mnoho dalších států. Problém Itálie byl i v tom, že země existovala teprve padesát let, neexistovala rozsáhlá a hluboká italská identita. Liberální elita ztratila důvěru, masy si pro sebe postupně získávala levice. Obecně byl systém velmi roztříštěn. Itálie byla jediným vítězným státem první světové války, který nedokázal vítězství využít jakýmkoliv způsobem. Chaos a zklamání využila Národní fašistická strana, když v roce 1922 Mussolini vystrašil krále takovým způsobem, že mu král předal moc legální cestou. Dnešní text ale bude o tom, jak Mussolini využil v tehdejší době vzrůstající oblíbenost fotbalu.

Mussolini fotbal neobdivoval, ale použil ho jako nástroj k vytvoření identity, jednoty a iluze italské důležitosti. Mimo jiné bral Mussolini fotbal a sport obecně jako další neoficiální část armádního tréninku, který má pro diktátora další vedlejší efekt - drží komunitu mladých u sebe, oni pak moc nemyslí na politiku a na starosti, odvádí je to od ekonomických a sociálních problémů.

Mussolini nebyl první, kdo pochopil, že sport může být důležitý pro politiku, ale jako první se do toho opřel. Stal se mikromanagerem, který vše ovládal, kontroloval. Hráče i systém. Vytušil, že z fotbalu se stává sociální fenomén, což další sporty v tehdejším italském kontextu nemohly dokázat. Fotbal dokáže probudit vášně u všech vrstev.

Do roku 1922 se v Itálii hrály pouze regionální soutěže. Následující roky existovaly dvě ligy – severní a jižní. Stejně jako se výrazně centralizoval politický život, tak se po fašistickém tlaku centralizoval i fotbal a od roku 1929 vznikl centralizovaný systém soutěží. Založila se Seria A (první liga) a Seria B (druhá liga), které existují dodnes.

Liga měla být silná, zajímavá, oblíbená. Proto Mussolini potřeboval silné týmy ve velkých městech. Nové týmy nejen vznikaly (AS Řím), ale i malé týmy se sjednocovaly do jednoho velkého (Neapol). Pro novou ligu byla vystavěna i infrastruktura. Postavily se nejen silnice, ale i nové moderní stadiony po celé Itálii. Stadiony měly dokazovat, že fašismus funguje a dotahuje věci do konce. Nejen, že pomáhaly fotbalu, ale ukazovaly i průmyslovou sílu.

Italský fotbal se samozřejmě stal prodlouženou rukou fašistické politiky – kluby musely mít italské názvy, počet cizinců v týmu byl omezen na dva, hráči museli být členy fašistické strany. Na druhou stranu z hráčů se stali poprvé profesionálové.

Lepší liga se projevila i lepším národním týmem, to byl hlavní cíl. A můžeme si prozradit, že cíl byl splněn v maximální možné míře. Italský národní tým vyhrál ve třicátých letech dvakrát mistrovství světa (poprvé přímo v Itálii) a olympijské hry.

Italský tým dokonce i hrál „fašisticky“, pokud to tak lze napsat, kreativní hráči byli obětováni, ceněna byla jednota, odvaha, fyzická kondice, obětavost. To vše pomáhalo politické moci a propagandě. A pokud styl hry proměníte i ve vítězné zápasy, pokud budete mít úspěšný národní tým, nemusíte složitě budovat další propagandu, to Mussolini moc dobře věděl a kalkuloval s tím.

Mussolini stál už o pořádání mistrovství světa v roce 1930, ale pořadatelství dostala Uruguay a Italové se odmítli účastnit. Oficiálně z logistických důvodů, údajně za tím ale stála obava, že národní tým ještě není připraven a klíčové zápasy prohraje. Mezitím nalákal italský fotbalový svaz jihoamerické fotbalisty a udělil jim italské občanství, čímž nejen oslabil rivaly, ale sebe i posílil. Je to poměrně zajímavý tah i z pohledu politického. Tento tah nedává totiž z pohledu fašismu smysl, protože Itálie by si měla vystačit sama, Itálie pro Italy. Ale pochopitelně se to dá převrátit a využít propagandisticky – rodiny fotbalistů měly italské kořeny, takže fotbalisté jen znovu našli cestu ke své vlasti. Ztracení Italové jsou zpět a jsou připraveni se obětovat pro úspěch celku a národa

Všechny tři výše zmíněné akce národního týmu byly kontroverzní, v každém případě z trochu jiných důvodů. Mistrovství světa v roce 1934 bylo a je hodnocené jako podplacené a tendenčně řízené ve prospěch Itálie. Ve čtvrtfinále italští hráči bez potrestání zranili tři španělské protihráče. V semifinále dali Italové kontroverzní vítězný gól, pochybné při tom je i fakt, že rozhodčí semifinálového zápasu byl večer před zápasem na exkluzivní večeři s Mussolinim. I na finále proti Československu bylo po zápase pohlíženo jako na vysoce podezřelé. Josef Bican do konce svého života tvrdil, že zápas byl rozhodčím ovlivněn ve prospěch Itálie.

Mussolini byl údajně velmi frustrován řečmi, že Itálie získala titul jen díky úplatkům. Napravit reputaci týmu, který vyhrává jen díky úplatkům, měl národní tým v roce 1936 na nacistické olympiádě v Berlíně a následně na mistrovství světa ve Francii (1938). A povedlo se. Nejen, že Italové vyhráli obě soutěže, povedlo se to už i lepším stylem. Na francouzském mistrovství světa plnili ale hráči Itálie titulky novin nejen kvůli svým výkonům, ale kvůli předzápasovým pozdravům. Proti italské účasti na mistrovství se ve Francii protestovalo, Itálie se totiž zapojila do občanské války ve Španělsku na straně Franca. Ani v takové situaci se Mussolini nestáhnul, naopak nařídil týmu „agresivní“ reakci v podobě nošení černých dresů a zdravení zvednutou pravicí před každým zápasem. Silné bučení na stadionech hráče nezastavilo.

Jméno Mussolini se objevuje i v dnešním italském fotbale. Za tým Lazio Řím hraje Romano Floriani Mussolini, pravnuk fašistického diktátora. Ani „původní“ Mussolini a jeho fašismus z fotbalového prostoru nezmizely, kolem olympijského stadionu v Římě jsou různé pamětihodnosti, které připomínají tuto část italských dějin. Část fanoušků Lazia Řím je považována za fašisty, což je hodně paradoxní vzhledem k tomu, že to bylo právě Lazio, které na konci dvacátých let kladlo odpor Mussolinimu, a dokonce odmítlo vstoupit do „jeho“ ligy, zatímco největší rival, římské AS, bylo založeno fašistou právě kvůli vstupu do nové soutěže.

Mussolini ukázal, že sport může spojit národ a dokázat (domnělou) nadřazenost. Chtěl udělat Itálii silným státem, státem, který bude významným světovým hráčem a naváže na starověký Řím. Měl vyřazovat sílu a jednotu. A fotbal byl ideálním nástrojem, v případě Itálie možná i nástrojem jediným. Nejen, že úspěšný národní tým vytvořil obrázek ve světě, ale existoval předpoklad, že za takovým národním týmem se sjednotí i domácí občané a pokud se sjednotí za fotbalovým týmem, existuje šance, že se sjednotí i za ideou národa, za státem. Vedlejším produktem může být, že některým lidem se mohou jevit sportovní úspěchy jako důkaz, že fašisté dokážou vést zemi k úspěchům.

Zdroje:

1) MARTIN, Simon, World Cup stunning moments: Mussolini's blackshirts' 1938 win. In: theguardian.com [online]. 5.4.2018 [cit. 25.3.2023]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/football/blog/2014/apr/01/world-cup-moments-1938-italy-benito-mussolini.

2) Přispěvatelé Wikipedie, „Romano Floriani Mussolini“. In: Wikipedia, The Free Encyclopedia [online]. [cit. 25.3.2023]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Romano_Floriani_Mussolini&oldid=1141659607

3) WERNICKE, Luciano, Benito Mussolini and the Fascist Love Affair with Soccer. In: quillette.com [online]. 29.10.2022 [cit. 25.3.2023]. Dostupné z: https://quillette.com/2022/10/29/benito-mussolini-and-the-fascist-love-affair-with-soccer/

4) LEA, Greg, The Realitionship between Mussolini and Calcio. In: thesefootballtimes.co [online]. 20.7.202015 [cit. 25.3.2023]. Dostupné z: https://thesefootballtimes.co/2015/07/20/the-relationship-between-mussolini-and-calcio/

5) VAIT, Martin, 2023. Podcast Tribuna, Mussolini měl obrovský vliv na italský fotbal. Pro fašismus je ale sport ošidný, říká spisovatel Lee. In: Radio Wave. [online]. 10.3.2023 [cit. 25.3.2023]. Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/mussolini-mel-obrovsky-vliv-na-italsky-fotbal-pro-fasismus-je-ale-sport-osidny-8948193

6) ANSPACH, Emma, ALMOG, Hilah, TAYLOR, Footbal and Politics in Europe, 1930s-1950s, In: Soccer Politics Blog, Duke University, [online]. 2009 [cit. 25.3.2023]. Dostupné z: https://sites.duke.edu/wcwp/research-projects/football-and-politics-in-europe-1930s-1950s/mussolinis-football/