Článek
Erich Ludendorff byl německý generál, který prakticky vedl německou armádu během první světové války. „Prakticky“, protože oficiálně měl fungovat ve spolupráci s Paulem von Hindenburgem a největší moc měl mít císař Vilém II., ale Ludendorff měl nad císařem moc a vždy, když došlo na jejich vzájemný konflikt, pohrozil odchodem z armády, císař se zalekl a odsouhlasil Ludendorffovi cokoliv. A Paul von Hindenburg měl spíše reprezentativní funkci, protože Ludendorff byl „obyčejný“ člověk, který nevycházel s vyšší společností (tuto společnost tedy zastupoval Hindenburg).
Ludendorff byl vojenský génius na malý prostor a na krátký časový úsek, jakmile šlo ale o velkou politiku, diplomacii či vojenskou strategii, strašlivě selhával. Dokázal tak geniálním tahem prorazit nepřátelskou linii, ale pak už ji nedokázal udržet, protože neviděl „za roh“, neviděl na víc kroků. Neměl jiný vojenský cíl než vyhrát „právě teď a tady“. Chtěl jen útočit a vyhrávat, ale nevěděl proč. Odmítal tanky, podle něj neměly budoucnost; stejně tak pohrdal Američany a neuvědomoval si, že sto tisíc nově příchozích amerických vojáků každý měsíc definitivně pohřbí jeho snahy a jeho vlast.
Ludendorff měl nulovou sebereflexi. Za své vlastní chyby nikdy nenesl odpovědnost a nikdy neviděl problém u sebe. Postupně více a více propadal teoriím o spiknutí, v kterých se proměňovali viníci – katolíci, sociální demokracie, komunisté, zednáři, jen židé zůstávali vždy jistotou ve výčtu viníku.
V posledním „rozhodujícím“ útoku první světové války ztratil Ludendorff milion mužů. A pak požádal politiky, ať uzavřou mír, což byl velice zbabělý krok, vzhledem k tomu, že po dobu války trval na tom, aby politika do války nezasahovala.
Byl to právě Ludendorff, kdo vytvořil mýtus o dýce do zad německého národa, představě, že on a jeho vojáci první světovou válku neprohráli, ale byli zrazeni politiky, levičáky a židy. V období kolem první světové války tomu nikdo nevěřil, existovali přímí svědci, kteří věděli, že to byl právě Ludendorff, kdo žádal politiky, aby podepsali mírovou dohodu. Ludendorff na politiky vychytrale hodil zodpovědnost za prohru ve válce jedním tahem.
Okamžitě po válce byl Ludendorff odepsaný. Byl to člověk, který byl paranoidní, bál se soudu a trestu smrti. Proto utekl do Švédska, kde se skrýval s blonďatou parukou a velkými brýlemi. Doma nechal svou ženu trpět, protože všechny výčitky veřejnosti padaly na ní (sousedé ji chtěli vystěhovat; před jejím domem protestovaly davy).
V letech 1919 a 1920 se ale myšlenka dýky do zad stala pro část společnosti už přijatelnější a Ludendorff se mohl vrátit do své vlasti, kde ho někteří průmyslníci a další vlivní lidé viděli jako svého prezidenta v nové republice. Ludendorff se činil, psal knihy plné lží a pořád opakoval myšlenky o dýce do zad a židovském spiknutí. A začal se zapojovat do politiky.
Podpořil neúspěšný pravicový Kappův puč. Přímo se účastnil i dalšího neúspěšného pravicového pokusu o převzetí moci - mnichovského pivního puče. Zde už se dostáváme do učebnic dějepisu, protože hlavním organizátorem pivního puče byl Adolf Hitler. Ludendorff a Hitler měli mnoho společného, oba hledali chyby jen u druhých, oba těžce nesli prohru v první světové válce, oba všude kolem sebe viděli levicové židovské spiknutí. Pivní puč dopadl pro nacisty špatně, ale Ludendorff se tam procházel vedle Hitlera ve své uniformě a dodal puči punc, vážnost. Zatímco Hitler šel do vězení, Ludendorff, slavná osobnost, se vymluvil, že na místě byl náhodou. V uniformě. A byl soudem osvobozen.
Finální fáze politického života přišla s kandidaturou Ludendorffa v prezidentských volbách ve spojení s nacismem, respektive za koalici pravicových nacionalistů. Získal sice pouze jedno procento (vyhrál jeho spolupracovník z války Paul von Hindenburg), ale Hitler mohl být spokojen, protože jeho strana byla nyní legitimizována jako „normální“ politická síla, která má celonárodní pozornost, Hitlera už nešlo přehlédnout, už nebyl jen regionálním vůdcem podivného kultu. Židovské spiknutí bylo na chvíli celonárodním tématem. Ludendorff pomohl nacistickému vzepětí jako nikdo jiný. Následně došlo k přeskočení moci, Ludendorffa lidé opouštěli a přecházeli k energickému Hitlerovi, který převzal od Ludendorffa štafetu hlavní pravicové alternativy.
Ludendorffův závěr života byl poněkud zvláštní. Po určitou dobu ještě psal knihy a spisy, ale jejich obsah byl víc a víc vyšinutější, poslední kratší spisy byly už jen o tom, jak židé podle Ludendorffa zabíjeli velikány německy mluvící kultury (Mozart, Bach, Schiller…). Svou vlastní ženu nechal zavřít do blázince, našel si novou ženu s pochybnou osobností a minulostí (ucházela se i o Hitlera, ale ten o ní dostal včas informace, odmítl ji, a i s Ludendorffem se kvůli ní přestal stýkat, protože kdysi velký generál musel vždy mít po boku svou novou ženu), společně se začali pohybovat v ezoterických kruzích. Ludendorff se dokonce stal členem pašeráckého gangu, který vytiskl milióny marek. Jeho nová kariéra trvala jen jeden den, protože gang byl brzy pochytán.
Ludendorff zemřel v roce 1937, nacisté mu sice přichystali velký pohřeb, ale brzy byl zapomenut. Pozornost byla nyní na Hitlerovi, kterého Ludendorff pomohl vytvořit a který uskutečnil další válku, kterou už během první světové plánoval i Ludendorff.
Zdroj:
BROWNELL, Will a Denise DRACE-BROWNELL. První nacista: Erich Ludendorff - generál, který umožnil Hitlerův nástup k moci. Přeložil Petra Johana PONCAROVÁ. Praha: Academia, 2020. Historie (Academia). ISBN 978-80-200-3015-3.
