Článek
Na úvod dvě poznámky. Německo bylo brzy po válce rozděleno na dva státy – západní Spolkovou republiku Německo (SRN) a východní Německou demokratickou republiku (NDR). Každý stát měl jiný přístup k druhé světové válce. Druhou poznámkou je další slavná kapitola dějin, jíž je Norimberský proces, kde byli potrestáni nacisté. Norimberský proces byl ale proces, který vedli zástupce vítězů druhé světové války, nikoliv Němci. A jak se s nacismem a holocaustem vypořádali samotní Němci, to je téma dnešního příspěvku.
SRN celou situaci s odškodněním židovského státu, o kterém jsem psal v minulém textu, propagandisticky využila. Holocaust se měl stát dávnou minulostí, která už je „vyřešená“. Bývalí nacisté bez problémů pracovali pro stát. Téma nacismu bylo tabu, něco, o čem se nemá mluvit, protože co když kousek viny spadne i na vás? Co když jste se provinili jen tím, že jste zlo tolerovali? Dokonce v roce 1953 byla zrušena i přístupnost Dachau, prvního z velkých koncentračních táborů vybudované nacistickou vládou. Vláda SRN chtěla koncentrační tábor i zbořit, ale zahraniční tlak to nedovolil.
Téměř dvacet let po hrůzách druhé světové války a v Německu se nic nestalo, žádný Němec nepotrestal jiného Němce. Téma holocaustu neexistovalo. Údajná denacifikace, kterou měli na starosti spojenci, byla vládou SRN zrušena a bývalí nacisté měli cestu do společnosti znovu otevřenou.
Zlom přišel mezi lety 1963 a 1965 v tzv. osvětimském procesu, kdy byli první nacisté potrestáni. Jednalo se pouze o malé ryby a tresty nebyly zdrcující (většinou mezi čtyřmi a čtrnácti lety odnětí svobody), ale byla to symbolická zpráva společnosti ukolébané hospodářským zázrakem. Společnost, alespoň její většina, totiž v průzkumech odpovídala, že soud by měl být zrušen a takto dlouho po válce by se nic podobného nemělo vůbec odehrávat.
Zlom pokračoval, když dospěla poválečná generace (’68), která s šokem zjistila, že jejich rodiče a prarodiče mají hnědou minulost, a tlačila na reálné vyrovnání se s minulostí a potrestání zločinů.
A vše se potvrdilo, když se v roce 1969 stal kancléřem Willy Brandt, který následující rok odjel do Polska, kde slavně poklekl a požádal o odpuštění (které on osobně nepotřeboval, protože před nacismem musel utéct). Proti gestu Brandta se v jeho vlastní zemi protestovalo.
Změna ale už začala, vše se nabalovalo, dokonce se měnily zákony, postupně se Německo dostalo k tomu, že válečné zločiny nelze promlčet a tak jsme ještě v prosinci roku 2022 mohli číst o soudu s bývalou sekretářkou, téměř stoletou Irmgard Fuchnerovou, která se podle soudu měla podílet na vraždě deseti tisíc lidí.
Změnilo se pochopitelně i školství, které začalo reflektovat společenské změny. Pokud vás zajímá, jak se o holocaustu a dalších nacistických zločinech učí dnes, doporučuji toto video.
A co „to druhé“ Německo? Komunistická NDR („Východní Německo“) platit reparace státu Izrael a jakýmkoliv způsobem se vyrovnávat s holocaustem odmítla s argumentem, že nejsou právním nástupcem nacistického Německa a nacismus stejně způsobil kapitalismus, s čímž NDR nemá nic společného.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-mozna-posledni-verdikt-za-zlociny-nacismu-soud-potrestal-byvalou-sekretarku-221745
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1496760-nemecke-vyrovnani-s-holocaustem-kdyz-zlo-i-pokora-dostaly-tvar
