Článek
Ikonou pro některé je, protože dala znovu prostor podnikání, privatizovala velké firmy, uvolnila trh a především zastavila odbory, stávky a skomírání celé země. Druhými je vyloženě nenáviděna, protože odmítla celé poválečné paradigma, odmítla keynesiánství, kritizovala sociální stát, privatizovala průmysl, zničila hornictví, moc odborů a podle svých kritiků způsobila obrovskou nezaměstnanost a chudobu.
Pro mezinárodní publikum je postavou, která obnovila tradiční přátelství s Amerikou a která spolu s Reaganem, papežem Janem Pavlem II. a například Lechem Walesou označila Sovětský svaz jako říši zla a pomohla (alespoň symbolicky) rozvrátit Sovětský svaz.
Kontext
Když se čtyři roky před vítězstvím ve volbách stala předsedkyní Konzervativní strany, nenacházela se v krizi pouze britská ekonomika a společnost, ale i samotná Konzervativní strana. Britská veřejnost prošla v druhé polovině 70. let velkým množstvím pro většinu společnosti nepřijatelných stávek, kvůli čemuž byla tehdejší vláda doslova na odpis a jakákoliv opozice by ji ve volbách porazila. Nešlo tak o volbu pro Thatcherovou, jako spíše proti všem tehdejším okolnostem a proti vládnoucí Labouristické straně. Zaměstnanost se nacházela na čísle jeden a půl miliónů a inflace vystoupala až na dvacet šest procent.
Ekonomika
Prvním v řadě úkolů ke splnění bylo zničení inflace. Prostředkem ke snížení inflace měla být kontrola množství peněz v oběhu, jejich snížení i prostřednictvím omezení vládních výdajů. Thatcherová preferovala snížení inflace před nezaměstnaností, protože předpokládala, že nízká inflace povede postupem času ke snížení nezaměstnanosti. Už jen snaha o prosazení politiky vedoucí zřetelně k větší nezaměstnanosti musela vyvolat odpor.
Vláda Margaret Thatcherové začala zároveň snížením daní s tím, že dojde k vytvoření nové atmosféry, atmosféry prospěšné k podnikání a růstu bohatství. Důležité bylo i odstranit státní regulaci a zrušení monopolních praktik. Daně byly zprvu sníženy o tři procenta na třicet procent a přes milión obyvatel bylo vyjmuto ze seznamu občanů nucených k placení daní. Co je ale charakteristické pro celou vládu Konzervativní strany za Margaret Thatcherové je, že pokud byly sníženy přímé daně, v „pozadí“ byly zvýšené nepřímé daně k vyrovnání příjmů státní pokladny. Ve výsledku došlo k reálnému zvětšení daní, bráno poměrem k hrubému domácímu produktu vzrostlo zdanění z třiceti čtyř na třicet osm procent mezi začátkem a koncem vlády Margaret Thatcherové.
Domácí průmysl si procházel na přelomu dekády velkou krizí, například i kvůli silné libře, která ztěžovala vývoz a zaplavovala zemi levnými zahraničními produkty. Nezaměstnanost se ne a ne zastavit, jestliže Thatcherová kritizovala předchozí vládu za přesažení miliónové hranice nezaměstnanosti, za její vlády dosáhla nezaměstnanost nejen i druhého, ale dostala se až nad třímiliónovou pásku na přelomu let 1981 a 1982 a stále nebyla k zastavení. Nezaměstnanost je odvrácenou stranou monetaristického léčení inflace a uklidnění inflace bylo primárním cílem, nezaměstnanost byla cenou, která ve světě thatcherismu musela být zaplacena.
Pro lid nepříjemná politická rozhodnutí a jejich následky se projevovaly i v náladě společnosti, podle průzkumu veřejného mínění podporovala vládu jen čtvrtina obyvatel a v největších průmyslových městech (Liverpool, Manchester, Londýn) vypukly násilné nepokoje.
Na podzim 1981 přišel konečně očekávaný zlom, inflace začala prorážet cestu k nižším hodnotám a před volbami za dva roky byla na hranici pěti procent.
Neustálým problémem vlády Thatcherové po celých jedenáct let byla nezaměstnanost. Teprve v roce 1986 začala klesat, ale nikoliv závratnou mírou, nicméně i klesající tendence se začala považovat za úspěch, především postupný pokles pod třímiliónovou hranici.
Snížení veřejných výdajů se premiérce nedařilo, díky prodeji bytů do soukromého vlastnictví sice výrazně poklesly výdaje na bydlení, o padesát pět procent, lehce se povedlo snížit výdaje na ekologii, ale dále všechny veřejné výdaje rostly.
Státní vlastnictví vs privatizace
Privatizace neprobíhala naráz, ale ve dvou fázích, kdy po prvním volebním vítězství Konzervativců proběhla privatizace v malé míře a na menších podnicích. Jelikož reakce veřejnosti nebyla negativní, pokračoval prodej státního majetku i po druhém volebním vítězství a to už v „plné verzi“. Prodej ve větší míře už nechuť vzbudil – obecně veřejnosti, pokud se jednalo o prodej zahraničním investorům britských „klasických“ firem, které byly považovány za výstavní část v rámci britské tradice; a v druhém případě se jednal o odpor zájmových skupin, v jejichž oboru docházelo k prodeji, jednalo se například o hornictví. Jedním z výsledku privatizace bylo rozšíření počtů akcionářů v Británii v osmdesátých letech z tří miliónů na devět. Důležitějším výsledkem byla ale větší efektivita a produktivita soukromě vlastněných podniků. Důkazem je například firma Jaguar. V roce 1981 činila její roční ztráta dvě stě dvacet čtyři miliónů liber, o čtyři roky později, po zprivatizování, měla zisk přes sto miliónů liber.
Státní vlastnictví bylo na ústupu a v průmyslu se vláda vzdala šedesáti procent podniků. Privatizace byla postupně gradována – v prvním roce vlády byl zisk vlády z prodeje státního majetku čtyři sta miliard liber, o osm let později už to bylo přes pět tisíc miliard liber za rok. Za jeden z největších úspěchů bývá považován i prodej bytů do soukromých rukou, podle Thatcherové se prodalo přibližně osmdesát tisíc bytů ročně. Netřeba asi ani připomínat, že noví vlastníci ve velké míře volili následně Konzervativní stranu, protože to bylo v jejich největším zájmu.
Odbory
Velice důležitým tématem byly odbory, ztělesňované v Británii Arthurem Scargillem. Britské odbory měly již svou historii ovlivňování nejvyšší politiky. Thatcherová zrušila tripartity, tedy jednání odborů (zaměstnanců), podnikatelů (zaměstnavatelů) a vlády. Těžební průmysl, v kterém se pohyboval Scargill, byl po léta neproduktivní, zastaralý, doly byly už takřka vytěženy, na další práci v nich bylo potřeba speciálních strojů pro další úroveň hlubinné těžby, výsledkem bylo příliš mnoho pracovních sil v oboru, který se pomalu ztrácel – proto chtěla vláda propustit dvacet tisíc horníků. Scargill sám stávku v roce 1984 vyhlásil, aniž by o ní nechal hlasovat a doly udržel ve stávkovací pohotovosti jen díky násilí. Vláda tak sama musela chránit horníky, kteří chtěli pracovat, proti Scargillovým lidem. Nakonec došlo k nutnému – Scargill ztratil podporu „své“ strany, kdy Labouristé odmítli kvůli násilí jakékoliv spojení, a zničil vlastní odbory. Jako následek chování odborů, stávky a snahy řešit nastalou situaci, bylo postupně schváleno několik zákonů souvisejících s omezením moci odborů, naopak byla posílena moc samotných dělníků proti svým odborářům. Výsledkem bylo naplnění předsevzetí konzervativní vlády – stávek ubylo, moc odborů stagnovala a dokonce i počet lidí sjednocujících se v odborech ubýval. Z pohledu vlády Thatcherové se jednalo o obrovské vítězství.
Konflikt s Argentinou
Když jsme u vítězství, musím zmínit Falklandy. Nejsvětlejší moment prvního období vlády Margaret Thatcherové nepřišel z ekonomické oblasti, ale přišel právě ze zahraničí, z nečekaného místa, blízko pobřeží Argentiny. Právě když se vláda snažila ušetřit další finance a vyřadit se služby několik starších lodí, přišel zájem Argentiny o Falklandy. O co šlo? Ve zkratce jde o stovky let sporné území, které bylo v této době součástí Velké Británie a které v ruce 1982 obsadila Argentina, která argumentovala tím, že jednoduše jen obsadila své vlastní území. Velká Británie vyslala námořnictvo a Falklandy si vzala zpět. Thatcherová vždy tvrdila, že útok na Falklandy brala jako útok diktatury na západní demokracii. Pravdou je, že jí dal do ruky nesmírnou politickou výhodu. Vítězný návrat vyvolal „falklandský efekt“. Tímto termínem je popisováno nastolení nové domácí sebedůvěry, víra ve vlastní sílu na britských ostrovech, ale i oživení mezinárodní reputace a často je tomu efektu přisuzována i hlavní příčina volebního vítězství v následujícím roce 1983. Faklandský efekt posloužil Konzervativní straně výborně, protože odvezl pozornost od hospodářských otázek.
Konec vlády
Konec osmdesátých let však znamenal problémy pro Thatcherovou, podle veřejného mínění nepřekážela Konzervativní strana jako spíše osobnost Thatcherové. Brzy však už nebyla překážkou pouze jen osobnost Margaret Thatcherové, ale celkově (znovu)vyčerpání ekonomiky. Inflace začala růst, stejně tak úrokové míry, což byl nyní mnohem větší problém než před deseti lety, protože to zhoršovalo situaci nových konzervativních voličů. Přidaly se nepovedené pokusy o reformy.
Kritickým bodem závěru vlády Margaret Thatcherové bylo zavedení místního poplatku, v některé literatuře překládáno jako „daň z hlavy“. Jednalo se o naprostou katastrofu a definitivní hřebík do politické moci premiérky. Nový druh daní vyvolal nesmírný odpor všech a pořádaly se velké demonstrace. Poškození obyvatel bylo příliš velké. Daň z hlavy opět dopadla spíše na chudé, stejně jako snížení horních pater přímých daní a zvýšení nepřímých daní.
Závěr
Na thatcherismus lze nahlížet jako na ideologii, politiku několika prvků, přes které nejede vlak a o kterých nebyla Thatcherová schopná vyjednávat. Cílem byl silný stát, který nebude naslouchat především odborům, ale naopak odbory budou naslouchat vládě. Stát si nyní měl vynutit pravidla, ne poskytovat výhody. Prezentovala se konzervativismem v oblasti kulturní, liberalismem v oblasti ekonomické, spojené se snížením daní a veřejných výdajů, menšími státními zásahy do chodu ekonomiky, což měly být podmínky k nastartování ekonomického růstu. Ve skutečnosti je to však mimořádně problematické, Thatcherová byla pragmatická, své ideály porušovala, kdykoliv se jí to hodilo. Thatcherismus ve výsledku znamenal prosperitu jen pro pár lidí, kteří měli výjimečné postavení už před jejím nástupem. Ekonomika rostla v průměru o necelá dvě procenta, což byl úspěch proti předchozí dekádě, ale opět neúspěch při mezinárodním srovnávání.
Zdroje:
EVANS, Eric John, Thatcher and Thatcherism, London 2005.
FAJMON, Hynek, Margaret Thatcherová a její politika, Brno 2010.
GAMBLE, Andrew, Britain in decline : economic policy, political strategy and the British state, London 1990.
JONES, Bill, KAVANAGH, Dennis, British politics today, Manchester 1993.
KAVANAGH, Dennis, Thatcherism and British Politics, Oxford 1990.
TURNER, Alwyn, Rejoice! Rejoice! : Britain in the 1980s, London 2010.
