Richard Glazar: muž, který po vzpouře utekl z vyhlazovacího tábora Treblinka

Před Treblinkou

Richard Glazar se narodil v roce 1920 do československé židovské rodiny v Praze. Aniž by to tehdy věděl, důležité pro jeho další život bylo, že v rodině Glazarů se nemluvilo jen česky, ale i německy, už od mládí tak Glazar mluvil perfektně německy. Zrovna když Glazar nastoupil na vysokou školu, začala okupace zbytku Československa a následně druhá světová válka, na podzim 1939 byly univerzity uzavřeny a rodina se přestěhovala na venkov, kde Glazar pracoval v zemědělství. V roce 1942 byl však deportován do Terezína, odkud byl po měsíci odvezen do Treblinky…

Treblinka

Tábor Treblinka byl původně pracovní tábor, ale jeho fungování bylo upraveno na tábor vyhlazovací, jediným účelem tábora bylo průmyslové vraždění. V Treblince nebyla pracovní část a neprobíhala zde selekce, tak jako například v Osvětimi. A jednalo se o tábor nejsmrtelnější. Treblinku přežili jen uprchlí vězni. Během jednoho roku, od léta 1942 do léta 1943, zde zemřelo 700 000 až 1 000 000 vězňů.

Glazar a Treblinka

Glazar se ocitl na „východě“ Evropy, samozřejmě aniž by měl tušení, co očekávat. Při vystoupení z vlaku k němu promluvil jeden z nacistů. Byl to August Willy Miete, který si zde vybral, aniž by to tušil, budoucího svědka svého masového vraždění.

Glazar se po příjezdu do vyhlazovacího tábora stal členem „sonderkommanda“. Sonderkommanda byly speciální skupiny vytvořené z židovských vězňů, jejichž prací v rámci chodu tábora bylo pracovat přímo v plynových komorách a krematoriích. Reálně to znamená drastickou a tragickou práci dostat nově příchozí do plynových komor a následně pracovat s jejich těly, oblečením a vším, co měli u sebe, a nakonec těla spálit. Glazarova konkrétní práce bylo třídění věcí po lidech zavražděných v plynových komorách.

Průměrně získali členové těchto speciálních jednotek tři až pět měsíců života navíc, pak byli zavražděni v plynových komorách. Věděli, že jsou odsouzeni k smrti. I kvůli tomu to byli právě příslušníci sonderkommand, kteří dělali vzpoury ve vyhlazovacích táborech. Právě takové vzpoury se zúčastnil i Richard Glazar.

Vzpoura a útěk

Glazar popisuje ve své autobiografii přípravy vzpoury, ale také strach, že budou prozrazeni a že se jim nepovede hlavní cíl, tím nebyl ani tak útěk, na prvním místě bylo zničení tábora. Organizace nebyla vůbec jednoduchá, nešlo o žádnou senzační filmovou vzpouru. Vzpoura se povedla až na třetí pokus. Neměla prakticky žádného vůdce, problémem byla pochopitelně komunikace. Šlo o čin zoufalých lidí, kteří měli poslední zbytky energie. A důstojnosti.

Vzpoura začala výbuchem granátu. Ale vzbouřenci neměli dostatek zbraní, hlavním nástrojem se jim stal benzín, pomocí něhož zapalovali budovy. Když tábor hořel, začal útěk.

Zatímco většině povstalců se útěk nepovedl, Glazarovi se ještě s Karlem Ungrem podařilo ukrýt několik hodin v jezírku. Glazar s Ungrem měli štěstí, například se jim při cestě povedlo získat nové německé doklady těžko uvěřitelným způsobem. Když dvojici chytla policie, uprchlíci jim lhali, vyprávěli jim příběh, jak jdou pracovat do Německa a okradli je partyzáni. Byli to tak sami policisté, kteří je při útěku zachránili a poskytli jim papíry na falešná jména. Glazar s Ungrem, aniž by někdo podezříval, že se jedná o židy, pracovali pod falešnými průkazy další dva roky v německé továrně. Paradoxně se pro ně největší hrozbou stalo spojenecké bombardování německého průmyslu. Glazar se však amerického osvobození dožil.

A tábor? Cíl vzbouřenců byl splněn, tábor byl zničen. Nebyl kompletně zničen vzbouřenci, ale nacisté rozhodli o zničení zbytku tábora. Prakticky dokončili vzpouru tím, že tábor podruhé zapálili. Všechny přeživší vězně, kteří v táboře zůstali, nacisté postříleli.

Vzpoura v Treblince byl pravděpodobně největší čin židovského protinacistického odboje. Pouze o dva týdny později se velmi podobná vzpoura odehrála v dalším smrtícím táboře s názvem Sobibor.

Po válce

Zajímavostí je, že když Glazar brzy po konci druhé světové války sepsal své vzpomínky, o knihu nebyl vůbec zájem, a to především z důvodu, že v Treblince nedělali dozorce jen nacisté, ale, jak Glazar v knize popisuje, antisemitští a rasističtí Ukrajinci, Slované a pochopitelně součást tehdy se formujícího východního komunistického bloku. To bylo nepřijatelné. Kniha vyšla (poprvé) až po Sametové revoluci v devadesátých letech.

V 60. letech se Glazar stal svědkem u soudu s nacistickými zločinci. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Zemřel v roce 1997, když po smrti své milované ženy spáchal sebevraždu.

Zdroj:

GLAZAR, Richard, JANIŠOVÁ, Milena a JIRÁSKOVÁ, Marie (ed.). Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Svědectví o době a lidech. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994. ISBN 80-85639-31-9.