Článek
Možná bychom měli poslouchat. Skutečně poslouchat. Pokud o nás, Evropě i konkrétně České republice, mluví Rusko (Putin, Medveděv, Lavrov, státní média) jako o nepřátelích, měli bychom to vzít na vědomí. Pokud někdo tvrdí, že není ve válce, ale protivník vás považuje za nepřítele a bere vás jako účastníka války, tak už ve válce jste.
Útoky a Česká republika
Samozřejmě dalším argumentem jsou skutečně útoky. Takové útoky se už uskutečnily i v České republice. Relativně nedávno se muž pokusil zapálit autobusy v garáži dopravního podniku. Při útoku na Vrbětice zemřeli dva lidé. V dubnu 2025 vybuchl muniční sklad v Poličce, pár dní před výbuchem byly na místě hlášeny drony. V posledním případně samozřejmě ještě není nic prokázané. Dalších několik desítek až nižších stovek kybernetických útoků na úřady a banky.
Ministr zahraničí Jan Lipavský v prosinci 2024 vystoupil s tím, že za zmíněný rok se v Evropě odehrálo 500 podezřelých incidentů, z nichž lze 100 jednoznačně připsat Rusům.
Nové formy boje
Jak takové incidenty vypadají? Mezi poslední odhalené příklady patří hořící balíčky na letištích. Během léta 2024 na několika evropských letištích (Lipsko, Birmingham, Varšava) hořely balíčky. Jen díky zpoždění letadel balíčky shořely ještě na zemi, ne v letících strojích. Podle vyšetřovatelů vedou stopy k Denisi Smoljaninovi, vysoce postavenému členovi GRU. Akci mělo Rusko ukončit poté, co Spojené státy americké odeslaly zprávu, že vědí, co se děje a nebudou v žádném případě tolerovat ohrožování leteckého prostoru.
Mimo Českou republiku se dlouhodobě řeší útoky na podmořskou infrastrukturu, útoky na kabely, díky kterým máme především internetové připojení.
V Estonsku bylo sedm lidí odsouzeno za vandalismus. Za útok na auto novináře a estonského ministra vnitra měli pachatelé dostat 10 000 euro za útok. Zadavatelem byla opět ruská zpravodajská služba.
Dalším druhem akce jsou požáry. Ve Varšavě hořelo velké nákupní centrum, ve Velké Británii byl proveden žhářský útok na sklad, v kterém byla pomoc pro Ukrajinu.
Útok jako „brigáda“
Rusové zadávají za drobné částky i spoustu dalších malých úkolů, od focení konkrétních míst, přelétnutí dronem přes vojenský či průmyslový areál, až po lepení samolepek po ulicích. Zničení sochy osoby nepřátelské Rusku, nebo poškození místa připomínající holocaust. Rusko šířilo i informace o tom, že se v Paříži během olympijských her rozmnožili štěnice. Cíl je jednoduchý – co největší chaos. Přinést lidem pocit, že se pořád děje něco negativního a vláda situaci nezvládá. Novinkou v případě těchto útoků je, že se pro útočníky jedná o „brigádu“. Jde o amatéry, kteří jsou na útok najati. Nemusí si být vědomi, že je najaly ruské služby a čeho přesně jsou součástí.
Jedná se pořád pouze o hybridní válku?
Stačí nám pro to, co se děje, stále pojmenování „hybridní válka“? Dezinformace, zasahování do voleb, média placená Ruskem, kybernetické útoky, útoky na infrastrukturu, to už je každodenní realita. Nebyla už překročena hranice? Přijde mi, že někteří si nepřiznali ještě ani přítomnost hybridní války, a situace je mezitím už na jiné úrovni. Už nejsme pouze u dezinformací a placení lidí za zakládání webových stránek, které vypadají jako reálné zpravodajské servery.
Dokážeme si přiznat realitu? Dokážou nám politici přiznat realitu? Přiznání reality by znamenalo změnu. Politici, kteří by jako první otevřeli situaci, by čelili velké kritice a negativním emocím občanů. Znamenalo by to přijetí spousty nepříjemných záležitostí. A změny by stály hodně peněz. Ale možná politici jen hrají hru tak, jak chtějí občané. A občané chtějí komfort, někteří by byli ochotni mít z Ruska levné energie, hlavně, aby mohli mít ráno vajíčka a slaninu. Samozřejmě jsou politici, kteří si uvědomují realitu a jsou občané, kteří nechtějí komfort za každou cenu.
Podle Vojtěch Bahenského, bezpečnostní analytika, se Rusko nemá moc čeho obávat, protože Evropa už využila většinu způsobů reakcí při reakci na ruský útok na Ukrajinu. Daniela Richterová, která v Londýně zkoumá historii špionáže a válek, k tomu přidává poznámku, že sabotáž, to už je vojenská operace, jedná se o přímý útok.
„Divná válka“
Zajímavá je historická paralela – na začátku druhé světové války se odehrávalo něco, co má v anglickém jazyce název „phoney war“. Velká Británie, Francie a další státy hitlerovskému Německu válku vyhlásily, ale v poměrně dlouhém období nepodnikaly žádné výrazné válečné akce. Dnes je to přesně naopak – Rusko na evropské státy útočí, ale právně a formálně ve válce nejsme.
Nutnost (sebe)reflexe
My, Česká republika, Evropa, mezitím máme osobnosti typu Václava Klause, kteří byli relevantní před dvaceti až třiceti lety. Václav Klaus už před roky tvrdil, že Rusko nezaútočí celoplošně na Ukrajinu. Nyní tvrdí, že Rusko nezaútočí na další státy.
Popírání reality může mít hluboké důsledky. Nejjasnějším je, že jsme pozadu, nejsme schopni jednat a nejsme připraveni na reálné hrozby. Můžeme tak prohrát válku ještě před tím, než si ji vůbec stihneme přiznat.
