Článek
Kontext
Po bolševické revoluci v Rusku a zároveň vzniku Československa začalo Rusko na jedné straně hledat pomoc podobně smýšlejících, na druhé straně stáli českoslovenští dělníci, kteří byli zklamáni ze situace v kapitalistickém Československu. A nutno dodat, že byli významně podporováni komunistickou propagandou k odchodu do Ruska (později Sovětského svazu), kde budou moct budovat socialismus. Obecně jsem o Čechoslovácích a jejich snaze budovat komuny v Rusku psal v jednom z předchozích textů.
Několik tisíc lidí odjelo. Neodjížděli však individuálně, ale organizovaně po celcích, které v cizí zemi tvořily komuny. Největší komunou se stalo Interhelpo. Na několika situacích, příbězích a osudech, si přiblížíme život komuny.
Směr Kyrgyzstán
Členem komuny Interhelpo se mohl stát pouze člověk, který byl zároveň členem Komunistické strany. A platil se členský vklad, který vážně nebyl zanedbatelný. Každý člen měl zaplatit 5000 korun. Navíc si každý člen rodiny musel platit náklady na cestu, což znamenalo dalších 2000 korun za dospělého a 1000 korun za dítě. Rodinu o třech členech tak stálo vystěhování 10000 korun. Průměrný měsíční dělnický plat se tehdy pohyboval mezi 500 až 600 korunami.
Na konci března 1925 vyráží Interhelpo. V první vlně je přes 300 lidí, z toho 100 členů a zbytek členové rodin. Národnostní složení odpovídá tehdejšímu Československu – 163 Čechů, 101 Slováků, 18 Maďarů, 13 Němců a 8 Rusínů. Bylo zde 140 dětí, z toho 80 do tří let. A s nimi vyrazilo směr střední Asie čtrnáct nákladních vozů, v kterých bylo například vybavení textilní továrny, pekárny a řeznictví, nebo traktor a nákladní auto. Celkově ve čtyřech turnusech mezi lety 1925 až 1935 odjelo do komuny Interhelpo 1383 lidí.
K šoku všech zapojených s komunou v roce 1925 neodjel její zakladatel a organizátor Rudolf Mareček. Jediný člověk, který věděl, kam přesně komuna míří. Členům to oznámil až na peronu. Jeho výmluvou bylo, že nemá cestovní pas. Samozřejmě si našel propagandistický důvod – česká vláda, třídní nepřítel, mu pas nevydala. Reálně ale archivní dokumenty potvrzují, že si Mareček dva dny před odjezdem pas vyzvednul a podepsal o tom dokument.
Vlak dorazil do cíle 24. dubna. Cesta byla dlouhá 7200 kilometrů a trvala 27 dní. Železnice už dál nepokračovala. Byl to konec světa. Někteří se hned na místě otočili a odjeli zpět. Další by taky rádi odjeli, ale neměli na to peníze. Biškek, cíl komuny, neposkytoval pro občany Československa prostředí, na které by byli zvyklí. Velmi suché a horké letní měsíce, naopak prudké zimy. Step, písek, bodláčí a rákos. Tady začíná budování socialismu.
Těžké začátky komuny
Na místě členy komuny nikdo nevítal, úřady o nich nevěděly. Bydlení nebylo připraveno. Navíc Mareček, komunisté a propaganda slibovali úplně jiné místo, o stovky kilometrů dál. První, co příchozí vykonali, bylo hlasování, jestli vůbec začnou budovat komunu, jestli to má smysl. Padlo rozhodnutí, že zůstanou, a tak museli řešit, kde budou bydlet. Nakonec dva kilometry od železniční stanice našli rozpadlé baráky původně zajateckého tábora, z kterého se staly stáje. První noci spali ve vagónech a mezitím připravovaly stáje pro životy lidí.
Následně zjistili, že Biškek, blízké město, je prakticky jen tržiště, na kterém se prochází velbloudi a kolem něho sedí lidi, kteří pijí čaj a občas něco vykřiknou. To byl pro členy komuny kulturní šok. Všechno bylo extrémně primitivní a samozřejmě nic neodpovídalo propagandě.
Smlouvy na pozemky uzavřené Marečkem byly nevhodné a bylo nutné podepsat smlouvy nové. Po zisku nových pozemků mohli lidé začít se stavěním domů. S tím nikdo nepočítal, místo toho, aby budovali komunu a pracovali, nejdřív si museli postavit vlastní bydlení a tím zdržovali to, za čím přijeli. Komuna se rozdělila na tři skupina – první se věnovala zemědělství, druhá stavěla domy pro celou komunu, a třetí se snažila získat peníze, protože ve společné kase bylo jen 300 rublů a soukromé úspory prakticky nikdo už neměl.
První spory
Pokud byla prázdná pokladna, tak samozřejmě nikdo nedostával placeno za svou práci. Dostávali pouze malý obnos, „kapesné“, které stačilo na jeden košík vajec za měsíc. Roky nedostávali placeno a roky neměli ani moc jídla. V komuně bylo vše sdíleno. Začalo se kuchyní. A přišly první spory - různé národnosti, různé kuchyně a různé recepty.
Další hádka byla spor mezi obuvníky a všemi ostatními. Obuvníci jako jediní mohli rovnou začít pracovat ve svém oboru, a proto nepracovali na společném majetku, nebudovali domy, ani se nevěnovali zemědělství ve prospěch ostatních. Na druhou stranu obuvníci byli jediní, kdo reálně vydělával peníze, protože jejich dovednosti byly pro místní naprostým zázrakem. Komuna si tak stěžovala, že ševci nepracují pro komunu, ševci si naopak stěžovali, že jako jediní dávají peníze do společné kasy. Spor skončil odchodem ševců z komuny a založením vlastního podnikání. Tím jakoby se protrhla „síť“ a i další lidé začali odcházet. Lidé utíkali prodávat věci na trh, aby měli peníze na útěk zpět do Československa. Někteří odjížděli jen do Moskvy, protože jim nestačily peníze. Zajímavé je, že v Moskvě pak prosili kapitalistický československý stát o pomoc. To je další vzorec. Vždy, když se někdo v komuně dostal do problémů, prosil stát, který opustili s velkou kritikou, aby jim pomohl.
Atmosféra v komuně byla zlá, ale v některých oblastech se i začínalo dařit. Například zámečníci a kováři v srpnu 1925 konečně rozjeli výrobu a okamžitě prodali tisíc lopat a šest tisíc podkov. Na poměry střední Asie byly jejich výrobky fantastické, a tak si získali okamžitě velkou výhodu.
Nejhorší chvíle komuny a nalezení stereotypu
Konec léta ale přinesl asi nejhorší chvíle komuny. Na československé poměry neobvyklé výkyvy teplot, kdy přes den bylo přes 40 stupňů a přes noc minus 10, byly extrémně těžké pro malé děti. Rozjela se také epidemie tyfu a malárie. Bohužel umíralo velké množství dětí, které jejich rodiče nezodpovědně zatáhli do nehostinných poměrů kvůli svému ideologickému vidění světa. Většina dětí do tří let zemřela během následujících tří měsíců a o smrt dětí se začaly zajímat i československé úřady. Komuna vzala do Asie dělníky různých zaměření, ale na místě neměla žádného lékaře.
Smrt dětí zůstala tragickou připomínkou. Komuna se ale nemohla a ani nechtěla zastavit, podle výpovědí naopak lidé po smrti dětí začali více a více pracovat. V září 1925 tak měli vlastní zdroj pitné vody a také se rozsvítila první elektrická žárovka, nejen v komuně, ale i v celém Kyrgyzstánu. V září také stálo prvních devět dvojdomků.
Celé letní období 1925 vypadá velmi hekticky. Ve stejném období byli všichni členové komuny převedeni z Komunistické strany Československa do Všesvazové komunistické strany bolševiků. Proces ale nebyl jednoduchý, nebylo to automaticky. Některým členům komuny to trvalo déle a někteří dokonce museli požádat podruhé. Bez příslušnosti ve straně prakticky nebylo možné žít v SSSR.
Život v komuně byl poměrně stereotypní – práce, práce a práce. A po práci se ještě schůzovalo, řešila se politika, ideologie a různá rozhodnutí, o kterých se hlasovalo.
S místními se členové komuny pochopitelně stýkali, a nebylo to vůbec jednoduché. Výhodou bylo, že produkty komuny byly velmi kvalitní, to vztahům pomáhalo, ale kulturně asi nebylo možné, aby si obě skupiny rozuměly. Dorozumívání a běžné vztahy mimo obchod měly zádrhely a hluboké nepochopení. Jako příklad si můžeme uvést konflikt, který začal nevinným vtípkem z československé strany. Když poprvé místní požádal o ruku dcery z komuny, její český otec se srandy naznačil, že bude souhlasit, ale za několik koní a beranů. Když místní žadatel o ruku dcery skutečně přijel, dokonce s celou výpravou a slíbeným množstvím zvěře, bylo těžké situaci zvládnout a uklidnit. Dcera musela být skrytá. Vztahy se v průběhu času normalizovaly, nebylo to ale z důvodu sblížení a porozumění, mohla za to sovětská vláda a její násilná politika, která místním nařídila ukončit jejich kočovný způsob života, a vnutili jim život v továrnách. Na zaučenou chodili často do komuny.
Podnikání komuny a nový začátek
Jak komuna a její ekonomická a propagandistická část fungovalo, se můžeme podívat prostřednictvím další konkrétní události. Během roku 1926 se v československých novinách objevil krásný příběh, jak v komuně vše funguje skvěle, a jak Intehelpu nově dokázala vydělat produkce cukrové řepy. Jelikož se členové komuny vážně chlubili a dodali přesné informace, můžeme se na ně podívat i my. Komuna se chlubila, že do cukrovaru v Taškentu prodala jeden pud (stará ruská váhová jednotka, 1 pud = 16,38 kilogramů) za 27 kopejek. Když se na to podíval zástupce jedné firmy, který měl přístup i do Sovětského svazu, ukázalo se, že komuna podniká, aniž by tam někdo měl reálně zkušenosti s podnikáním. 16 kopejek na jeden pud totiž stála jen doprava a za 11 zbývajících kopejek nebylo možné pořídit další nákup semen, práci a vše potřebné. Komuna tak na cukrové řepě prodělávala. Tolik k podnikání a úspěchům komuny. Realita nebyla důležitá, propaganda byla na prvním místě.
V květnu 1926 přišel okamžik, kdy byla komuna kousek od rozpadu. Komunu zasáhl velký požár a všechny dílny byly zničeny. Právě v čase, kdy se výroba už rozjížděla. Požár způsobil pocit zoufalosti u mnoha lidí, kteří z komuny opět odcházeli. Paradoxem je, že v srpnu, za pouhé tři měsíce, přijel nový transport. 600 nových lidí! Násobek lidí, kteří v komuně žili. A teď šlo skutečně o život. I když s novými členy komuny dorazily i nové díly, nebylo vůbec možné je uživit. Noví komunardi zároveň byli překvapeni, že je nikdo nevítal, nikdo se o ně nestaral, nikdo je ani nečekal a nevěděl o nich. Samozřejmě mezi sebou obě skupiny měly špatné vztahy a začaly se objevovat další spory. Opět se další rodiny hned na místě otáčí a vrací se do Československa a opět další přes Moskvu prosí, aby jim Československo zafinancovalo cestu domů. Mimochodem, členové druhého transportu už nemuseli být komunisté.
Vztahy se dál narušují, protože komuna se otevírá i sovětský občanům a snižuje se poplatek za vstup. Zatímco původní členové museli zaplatit 5000 korun, nyní byl poplatek asi 160 korun (50 rublů). Rovnost v praxi.
Další zajímavostí je, že si komuna přes svého zástupce domluvila bezúročnou půjčku od československého státu. Šlo o půl milionu korun, za pět let měla být částka splacena a musela být použitá pouze na mlýn. Součástky na mlýn se nakoupily v Československu, ale po příjezdu do komuny se zjistilo, že mlýn nebyl kompletní a nešel sestrojit. Komuna tak dala součástky do zástavy a československý stát nikdy neviděl ani korunu, což byla tradice všech československých komun v Sovětském svazu, nikdy nic nezaplatili.
Dalším důležitým milníkem bylo v roce 1927 spuštění prvního textilního podniku, opět se jednalo o první podobné zařízení v celém Kyrgyzstánu. Šlo už o poměrně velký podnik, v kterém pracovalo 200 dělníků, a za první rok fungování vyrobil sto tisíc metrů látek. Výroba se rozjížděla i v dalších podnicích, na sto procent už fungovala i koželužna a strojírenský podnik. Komuna prosperovala. A to se v Sovětském svazu trestá.
První zásah sovětských úřadů
Sovětské vládě začalo vadit, že Interhelpo si může do určité míry dělat, co chce, a je nezávislé na sovětských úřadech. Zrodila se jednoduchá myšlenka – Interhelpo vzniklo v časech krize, kdy bylo dovoleno podnikání (NEP), teď už je situace lepší, podnikání končí, tak skončí i komuna. Vše se mělo více centralizovat. Sovětská vláda poslala do komuny komisi, aby vše vyhodnotila. Komise uznala kvality komuny, ale její závěry byly jednoduché – komuna podniká, což bylo povoleno díky NEP, NEP končí, proto musí skončit i komuna. Rozhodnutí vyvolalo protesty, a proto přijela druhá komise. Ta ještě víc obdivovala pokrok komuny a rozhodla zdánlivě kompromisně. Komuna se nebude rušit, ale musí se změnit. Jedná se o první zásah sovětské vlády do komuny. Změna spočívala v tom, že komuna musela přijmout sovětské stanovy, musela zrušit některé výrobny a musela se včlenit do sovětského systému družstevní výroby.
Výsledek komise změnil fungování komuny, výrobu, ekonomiku, i politiku. Vedení komuny přebrala nová skupina, která měla dobré vztahy se sovětskými úřady. Komuna se včlenila do Ústřední rady průmyslových družstev, čímž oficiálně ztratila samostatnost, možnost řízení a rozhodování. Jsme v roce 1928. A v následujícím roce začala první pětiletka a kolektivizace.
Poslední úsměv
V roce 1930 komuna otevřela Klub, což byla velká sláva, kvůli které dorazili slavní hosté. Pro místní to bylo něco neuvěřitelného, Klub pro ně představoval kus evropské kultury, místo, kde se odehrávaly například koncerty. A místní si toho cenili, do klubu chodili v neděli několik hodin pěšky, jen aby mohli být součástí československé zábavy. Reálně to ale byla poslední zábava a poslední úsměvy…
Kolektivizace „dojela“ do Kyrgyzstánu s ročním zpožděním, ale stejně jako všude měla zničující důsledky. Tím, že Sovětský svaz ovládl komuny, začal do komuny dosazovat své lidi, pochopitelně národností Rusy, což byl další zásah do chodu.
S komunou se už teď vše jen táhlo. V roce 1932 byl chod komuny rozdělen do sedmi družstev. Jelikož se pohybujeme už v druhé polovině 30. let v Sovětském svazu, je nemožné vyhnout se tématu represí. Začaly probíhat Stalinovy čistky. Rodiče zmizeli. Bylo postiženo víc a víc rodin. V komuně panoval strach a nedůvěra. Členové komuny ale nedrželi pospolu, a naopak si vyřizovali mezi sebou účty zapojením sovětských úřadů, kterým své soudruhy napráskali. Za „špatné“ vystoupení a řeč při politické schůzi byli nyní členové komuny zatýkáni. A už je nikdo nikdy neviděl. Všichni už věděli, že zde existuje určitá hranice, co se může a co se nemůže. A že se každý může ocitnout vězení.
Typickým příkladem, jak represe v komuně probíhaly, byl Viktor Šmíd. Šmíd byl ředitelem textilky. Jednoho den zmizel. Jeho majetek byl zkonfiskován, a tak byla jeho žena a tři děti vyhnány na ulici. Zprávy žádné nepřicházely. Žádný rozsudek. A rozhodně ne oznámení o trestu smrti. Podobné příběhy zažilo mnoho rodin. Jedinou změnou v některých případech bylo, že jim přišlo oznámení o rozsudku nebo trestu smrti. Po pár letech.
Přibližně polovina Čechoslováků se stala obětí represí. Většina byla zavražděna, zbytek byl nucen do otrockých prací.
Další z mnoha paradoxů bylo, že členové komuny si drželi československé občanství. Z určitých důvodů jim nevadilo držet si dokumenty kapitalistického státu v socialistickém ráji. Šlo pochopitelně o jistotu, mohli se vracet na návštěvy, mohli se vracet pro zásoby a peníze, které pak nevraceli. Zajímavostí je, že mezitím začal být i pohyb v rámci Sovětského svazu omezován. Změna přišla během roku 1938, kdy si komunardi museli vybrat. Československo nebo Sovětský svaz. Takové bylo nové nařízení. A pokud si vyberou Československo, musí rovnou odejít. Asi třetina se vrátila do Československa. Další malá zajímavost? Podle stanov komuny měl všem být automaticky vrácen vstupní poplatek, ale to se nikdy nestalo.
Konec komuny
Definitivní konec jakékoliv iluze samostatnosti komuny přišel v září 1939, kdy družstva přebrala ministerstva. Aby vše působilo demokraticky, tak si to sami členové komuny odhlasovali. Těžko se jim divit, v časech represí nebyl čas hrát si na odboj. Do začátku léta 1940 bylo vše zestátněno. Členové komuny si vymohli, aby jim zůstaly alespoň byty.
To ale nebylo vše. Druhá vlna represí začala po německém útoku na SSSR. Čechoslováci byli stále vnímáni jako cizinci, sovětské úřady jim nedůvěřovaly. A navíc potřebovaly otrockou práci. Po německém útoku na Sovětský byla také do komuny přesunuta i jiná výroba, další podniky.
Někteří členové komuny dokonce umírali i za sovětskou armádu. A někteří se Sovětskou armádou dostali do Československa, kde se jejich příběh uzavřel. Následně už chtěli zůstat v Československu a museli velmi složitě „bojovat“ se sovětskými úřady, aby za nimi mohl přijet zbytek rodiny.
To byl příběh spolupráce dělníků a snaha o budování socialistického ráje. Snaha, která skončila tak, že část lidí ze Sovětského svazu raději uprchla, část byla zneužita pro otrockou práci a část byla zavražděna.
Zdroj:
MAREK, Jaromír. Interhelpo: tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Brno: Host, 2020. ISBN 978-80-275-0244-8.
