Článek
To si tak, vážení čtenáři, v poklidu skončím sobotní pracovní směnu a vydám se obvyklým vláčkem za svou manželkou Gitkou domů. Vlak vyjede (kupodivu) naprosto na čas a celou cestu dokonce i dodržuje jízdní řád.
Opustíme stanici Cífer a z reproduktorů se ozve hlášení, že následující stanicí na trati je Trnava. Více než polovina cestujících ve vlaku vstane a začne se oblékat, protože cesta z Cíferu do Trnavy obvykle trvá tak 5 minut a v Trnavě vystupuje minimálně 60% cestujících z vlaku, jestli ne víc.
Z ničeho nic strojvedoucí opravdu silou „hamstne“ na takovou tu super-rychlobrzdu, která se používá, když je třeba vlak okamžitě zastavit, ale když je na to většinou, bohužel, už pozdě. Všichni stojící a oblékající se cestující na sebe samozřejmě popadají, tohle jsme nikdo z nás fakt nečekal.
Vlak s ohromným skřípěním všech kol po několika stech metrech doopravdy zastaví a stojí uprostřed ničeho, odhadem asi 2 kilometry před Trnavou. Vpravo blátivé pole, vlevo blátivé pole, za okénky tma.
Cestující pomaličku vstávají a kontrolují své končetiny - zřejmě se nikomu nic nestalo, jen kousek vepředu pláče maličkaté dítě, naštěstí však „jen“ z leknutí.
Všichni tedy očekáváme, že se vlak zase brzy rozjede, ale ono ne. Zhruba po dvaceti minutách stání už zase (skoro) všichni sedíme na sedadlech v rozepnutých bundách a svorně nadáváme. Naštěstí nikdo nepanikaří a nezmatkuje, ve vlaku je světlo, teplo, WiFi funguje, a to slovenskému národu stačí ke štěstí. „Jenom“ stojíme v polích.
Najednou zachrastí reproduktor a my všichni konsternovaně posloucháme : „Vážení cestující, z důvodu mimořádné události na trati zde budeme stát ještě asi 30 minut. Železniční společnost Slovensko se vám omlouvá za vzniklé komplikace.“
Hmmm. Lidé si sundávají bundy (je tu dost teplo) a začínají volat. Někdo domů, další babičce, milence, někdo i do práce, kam mířil na noční. Obsah všech telefonů je stejný - „miláčku (popřípadě šéfe), nedá se nic dělat, přijedu pozdě“.
Sedíme, čekáme, sedíme, čekáme, dohadujeme se, copak se asi stalo. Skočil nám někdo pod vlak? Člověk? Zvíře? Dostal pan strojvedoucí infarkt a stihl přitom ještě zastavit? Srazily se dva vlaky? Nikdo nic neví, nikdo nám nic neřekl. Pan průvodčí prostě „není“.
Moment - právě teď znovu chrastí reproduktor. „Vážení cestující, z důvodu mimořádné tragické události na trati zde budeme stát ještě dalších asi 60 minut. Vystoupit z vlaku bohužel nyní není možné, protože se nacházíme mimo železniční stanici. Železniční společnost Slovensko se vám za vzniklé komplikace omlouvá.“
Hmm, sbohem, teplá večeře. Třeba mi ji Gitka doma ještě ohřeje. Po patnácti minutách překvapivě chrastí reproduktor znovu. „Vážení cestující, ze železniční stanice Trnava byl pro vás vypraven náhradní vlak. Prosíme vás, abyste všichni přešli spojovací chodbou do prvního vagónu a přestoupili na náhradní spoj. Vystupovat jinými dveřmi není možné. Železniční společnost Slovensko se vám za způsobené komplikace omlouvá.“
Tož se všichni šouráme ucpanou chodbičkou dopředu. Pokud umím odhadnout, je nás v tom vlaku minimálně 300. U těch úplně prvních dveří ve vlaku stojí dva urostlí hasiči a pomáhají vystoupit těm, kdo se neodváží skočit ze dveří dolů do tmy. (To byste neřekli, jak vysoko nad terénem jsou schody takového vlaku, když tedy zrovna nestojí u nástupiště, ale někde v poli).
Na druhé koleji, jen asi dva metry od nás, stojí druhý vlak, přesněji jedna stařičká lokomotiva a dva ještě starší posprejované vagóny. Nic lepšího pan výpravčí v Trnavě asi nedokázal tak rychle vyštrachat.
U posledních dveří tohoto vlaku zase stojí další dva urostlí hasiči a jednoho po druhém nás vysazují do toho náhradního vlaku. Obětavě pomáhají i s kufry, a dokonce s jedním kočárkem. „Prosíme, přejděte si vlakem až dopředu, je vás tady moc, vejít se musíte všichni.“ OK.
Úúúúž jsme tady asi všichni, pan průvodčí z našeho vlaku mává zezadu zelenou baterkou. Dveře se s buchnutím zavírají a náhradní vlak se pomaličku, téměř krokem, vydává do stanice Trnava. Ty necelé dva kilometry jedeme asi 5 minut.
Jůůů, hurá, normální nástupiště. A světlo a zase pevná půda pod nohama. Ze staničního rozhlasu se line jedno hlášení za druhým. Vlak číslo 1 bude mít asi 120 minut zpoždění. Železniční společnost Slovensko se omlouvá. Vlak číslo 2 byl zrušen bez náhrady. Vlak číslo 3 bude mít asi 80 minut zpoždění. Železniční společnost Slovensko se omlouvá. Vlak číslo 4 pojede dnes mimořádně odklonem přes… Ohlášená doba zpoždění se může ještě změnit. Železniční společnost Slovensko se za vzniklé komplikace omlouvá.
Jinými slovy, na dvojkolejné trati Trnava - Bratislava nejezdilo v tom okamžiku vůbec nic. Ani tam, ani zpět. Ve „frontě“ za naším vlakem stojí rychlík, pak drahé ICčko, za ním další osobák a další regionální rychlík. Zatím. Z opačné strany od Trenčína to vypadá podobně jako přes kopírák.
Co se skutečně stalo, jsem dlouho nevěděl, a zjistil jsem to až dodatečně z regionálního tisku. V krátkosti - pod vlak nám skočil podivín - sebevrah. Muž, který měl u sebe cizí (ženské) doklady. Náš vlak přitom dokázal zastavit až po 250 metrech od místa srážky.
Celá tehdejší novinová zpráva o události je tady :
Ale událost jsem přežil, a večer jsem dostal od Gitky mocinky moc dobrý teploučký hemenex. A hned další den už jsem jel po stejné trati zase vlakem. Tož tak.
