Havran, já a příroda aneb Jak jsem zase našel Střelu

Naše vlast je protkána neuvěřitelnou sítí přírodních krás, úkazů a zázraků. Jako študák jsem hodně tzv. vandroval. Prostě maskáče, kanady, usárna, kytara, na rameni žracák s cancákem. A pak jsem se už nechal pohltit lůnem přírody. Můj otec byl velký milovník přírody a nekonečných cest. Snažil se mě předat své zkušenosti a naučit přírodu objevovat, chránit, rozumět jí a poznávat nejen její krásy, ale i záludnosti. Za to jsem mu neskonale vděčný. Tady tenkrát vládl totalismus a toulání vyvolávalo pocit svobody a sounáležitosti s přírodou. Proto není divu, že jak nadešel pátek, spěchal jsem na nádraží. Měli jsme s partou takovou nepsanou dohodu. Sraz u jisté sochy, umístěné v hale plzeňského nádraží, v pět hodin odpoledne. Jednou se nás sešlo pět, podruhé klidně i dvanáct a jindy jsem byl třeba sám. To ale nevadilo. Tratě vandráků byly v té době plné lidí, podobně smýšlejících a každý cizí vandrák, byl vždy vítán u jejich táborového ohně. Pochopitelně, že tehdejší režim, nebyl z vandrování, čundrování nebo trampování nijak nadšený, ale těch vadráků, čundráků a trampů bylo tolik, že raději přistoupil k tiché toleranci. Po dostudování střední školy přišlo první zaměstnání a pak už si mně vlast zavolala ke službě v armádě. Po návratu do civilního života, bylo všechno jinak. Totalita byla vystřídána demokracií. Demokracie, bohužel, vyhnala z přírody velké množství tuláků. Lidé začali hledat jiné životní hodnoty. Peníze, moc, vliv a pohodlí. Hodnoty??

Musím se přiznat, že i já podlehl novým lákadlům a na toulky přírodou pozapomněl. A když už jsem někam vyrazil, bylo to obvykle v důsledku stresu z každodenního, všedního života. Chodil jsem si do přírody pro porozumění, oddych a vypustit trochu páry. Ale prakticky jsem jen zrazoval své ideály. Tenkrát jsme nevandrovali pro zklidnění rozbouřených duší. Ale pro radost, lásku a z hluboké úcty k matičce přírodě. Příroda vždy dobře pozná rozpoložení a úmysly civilizací rozbitého člověka a to, co mu poskytovala v dobách minulých plnou náručí, nyní před ním skrývá. I třeba ten táborový oheň, do kterého jsem se vydržel dívat celé dlouhé hodiny, jakoby byl najednou poněkud chladnější a nepřístupnější.

Od těch dob uplynulo spoustu vody v našich řekách a odletělo spoustu let, jak na podzim tažní ptáci.

Ta „ztracená léta“ se nedají vrátit, ani nahradit. Ale pochopil jsem, že člověk od přírody dostane ještě nespočet šancí, aby si k ní zase našel ztracenou cestičku. A tak jsem před časem vyhrabal staré maskáče, kanady, usárnu, kytaru a přes rameno si hodil žracák s cancákem. Náhoda tomu chtěla, že se zase sešla parta lidí, se kterou mě pojí letité přátelství a kamarádství a jsou mému srdci velmi blízcí, na trati u řeky, kterou od mládí miluji.

Střela. Stříbrná řeka, kterou jsem se několikrát protoulal, od jejích pramenů až po její soutok s Berounkou. Jak jsem jen mohl zapomenout. Ale dostal jsem šanci znovu Střelu objevit. Prolistoval jsem starý cancák. Mimochodem to byla rada jakéhosi kamaráda Sysla, z táborové osady Orinoko, mému tátovi. Aby táta nezapomněl, vcancnul mu to do jeho cancáku na věčné časy. Já jsem ještě v té době nebyl ani v plánu, ale této rady se držím také. Listoval jsem a četl. Okamžitě se mi před očima začal zjevovat pramen Střely, kdesi na kopci, u vesničky s tajemným názvem Prachomety. Střela se zase rozběhla a já vidím všechna ta kouzelná místa, která lemují její, nějakých sto kilometrů, dlouhý tok. Na této pouti spolkne Střela množství potoků a menších říček. Počkat. Jeden, dva, sedm, no asi pětadvacet, jsem napočítal. Nebudu tady vyprávět o několika rybnících a jezerech nebo o vodní nádrži, která je zásobárnou pitné vody pro významné množství obyvatelstva, jež Střela plní svojí životadárnou vodou. Ani nechci psát o nádherných památkách, městech, různých mlýnech a vodních pilách, které mají tu čest, být sousedy právě Střely. Ale o jednom místě napsat musím. Je to, alespoň pro mne, nejkrásnější perla na náhrdelníku, který Střela hrdě nosí.

Havraní kámen. Německy Rabenstein. A po našem Rabštejn. Rabštejn nad Střelou. Ano, vysoko nad Střelou, leží neuvěřitelný přírodní zázrak. Asi se nedá mluvit o nějakém malebném městečku, který na vás dýchne pohodu a nádherný pocit z jeho krásy, v pravém slova smyslu. Jeho krásu musíte nejdřív sami objevit. A když se vám to podaří, budete víc než sladce odměněni. Trochu si dovolím napovídat.

Jeho jméno je opředeno legendou o jakémsi knížeti, který měl, někdy ve 13. století, zastřelit havrana, protože ho nějak vyrušoval. Ten havran měl mít ve svých útrobách ukrytý kámen. Drahý kámen. Nebo prsten s drahým kamenem. Prostě havraní kámen. A tak na vrcholu překrásného břidlicového kaňonu, kde měl havran zakončit svojí životní pouť, byl ve středověku postaven gotický hrad, který byl pojmenován právě dle této legendy.

Břidlice. Již ve středověku, vznikalo množství lomů na těžbu, právě této zajímavé přírodní suroviny s víceúčelovým využitím. Pokud je mi známo, břidlice se zde těžila ještě v poměrně nedávné době. Na dně kaňonu zurčí a nakrucuje se vznešená Střela. Hrad jeho vlastníci později přestavěli na zámek v barokním stylu. Rabštejn se stal dokonce předmětem jakéhosi obchodu otce vlasti, krále Karla IV. Nechci tady dělat přednášku z historie. Každý nalezne spoustu informací na netu. Pouze shrnu pár památek, co návštěvník může přímo v Rabštejně nad Střelou objevit.

Gotický hrad a zbytky městského opevnění, Kostel Panny Marie Sedmibolestné, klášter servitů, barokní zámek, muzeum, židovský hřbitov, původní stavení, infocentrum sídlící v původní budově staré četnické stanice, gotický most. K mostu se ještě vrátím. Rabštejn nad Střelou je označován za nejmenší historické město ve střední Evropě. I přes jeho miniaturizaci, však oficiálně je pouze jakousi součástí několik kilometrů vzdáleného Manětína. Ale to není podstatné. Má svoje dopravní značky, které informují, že turista vjíždí právě do Rabštejna nad Střelou a Manětín nemá na značce místo. Rabštejn má asi také další primát. A to světového významu. Vzhledem k tomu, že stálých obyvatel jsou jen asi dvě desítky, nenajdete na světě ještě menší město s tak bohatou historií a množstvím unikátních památek, jejichž počet skoro převyšuje počet stálých obyvatel.

Gotický most. Teda pravděpodobně gotický most. Měl být postaven ve čtyřicátých letech 14. století. Zajišťoval dopravní obslužnost Rabštejna směrem od Žihle. Poměrně nedávno proběhla rekonstrukce, která dál umožňuje příjezd do Rabštejna právě z této strany. Tento most se stal i několikanásobnou filmovou hvězdou a třeba účinkoval i v klipu jedné, světoznámé hudební kapely. Vzhledem k tomu, že tento most je druhým nejstarším a dochovaným kamenným mostem v České republice, není divu, že je zařazen také na seznam kulturních památek. Most se stal cílem mého putování s přáteli po březích Střely. Naše cesta začala o nějakých deset kilometrů zpět. Pod Černou Hatí. Kopírovali jsme břeh řeky, navštívili Kozičkův mlýn, kde naše dámská část party nesplnila, co jí legenda o tomto mlýnu ukládá, ačkoliv podrobná instruktáž, byla umístěna přímo na zdi mlýna. Cestou došlo i na malé občerstvení v podobě opékání buřtů na ohništi tábořiště, kterých se při řece nachází dostatek. Pochodovali jsme, těšili se ze všeho kolem nás a Střela nám k tomu zpívala, svojí zurčící vodou, svoji písničku života. Pozvolna jsme dorazili k dalšímu cíli. Horův mlýn. V letních dnech zde nachází útočiště spoustu dětí. Je zde pro ně připravený letní tábor. Předposledním cílem je vyhlídka Hraběcí kříž. Z této vyhlídky je fascinující pohled skoro na celý Rabštejn, ležící na protějším břehu Střely. I výhled do údolí, kde se právě Střela, vinoucí se kolem celého městečka, nádherně klikatí. A poslední cíl, most. Ten více jak 680 let starý skvost, vyzařuje neuvěřitelnou sílu svojí historií a majestátností. Symbolicky se připijeme, na tom výjimečném místě. Na šťastné shledání po mnoha letech, abychom se, třeba zrovna tady, zase sešli a já, já ještě na znovunalezenou Střelu v mém srdci. Ještě pozdravím svého tátu, který se zaručeně chechtá, někde tam, od nebeského táboráku.

Nakonec jsme našli útočiště v penzionu, hned za tím kamenným mostem, kde jsme mohli složit svoje kosti k odpočinku a dosyta ukojit naše kručící bříška. Vytáhnu ze žracáku svůj cancák a napíšu si pár poznámek, abych už nikdy nezapomněl na řeku mojí z nejmilejších. Sáhnu do strun kytary a dám si s kamarády pár písní, co jsme, právě jako študáci, milovali. Nakonec vylovím z usárny spacák, abych se ráno probudil, nabitý energií tohoto jedinečného a tajemného místa, který nese název Rabštejn nad Střelou. A je to snad jen náhoda? Majitel penzionu je starý tramp a vandrák. Já a celá parta, máme tu čest, kamarádit se s ním bezmála 40 let. Tak ahoj příště.