Mainská mývalí, já a infarkt aneb Jak jsem potkal něžného obra

Kočka. Kdo by neznal toto zvířátko. Jestli si myslíte, že o kočkách víte všechno, tak to teda ani náhodou. Když se narodí, je to jen takové chlupaté, teda většinou chlupaté, cosi. Umňoukané, slepým zrakem po světě se rozhlížející, cosi. Postupně vyrůstá z klubíčka roztomilý, hravý, zábavný a komický živý tvoreček. Čtyři nohy, ocas, namodralá očka, zpravidla různobarevná a také různě dlouhá chlupatá srst. O půvabu kotěcích čumáčků netřeba dlouze vyprávět. Jak jde čas, koťátko se mění v kočku. Jasně, někdy také v kocoura. Ale jo. Roztomilost zůstává i přes momenty, kdy číča názorně demonstruje, proč má ve svojí výbavě drápky, předvede, nejlépe na vaší ruce, noze či jiných částech vaší tělesné schránky, svoje zoubečky, připomínající ostří švédské pily. To pak máte pocit jako dárci krve při odběru, když jim do žíly namontují jehlu tak velkou, že omdlívají při pouhém pohledu na ní. Vlastní zkušenost. Pár kyblíků rubínové tekutiny jsem také věnoval.

Ale k věci. Kočky mě provází celým životem. Doma je máme, u strýčka na venkově jsou, občas mi přeběhnou přes cestu. Takže se dá konstatovat, i přes to, že jim nerozumím, kočky perfektně znám. A to je omyl, ve kterém jsem žil dlouhá léta. Že kočka umí syčet jako kobra královská, vrkat jako hrdlička, prskat jako řízek na pánvi ve finální fázi těsně před jeho reinkarnací v kus uhlí, naježit se, nahrbit a pouštět hrůzu na všechny strany, asi nemusím rozebírat. Klidně vás kousnou do ruky, když je chcete pohladit, nebo něžně zasunou svoje drápky do vašeho palce u nohy, čouhajícího zpod peřiny, právě ve chvíli, kdy se začnete toulat v říši snů. To pak vystřelíte z postele rychlostí nadzvukové stíhačky a budete vyluzovat takové zvuky, že kam se na vás hrabe lev, nebo traktor, kterému upadl výfuk. Jenže pak se zase k vám přitulí, zavrní do ouška, mhouří na vás oči, láskyplně se otírají o vaše nohy a předou jak dobře seřízený osmiválec tatrovky. Prostě vás strašně, ale strašně milují. To, že třeba umí také aportovat, chytat hmyz, sníst vám snídani rovnou z talíře, radostně vás vítat když přijdete domů, trkat jako beránek, poctivě odevzdávat chlupy svojí srsti všude kolem, jsem měl také brzy poznat.

Jednou jsem se zamiloval do ženy. A tu ženu jsem si pak vzal za ženu. V čase randění, když nadešel okamžik překročení prahu jejího království, dostalo se mi prazvláštního varování. Má doma kocoura. Hm, no a co. Kočku už jsem přeci v životě viděl. Prý je ale trochu větší. Ha,ha,ha. Snaží se mi nahnat strach kočičkou? Se vážně neleknu. Jenže ouha. Podcenění. Chyba, omyl, error jako hrom. „Počkej tady, dojdu pro Mikýška“. Ježíši, to je strašná věda. Prostě uvidím kocoura. Jenže pak se otevřou dveře a já začínám instinktivně couvat. Zeď. Jsem v pasti. Hledám, na co se posadit. Kontroluji si tep na zápěstí. Marně. Infarkt už je nejspíš na cestě. První, co se objevilo, byla obrovská chlupatá koule, kterou drží v náručí moje milá. Teda asi moje milá. Nejsem schopen jí identifikovat, páč dveře jsou plné jenom kocoura. Je zlomená pod jeho váhou. Postaví ho na zem. Kocour lehce nazvedne hlavu a jeho oči začnou výhružně, zvědavě a mlsně, prohlížet svojí novou kořist. Ten pohled mě přímo vybízel vytočit na telefonu to číslo 1,5.. a něco, abych si na koronární jednotce s předstihem zajistil lůžko, až ten infarkt mi rozsápe srdce na cimprcampr. Kocour byl, asi tak třikrát větší než největší kočka, jakou jsem kdy viděl. Hlavu jak rys ostrovid, naježené štětičky na uších, tělo středního, no středního, spíš většího psa, tlapy slibující, že blízká setkání s jeho drápky, určitě budou stát za to. „Co to je?“, vysoukám ze sebe, když se proberu z kómatu a němého úžasu. Už jsem toho v životě viděl dost. Ale tenhle kocourek mě posadil přímo na pr….Teda na hýždě. „To je můj maiňáček“, pronese tehdy ještě ne moje žena. Přemýšlím, jestli je to nadávka nebo nějaké zaklínadlo. Nikdy jsem toto slovo neslyšel. Okamžitě se mi dostává nalejvárna o kočičím plemeni zvaném „Mainská mývalí kočka“, prostě MCO a že její Miky váží jen něco přes deset kilo. No a teď už s jistotou vím, že přes můj celkem vřelý vztah ke kočkám, nevím o kočkách vlastně vůbec nic. Jo, viděl jsem peršanky, ragdollky, obyčené miciny a také ty nahaté, no Sphynx přeci. Samozřejmě, že existuje spoustu dalších plemen, ale o mainské mývalí jsem neměl ani tucha. Natož abych se s ní někdy potkal. Miky byl moje první zkušenost. Seznámení jsem přežil. Nádherný, obrovský stříbrošedý chlupáč, který mě vůbec nemusel. Panička byla jenom jeho a já byl za vetřelce. Trvalo to nějaký čas, než jsem byl přijat a zařazen do jeho smečky. Předcházel tomu ale jeden dramatický okamžik.

Nastěhovali jsme se do podkrovního bytu. Kočka je od přírody zvědavá. Miky využil naší vteřinové nepozornosti. Vyskočil oknem na střechu. Kdybychom nebydleli ve čtvrtém patře, kdyby kocour nepodcenil sklon střechy a k tomu déšť, co se přímo valil z těžkých mraků, asi by se nic tak hrozného nedělo. Uslyšeli jsme zoufalé mňoukání. Pohled z okna a už se mi zase chtělo volat sanitku. Miky se snažil vší silou udržet na kluzké střešní krytině. Bohužel dost daleko od okna. Mikrookamžik zaváhání a už se sápu z okna ven. Nohy zašprajcované za rám okna. Pohled pro bohy. Šlo o čas. Došlo mi, že jestli se neudržím, provedeme s Mikýškem poslední let nad dvorkem našeho domu. „Natáhni tlapku, nedosáhnu“, prosím kocoura a připravuji se na odběr krve. Jestli se mi podaří tlapku chytit, zaručeně do mě zatne všechny drápky, co bude mít po ruce. Teda po tlapce. A jestli se leknu, tak je vymalováno. Žena nám fandila. I ona odvracela poruchy srdečního rytmu. „Nesmíš se leknout a bolest musíš ignorovat“, mudruji v duchu. Miky pochopil, co po něm chci. Natáhl přední pravou k mojí přední levé, a světe div se, drápky nechal pěkně zasunuté. Povedlo se. Už jsme oba zase uvnitř. Chytám se zápěstí a opět se marně snažím najít nějaký puls. Dobrý. Tepová frekvence zase v normálu. Kouknu na kocoura. Ten sedí přilepený na zemi a nespustí ze mě oči. Žena to okomentovala slovy, „dívá se na Tebe jako na svatý obrázek“. Faktem je, že měl úplně jiný pohled, než jsem znal. Ano. Tímto okamžikem mě přijal za kámoše a člena jeho smečky.

Pán Bůh zase jednou projevil svůj zvrácený smysl pro humor. Moji ženu totiž vybavil obrovským srdíčkem plným lásky k říši zvířat, speciálně právě ke kočičkám. A zároveň těžkou alergií, speciálně právě na kočičky. Naštěstí se alergie, za pomoci opakovaných injekcí, dala přesvědčit, že holt nebude ženu moc trápit a bude se chovat tak trochu rezistentně. Žena je relativně v poho. Ke koním ale nemůže ani na krok. Když Miky od nás odešel prohánět kočky za duhový most, zůstalo doma prázdné místo. Smutno. Divně. Já už o MCO našprtal kdeco, přemlouval na netu různé weby, aby pustily další informace. Rozhodnuto. Do naší rodiny prostě maina patří. Začalo, na síti, velké špehování všech možných chovatelských stanic. Prohlíželi jsme nabízená koťata a můžu vám zodpovědně prozradit, že čím víc chlupáčů jsme viděli, tím větší past jsme na sebe šili. Bingo. „Narodil se nám kocourek“, jásá žena. „Je to zrzeček, jmenuje se Abakan a je v Praze“. Vyrazili jsme na výlet. O víkendu byla někde nějaká výstava koček a my měli za to, že chovatelská stanice s takovým pokladem, přeci nemůže chybět. Na výstavě se prezentovalo nějakých padesát, šedesát, no možná spíš třistadvacet chovatelů. No nazdar. Hledej, šmudlo. Trefa. Mladá dáma, majitelka chovatelské stanice, kde Abakan na svět přišel, byla velmi rychle nalezena. Oslovili jsme ji. Kupodivu se velmi přátelsky rozhovořila o svojí stanici, a jaké skvosty momentálně tady vystavuje. Povídáme, že bychom měli zájem o koťátko. Následoval výslech. Ano, kočka není houska na krámě. Chovatel pečlivě vybírá pro svoje svěřence budoucí rodinu. CHOVATEL! Množírně je to celkem fuk. Hlavně prachy a s Pánembohem. “ Máte doma nějakou kočku? A víte, co to obnáší mít doma mainu?“ Dalších, asi pěttisícšestsetpadesátosm otázek. Význam tohoto vyzvídání jsme pochopili později. A jelikož moje žena byla tou dobou do Abakánka až po uši zamilovaná, začali jsme přesvědčovat chovatelku, že právě jenom u nás může kocour šťastně žít. Hurá. Následovala návštěva chovatelské stanice. Chemie zafungovala. Padli jsme si s kotětem do oka. Rezervace. Za pár týdnů jedeme pro nového člena naší rodiny. Zrzek dostal na cestu výbavičku a my zas do ruky smlouvu, průkaz původu, cédéčko s fotečkama Abakana od narození až po odchod ze stanice a podrobné školení, jak se o kotě starat, co má rád, co nemá rád, a tak. Chápu, že nemůžou být pocity chovatelky a naše totožné. Zatímco my se těšili, chovatelka zažívala smutek a starost. Ubezpečili jsme ji, že zůstáváme v kontaktu a bude zásobována aktuálními obrázky našeho nového kámoše. Na oplátku se nám dostalo ujištění, že chovatelka tady bude pořád pro nás a Abakana a abychom se vždy s důvěrou na ní obrátili, pokud by byl nějaký problém. Prostě 100% doživotní servis. Takové výhody nezískáte, ani když utratíte svůj peníz třeba za auto.

Abakan je už doma. Abakan. „To zní dost tvrdě. Budeme mu říkat Aurísek“, povídá žena. Ale jo. To je hezké jméno. A tak Abakan zůstal jménem jen v očkovacím průkazu a v průkazu původu. I chovatelka musela chtíc nechtíc akceptovat přejmenování.

Aurísek rostl jako z vody. Nebyl u nás sám. Miky nás sice opustil, ale žila s námi obyčejná mourovaná kočička Venti. Vlastně Ventulka nalezenkyně. Byl jsem jednou za ženou u ní v práci, stojíme venku a kecáme. Tu najednou přiběhlo malinkatý kotě, otřelo se nám o nohy a svýma očima nám sdělovalo, že si nás vybralo za rodinu a už se od nás ani nehne. A protože to bylo dvacátého července, a protože máme se ženou rádi Itálii a protože italsky dvacet se řekne venti, proto kotě dostalo jméno Venti. Aurísek se s Ventulkou rychle skamarádil.

Nějaká voda protekla Zubřinou, co nám bublá pod okny a žena už má ve tváři zase ten výraz. Už to znám. „No tak ukaž“, povídám. Ukazuje mi kocoura. Nádherný výraz, tmavě zbarvený, bílé ťapky a náprsenka. „Víš, jmenuje se Gordon a má ho naše chovatelka“. Telefon. Hurá do Prahy. Chovatelka už nás zná a ví, že se Aurísek má u nás jako v bavlnce. Popravdě. Mně se víc líbila jeho sestřička Georgie. Chovatelka si jí ovšem chce nechat do svého chovu. Protáhnu obličej. Vážně to byla fešanda. Když chovatelka viděla moje psí oči, povídá, že by nám teda Georgii klidně svěřila. Ne, byla by škoda, kdyby nepředala svoje geny dál. Chovám se rozumně. A my jsme přeci jenom mazlíčkáři. Pro nezasvěcené uvádím, že mazlíčkář dostává kotě již vykastrované. Kvůli ochraně chovu. Chovatelské stanice pečlivě vybírají, jaké kočky spojit, aby nedošlo třeba k degeneraci. Georgii a chovatelce však slibuji, že si určitě vezmu koťátko, až přijde čas. Nicméně, Gordon, domácky Gorďa, zaparkoval u nás a Aurísek získal parťáka přímo z domova rodného. Přiznám se, že jsem dost sledoval alergii svojí, pořád ještě ne, ženy.

Voda se dál valila Zubřinou, když nadešel můj čas. Vlastně ve stejný moment, kdy moje, vážně ještě ne žena, zase lovila na netu. „Narodila se mi kočičí slečna. Georgie má koťátka“, oznamuji a ukazuji ženě přenádhernou želvičku. Tzv. želvička = typ zbarvení srsti. Už z fotečky její pohled říká, „jsem Valencie a chci k Vám za strejdou Gorďou“. Žena mi v ten jeden okamžik, zase ukazuje kocourka v barvě cappuccina. Koukneme na sebe. Chechtáme se. No už jsme spolu dlouho. Jelikož obě koťata se opět nachází u naší chovatelky, telefon. Z chovatelky se už stala naše kamarádka. Valencie už má slíbený nový domov. Problém je ale s kocourkem. Urubu, tak se jmenuje, je už bohužel zarezervovaný. Tentokrát žena vykouzlila psí oči. Chovatelka-kamarádka by nám ho nejraději dala hned, ale protože je seriózní, zdá se, že máme smůlu. Alespoň že vyšla ta Valinka. Asi za měsíc telefon. „Já jim ho nedám. Nějak se mi nezdají. Jestli máte pořád zájem, je váš“, slyším na druhém konci. Srdce se mi zase chtělo zastavit. To bude mít žena radost. „Vůbec neváhej a piš hned rezervačku“, pronesu rozechvělým hlasem. Jasně že Urubu bude bydlet u nás. Kamarádka chovatelka říkala kocourovi něžně Pan Flaštička, protože se dožadoval dokrmování z lahve. A také je to prý „vítač“. Protože kdykoliv přišla domů, Urubu okamžitě vyrazil před byt, zkontroloval a pohlídal, aby nikdo nepovolaný nepronikl do jejich království a přivítal svoji paničku. Den D. Chovatelka přijíždí k nám na návštěvu. A nejede sama. Veze nám oba nové poklady. Už se na ně těšíme dlouho. Pochopitelně také obrovskou výbavičku jsme vyfasovali. Valencie a Urubu, se celkem rychle zabydleli a zbytek naší smečky je přijal bez nějakých velkých scén a protestů. No Valencie má u nás dokonce dva přímé příbuzné. S Aurískem mají stejného taťuldu a Gorďa je brašule její mamči. Valencie zůstala Valinkou a Urubu se stal Uriášem. Uriáš má totiž v očích asi tisíc čertíků.

Už jsme velká rodina. Dcera má svůj život, byt a přítele. Nebude nám u nás smutno. Jenže však není ještě konec. Sedíme v obýváku. Žena se mazlí s Aurískem a pořád kouká do mobilu. Já koukám na fotbal, hokej nebo nějakou jinou kovbojku. Po očku skouknu ženu. A sakra. Zase ten pohled. Povídám, „vážně“? Žena se usměje a ukazuje mi skvostného, stříbrošedého klučinu naší kamarádky chovatelky. „To je Wandoan a budeme mu říkat Wandýsek“. Žena to oznámila takovým způsobem, že jsem neměl nárok ani pípnout, že jsem přeci říkal, když přišla Valinka s Uriášem, že jsme komplet. To ne, že bych snad nechtěl poskytnout domov dalšímu kotěti, ale pořád tady byla ta potvora alergie a moje obavy o ženino zdraví. A tak když jsme přivezli Wandýska domů, vyhlásil jsem natvrdo stop stav. Žena to potom ještě párkrát zkusila. Ale jak jsem již někde napsal, moje žena je velice chytrá žena. Pochopila, že přes vyhlášený stop stav vážně vlak nejede.

Koupili jsme další kočičí toaletu, asi pět škrabadel, další lehátka a pelíšky, spoustu hraček a škádlíček, nějakou tu prolejzačku, kočičí strom. Množství mističek na papání, dvě fontánky s vodou na bumbání. Už není kam dát nová knihovna, skříň, pracovní stůl. Njn. Kočky nebydlí u nás. To my bydlíme u našich koček. Ostatně to hlásá i cedulka s nápisem na našich domovních dveřích.

Dočetli jste až sem? Skvělé. Moc, moc děkuji za pozornost. Dopočítali jste se? Jasně. Bydlí s námi pět maiňáků a Ventulka nalezenkyně. Závěrem mám na srdci ještě dvě věci. Aniž bych se chtěl dotknout chovatelských stanic dalších různých kočičích plemen, směřuji ke všem seriózním a slušným chovatelům MCO, kteří přistupují s láskou a odpovědností k chovu a zajišťují tak špičkovou úroveň těchto největších domestikovaných kočičáků u nás, jedno velké DÍKY. Díky, díky, díky. Velké díky také naší kamarádce chovatelce. My víme, jak náročný je to úkol. A že se maiňákům přezdívá „něžní obři“, podepisujeme v plném rozsahu. Třikrát podtržené, hvězdička, srdíčko.

Ta druhá věc je adresována všem případným zájemcům o kočičku MCO. Nastudujte, prosím, vše, co jen jde (na netu je fakt spoustu informací), komunikujte a naslouchejte chovatelům. Chcete si pořídit nového člena rodiny. A to je závazek na celý život. Jsou to velké radosti i starosti. To vám nebudu lhát. Když chlupáče něco trápí, musíte být ve střehu a nic nepodcenit. Moje žena by mohla vyprávět. Kočka vám totiž nemůže říct, že jí bolí zub, trápí bezoár nebo má rýmu. Dejte jim plnou náruč lásky a pak budete sladce odměněni. To slibujeme.

Tak jsem se trochu vypsal z pocitů ze soužití s chlupáči. Jdu si vylovit kočičí chlup z oka, přejet tepláky válečkem, žena už podruhé vysává celý byt. Kočičáci zkrátka mají pocit, že alespoň kousek z nich, musí s námi být všude, vždy, ve všem a na všem. Ale jde o zvyk. A stojí to za to. Fakt. Vážně. Pac a pusu.