Článek
Již nějaký ten čas registruji vzrůstající tendenci tvrzení, že za komunistů bylo líp. To mě nutí k zamyšlení a zaujetí stanoviska. A k tomu se cítím být kompetentní, protože své plnoletosti jsem dosáhl ještě za vlády soudruha. Překvapilo mne, že tento názor zastávají lidé napříč spektrem generací. Naši senioři tvrdí, že za komunistů bylo líp. Střední generace, že za komunistů asi bylo líp. A ti nejmladší si vzdychají, že za komunistů ale muselo přeci být líp. Zkusme si rozebrat pár aspektů.
Dnes se chci věnovat vzdělávacímu systému, léta praktikovaného v socialistickém Československu.
ČSSR. Chudák náš lev.
Každý človíček naší socialistické republiky,měl právo a nárok na bezplatné vzdělání. V této oblasti se často skloňovalo slovo rovnost. Jenže v praxi to také znamenalo něco o tlačence, rudé knížce nebo nabité obálce.
Členská legitimace člena KSČ, neboli Rudá knížka - vstupenka do socialistického ráje.
Čím vyšší pozici měl rodič v hierarchii svých stranických kolegů, tím vyšší šanci měl jeho potomek studovat na instituci, na kterou si jen ukáže. Nebo ukáže rodič. Ti, co mají rádi tlačenku, často se spoléhali na příbuzné, kamarády a známé zastávající klíčové rozhodující posty. Zpravidla následovala nějaká protislužba. Někdy to ovšem také končilo velkým množstvím octa a cibule, takže se tlačenka stala pro rodiče nestravitelnou. Pak nastala fáze, kterou poctivě a často využívali hlavně ti bez legitimací člena KSČ. Zkrátka museli sáhnout do portmonek a pečlivě, ale hlavně plně nabít obálku. A pak čekat. Lidé bez politické příslušnosti nebo ti, kteří v podstatě tajně fandili jinému politickému uskupení, které systém poctivě ukrýval před zraky svého občana, měli smůlu, i kdyby jejich dítě bylo chytřejší než opice nebo Einstein. Univerzity pak posílaly do života lékaře, které spíš bavilo právo, a právníky, kteří by se třeba naopak zase raději vrtali v zubech. Došlo ale k naplnění alespoň rodičovských ambicí. Neříkám, že to bylo pravidlem. Jen vzpomínám na všechny ty felčary, kterým jsem tenkrát prošel rukama. A věřte mi, že mnohým by svědčilo úplně jiné pracovní využití, hlavně mimo medicínu.
Tehdejší vzdělávací systém, ruku v ruce s ideály komunismu, kladl velký důraz na svůj výchovný vliv. Snažil se všemožně formovat děti už od jejich útlého věku. Snažil se je zaměstnávat i v rámci jejich volného času a rodiče to nestálo ani haléř. Již od první třídy základní školy vstupovaly děti „dobrovolně“ do první z komunistických přípravek.
Jiskry. První, mimoškolní kolektivizace lidského potěru, která pod křídly Pionýrské organizace Svazu socialistické mládeže začala vzdělávat děti v oblasti politických věd. Nebudu říkat pamětníci, ale dříve narození si jistě vzpomenou na znění slibu jisker. Ostatní se můžou divit, co tehdejší režim vtloukal do těch nevinných dětských hlaviček.
Slib jisker.
„Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“
To ještě nezní tak tragicky, že? I když si neumím představit šesti, sedmileté dítě, jak svým životem zajišťuje štěstí svojí zemi.
Odznak Jiskry dostalo okamžitě každé dítko, na svou modrou košili, jakmile složilo slib straně a lidu.
Sotva se Jiskra rozkouká v novém prostředí školní docházky, je tady třetí třída a s ní i postup o level výš. Z jiskry se stane pionýr. A opět „dobrovolně“. Tady už režim přitvrzuje. Pionýr musí složit také slib a za to vyfasuje důležitou součást svojí uniformy. Totiž pionýrský šátek, odznak a legitimaci. Kdo slib nesložil, neměl právo rudý šátek nosit. Zde začíná režim svoje třídní dělení. Během několika let pionýrské příslušnosti dostává pionýr pečlivě a ideologicky zformovanou nalejvárnu. Znění Pionýrského slibu stojí také za povšimnutí. Dříve narození si zopakují, ostatní se naučí.
Pionýrský slib
„Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.“
Všimněte si té skryté manipulace. Nemám pocit, že přesně toto je touhou desetiletého špunta, který slibuje.
Pionýrský odznak. Opět po složení slibu. Strana a lid se prostě musel ujišťovat, že i ti nejmenší se chtějí stát loajálním občanem.
Když si chlapec nebo děvče došli někam na výbor KSČ (dnes magistrát, Obecní či Městské úřady) pro svůj první průkaz totožnosti, nastal čas opustit řady pionýrů a „dobrovolně“ vstoupit do SSM (Socialistický svaz mládeže). Zkrátka zahodí šátek a hodí si kravatu. Teda jako svazáckou kravatu na krk. Modrá košile zůstává (jen přemýšlím, jestli to, že je modrá barva moje nejoblíbenější, není právě pozůstatek výchovného působení těchto organizací). Pak už následují poslední dva stupně této univerzity marxismu a leninismu. Kandidatura a samotné členství v KSČ.
Nášivka SSM, na modré košili, nutně musela zdobit paži svazáka, aby každý soudruh věděl, s kým má tu čest.
Kdo se nestal členem strany, tomu členové strany komplikovali a znepříjemňovali život, kde se dalo. Ve svém zaměstnání nečlen jenom těžko dosáhl na vedoucí pozici. Pokud teda neměl rád tlačenku nebo neuměl nabít obálku. Pokud chtěl nečlen třeba na dovolenou k Jadranu v Jugošce (tehdejší Jugoslávie – též komunistický přítel Československa), neměl moc nadějí získat vízum a potřebný devizový příslib. Jestliže nečlen dostal chuť třeba na krkovičku nebo svíčkovou, musel jít nejdřív u prodavače člena přes tlačenku. A tak dále, a tak dále.
Režim měl vše pod kontrolou. Od brzké výchovy svých budoucích členů velmi dbal a kontroloval, aby nějaký nečlen neohrozil vedoucí postavení strany a proletariát jako takový. A rovnost, kterou režim neustále hlásal, platila jen pro členy. Loajální členy.
Vrátím se k nejmenším. Systém pamatoval i na volný čas malých dítek a svědomitě se staral o jeho programovou náplň. Snažil se dostat pod svoji kontrolu co největší úsek dětského volného času. To samozřejmě fungovalo i přes prázdniny, kde na různých pionýrských táborech opět kontroloval, zda se děcko ideologicky vyvíjí správným směrem. Z tohoto dokázal profitovat i rodič, který získal spoustu volného času a který mohl, absolutně bez bázně, využívat, protože o jeho ratolest se staral stát. A režim naprosto intenzivně, s nadšením a systematicky formoval mladé mozky k obrazu svému a k budoucímu vlastnímu prospěchu. Však nastane čas, kdy si stát vezme, co jako vstupní investici vložil už do té malé dětské hlavičky.
Pionýrský tábor Artěk. Svaz sovětských socialistických republik-Krym. Účast na tomto táboře, to byla nejvyšší meta uznání, které mohl pionýr nejen u nás dosáhnout. Musel být nejlepší, nejuvědomělejší nebo musel rodič stát vysoko v kruzích KSČ. Tady tlačenka, ani nabitá obálka, nebyla nic platná. To si soudruzi pečlivě hlídali.
Pojďme na chvíli do školy na výuku. Mohlo by se zdát, že třeba světové dějiny se změnit nedají. Nedají. Ale lehce je poupravit komunisté dokázali. To se pak dítko ve vlastivědě třeba dozví, že Plzeň byla za druhé světové války osvobozena udatnou Rudou armádou. Dítko to doma při učení zopakuje rodičovi a vyfasuje za to facana, od rodiče, přes celou tvář. Rodič přeci dobře ví, jak to bylo. Dítko je zmatené a ukřivděné, protože to přeci říkala soudružka učitelka.
Osvobození Plzně (1945). Nevidíte tu „Rudou“ hvězdu na pancíři? Jen se tank T34 převlékl do kabátu tanku M4A1 Sherman.
Matematiku nejde změnit ani upravovat. Má totiž pevnou logiku a jasně daná fakta. Divím se však, že soudruzi nepřejmenovali Pythagorovu větu třeba na větu soudruha Stalina, Ludolfovo číslo třeba na Gottwaldovo číslo nebo pravý úhel třeba na Husákův úhel. Protože ten přeci vždycky vše viděl pod pravým, správným úhlem pohledu.
V občanské nauce se žáci dozvídali opravdu skvostné informace. U nás, na rozdíl od imperialistického západu, nemohou být nezaměstnaní. No jistě. Protože kdo náhodou nezaměstnaný byl, toho režim označil za příživníka. Příživnictví je v socialistickém zřízení trestným činem a stát, bez kompromisu, příživníka trestal. Bylo nutné vždy si opatřit nějaké to razítko, nějakého toho zaměstnavatele, rovnou do příslušné kolonky občanského průkazu. Dobrovolníci naší finanční regulační organizace by mohli vyprávět své. Ano. Veksláci, kteří se starali o blaho občana, byli často kontrolováni příslušníky Sboru národní bezpečnosti (dnes policie), právě zda příslušný štempl v jejich občankách je. Byli také často pronásledováni pro ohrožování devizového hospodářství země. Oni se přitom jen snažili umožnit členům i nečlenům třeba nahlédnout do specializované prodejny s názvem Tuzex, kde režim předváděl společnosti ty strašně nekvalitní a vzhledově příšerné výrobky imperialistického západu.
Tuzex. Výkladní skříň západních produktů, kam se lidé chodili dívat, aby viděli.
Koupit si něco v těchto výkladních skříních zkorumpovaného a prohnilého západu bylo možné jen se speciálními poukázkami. Těm se říkalo bony. A právě charitativní spolupracovníci odborové organizace veksláků prodávali vždy, v naprosto výhodném kurzu, hlavně tedy pro ně samotné, bony přímo na ulici.
Tuzexové bony. Za tuto poukázku jste zaplatili u veksláka kolem pětikila. Slušný byznys, že? Ale mohli jste si koupit třeba rifle. To na západě a především v USA, nosili hlavně odsouzení ve výkonu trestu. Prostě podřadné zboží, které nemohlo konkurovat kvalitním tesilkám z domácí produkce.
Veksláci uměli také tvrdou měnu. Třeba dolary nebo západoněmecké marky. Pokud měl člen namířeno do ciziny, kde vládl západní chaos a anarchie, mohl zakoupit u veksláků v podstatě libovolné množství cizí měny, kterou potřeboval, protože by československou korunou, vznešenou a hrdou, nedokázal zaplatit ani sklenku slané vody. Týkalo se to hlavně vybraných a nejloajálnějších členů. Ostatní členové moc šanci nahlédnout za železnou oponu neměli a nečlenové si takovou situaci nemohli představovat ani ve svých nejdivočejších snech.
Česká koruna. Proč se s ní nedala zaplatit ani sklenka slané vody? Vždyť je přeci ta česká, hrdá koruna podložena prací.
Dále občanská nauka informovala, že se na západě dokonce stávkuje. A to se u nás, stát přeci vůbec nemůže. Protože lidé v socialistické společnosti jsou spokojení a šťastní. Jen se už nějak neříkalo, že strana má své ozbrojené složky. A slovy jednoho písničkáře (pane doktore, odpusťte): „Kdyby náhodou občané chtěli dělat na režim finty, režim svým ozbrojeným složkám dá do rukou flinty.“
Lidové milice. Jedna z ozbrojených složek KSČ. Soudruzi se snažili, aby do LM vstupovalo co nejvíce lidí. Pak by jich totiž moc nezbylo na to případné stávkování. Byli to ale lišáci, že?
Ještě poslední věc z nauky občanské. Demokracie prý západ zahubí. Přeci není možné, aby si každý říkal, co chce, aniž by jeho názory neprošly nutnou cenzurou. A úplnou katastrofou je, že volič na západě má možnost volit z mnoha možností, když volit jen komunismus je jediná správná věc.
Těžko se mi chápe, že u nás existují lidé, kterým se i po procitnutí stále stýská po době minulé. Počkat. Pravda. Jsem to ale naiva. Vždyť tenkrát byl skoro každý občan člen. A vysoce postavených členů bylo dost a dost. Pak je asi možné, že se pořád najde spousta lidí, kteří sní o návratu ke svým korytům a o životě v systému, který jsme v listopadu poslali do, jak to slušně říct, no do propadliště dějin. Já jen pevně doufám, ve jménu svého potomka a příštích generací, že se propadl tak hluboko, že jeho návrat na výsluní je totálně nemožný.
Děkuji Bohu, nebo jiným šéfům, že se jeden nečlen potkal s druhým nečlenem, ten přivedl další nečleny a společnými silami vysvětlili sametově členům, že vláda jedné strany končí a nyní se do československé kotliny zase vrací demokracie.
A děkuji Bohu, že svůj názor můžu vyjádřit svobodně, bez zásahu, tehdy všudypřítomné cenzury. Příště si vezmu na mušku třeba ekonomiku.
