Článek
Ahoj lidi. Rád bych se s vámi podělil o zážitek, jehož prožití bych si nepřipustil ani v nejčernějším snu. Jsem příslušníkem generace tzv. Husákových dětí. No prostě 50+. Tenkrát se mladí lidé (dnes se říká teenager) dělili do takových tří základních škatulek. Jednak ti co v mrkváčích skvěle házeli pečlivě načesanou patkou, ruce vražený do kapes, obutí zpravidla do mokasín – těm se říkalo veksláci nebo diskofilové, potom ti, které zdobily obšité džísky, počmáraná trika, na nohou kecky (číny) a dlouhé vlasy (i, nebo možná hlavně, u pánské části společenstva) – to byli zase bigbíťáci, sabati, somráci, máničky a co já vím co ještě, no a nakonec pánové a dámy, unifikovaně v černém od hlavy až k patě, každou chvíli rotující kolem své osy. A to byli zase depešáci. Prostě depešáci a dost. Já tahal na rameni žebradlo a na mojí džínsové bundě jsem měl spousta různých nápisů jako Accept, Judas Priest, Helloween, Iron Maiden. Jak již mnozí tušíte, srdce moje si získala tvrdá rocková muzika, konkrétně heavy metal. To, co znamená pro depešáka Depeche Mode, to je pro mě Iron Maiden. Pamatuji si, že jsem mohl zešílet, když jsem vešel do třídy na gymplu a slyšel jsem People are People, Somebody, New Life, Just Can’t Get Enough. Nejen tehdejší hity Depeche Mode. Ne, vážně tohle nebyl můj šálek kávy.
Lidský tvor, se ve svém životě, občas potká s paradoxem. A tak když mě moje žena před lety požádala, zda bych ji nedoprovodil na koncert depešáků, utrpěl jsem málem infarkt. No jo no. Vzal jsem si depešandu. Tak nějak jsem těžce vydýchával vyřčenou prosbu a bál jsem se, že mi na triku shoří Eddie, maskot Iron Maiden, nebo mi nakope zadek, když přání své ženy splním. Já a na koncertě Depeche Mode. Jenže moje žena je velmi chytrá žena. Když viděla, jak to se mnou zacvičilo, poslala kontr. Na oplátku půjde se mnou na Maideny. No tak to už jsem oněměl docela. A protože partnerství je o kompromisech, vznikla mezi námi nepsaná dohoda. Asi nemusím říkat jaká.
Od uzavření toho komplotu už uběhla spousta vody. Za tu dobu jsme byli spolu na několika koncertech Depeche Mode a Iron Maiden. Mimo jiných, samozřejmě. Máme rádi třeba Rammstein nebo Stinga a tak. Já jezdím pravidelně na Metalfest do Plzně, ale svojí ženu raději nechávám doma. Přeci jen třídenní metalový nářez by byl pro ni až moc. Jenže jsem se jednou tak prostřelil v naší partě, že se toho nemůžu dodnes zbavit. Je nás celkem asi 15, 16, no někdy i sedmadvacet. Ségra, švára, jeho brácha a spoustu kamarádů se vždycky slezeme na našem místě, dáme pár drinků a užíváme metalové nalejvárny slavných i hodně slavných kapel. Ten den slíbilo sluníčko, že se až do večera nikam neschová. Pivko bylo jako křen, super lidi všude kolem. Na pódiu zrovna řádila Lacuna Coil. Skvělí gothici z italského Milána. Tak mě rozpálili, že jsem s nimi zpíval notoricky známý hit. A pěkně nahlas. Bohužel. Došlo mi to ve stejné vteřině jako právě všem ostatním. Kapela totiž smažila právě song Enjoy the Silence. Cover od Depeche Mode. To obrovské množství párů očí, které hledělo strnule do jednoho místa, už nikdy z hlavy nevymažu. Nepomohlo ani to, že jsem dělal, jakože tam vlastně vůbec nejsem. Byl jsem natvrdo prohlášen za depešáka a od těch dob jsem permanentním terčem různých komentů, srandiček a pošklebků.
Letošní 22. únor měl být opět zvláštní den. Začal tak nějak normálně. Ale jenom zdání. S mojí ženou šili všichni čerti. Ona se moc a moc těšila na večer a já zase dělal, jako že vůbec nejsem. Ba ne. Nechtěl jsem být protiva, takže tak nějak neutrálně, abych svojí lásku neotrávil. Někdy dopoledne jsme osedlali naší káru a vyrazili z jihozápadu, z takového okresního města, tam někde u německých hranic, prostě z Domažlic směrem ku matičce Praze. Cestou jsme se stavěli ještě v plzeňské zoo. Jezdíme tam často. Teda asi dost často. Protože nás zaregistroval i management zahrady a prohlásil nás za zoofanatiky. Dá se konstatovat, že nás to i potěšilo. Museli jsme nutně pozdravit velkou lví rodinku (moje žena je zamilovaná do Matýska – několikanásobný lví taťulda), také se zastavit za šimpanzím miminkem, a samozřejmě nezapomenout na holky hrabáče kapského. S těmi jsme měli tu čest se seznámit osobně a na kontakt. Stačili jsme ještě svačinu v Kiboku (místní super občerstvovna) a pak už tradá na Prahu.
Já nezvykle celý v černém. Žena mi sice vyčítala malé kovové trsátko s nápisem Iron Maiden, co nosím na krku. Že bych si ho mohl jako schovat pod triko, ale oponoval jsem s tím, že tam bude stejně tma. Zaparkovat v Jinonicích (mám tam svoje místečko) a pak krtkem do Vysočan. Před O2 Arénou to vypadalo černě. Jako kam se podíváš, tam samá černá. Jasně, koncert Depeche Mode. Viděli jsme tu show v létě v Letňanech, ale dohoda je dohoda. Teda co bych pro svoji drahou neudělal. Co k tomu dodat. Byl to špičkový koncert. Určitě nejlepší, který jsem viděl. Ti chlapci se stále zlepšují. Martin zazpíval píseň Strangelove takovým způsobem, že jsem ho chvíli podezíral, že to za něj zpívá Dave. Dokonce jsem si zavzpomínal s kapelou i na Andrew Fletchera, který mlátí do kláves už někde tam nahoře. Žena protancovala celý koncert a fakt si to užila. I Dave tancoval. A dokonce si k tomu pozval jednu fanynku. Od té doby celý černý svět si bude pamatovat šťastnou Helenku. Budiž jí přán tento nesmrtelný zážitek.
Kapela jela přes dvě hodiny bez pauzy. Jedna pecka za druhou. Nebudu předstírat, že jsem vlastně žádné písně neznal. Depeche Mode mi vstoupili do života a lze jen před jejich fenoménem smeknout klobouk. To, že dokáží oslovovat i ty nejmladší generace, je jen známkou té nejvyšší kvality. Personal Jesus a konec. Ať žije černá. Žena si koncert vážně moc užila a no dobře přiznávám. I pro mne to byl fakt zážitek. Teda jestli tohle se dozví někdo z party, tak budu na jaře, na Metalfestu, zaručeně sedět sám, v přeplněném hledišti. A i přes mnou složenou poklonu báječné kapele Depeche Mode, jsem dál věrný heavy metalu a hlavně Iron Maiden. Krtek a do Jinonic. Auto a můžete hádat, kdo nám zpíval celou cestu domů.
