Článek
Psal se rok 1994 a již brzy ho měl vystřídat rok 95. Já pracoval v malé obchodní firmě. Bylo nás asi šest včetně šéfa. Náš život byl plný obkladaček, dlažby, vodovodních kohoutků, umyvadel, sprchových koutů, vážně nemusím všechno vypisovat, že ne? Zkrátka jsme měli v hlavách koupelny a šéf dřevo. Teda jako, že kromě koupelen dělal ještě do dřeva. Jo, jo. Před lety koupil nějaké to řezivo. Šéf byl tvrďák, takže tvrdé dřevo. Starý dub a buk. Faktem je, že mu někde leželo uskladněno několik kubíků nádherných fošen a trámků. Prý čím starší, tím kvalitnější. Každopádně koupelny z nich stavět nechtěl. Koupelny fakt ne. Ale o tom až potom.
Někdy v létě přišel do firmy první počítač. Já věděl, že něco takového existuje. Však na gymplu, který jsem opustil v 89 s maturou v kapse, frčel legendární stroj IQ 151. Na této mašině nás a vlastně i sebe, učili profesoři programovat v Basicu. Jenže teď tu byl comp už s prvními „vyndejsi“ teda operačním systémem Windows 93. Šéf k tomu pořídil i software, vyvinutý jedním týpkem z velké fabriky stojící v našem městě. Software uměl vše. Od skladové evidence, přes prodej až po účetnictví. Potom, co nás týpek vyškolil, uvažoval jsem, jestli se na gympl nevrátit a neodevzdat zpátky maturitní vysvědčení. Cestou na gympl se stavět ještě na matrice a pro jistotu odevzdat i rodný list. Každopádně já si z té naší malé party vytáhl černého Petra. Dostal jsem za úkol převést naše skladové hospodářství do PC. Strašidelný. Vymyslet systém číslování skladových karet, potom tam nacpat tisíce položek zboží. Práce rovnou na pár měsíců. Dostal jsem vlastní počítač a s ním jsem se zavřel do kanclu ve skladu. Přes otevírací dobu se moc tvořit nedalo, takže pěkně po večerech, víkendech a tak.
Ještě jsem pěkně běhal v šortečkách a pantoflích po dvoře, když jednou přijel šéf. Za svou károu měl káru a na ní, Pánbůh mě netrestej, rakev. Ne takový ten černý penál, ale nádherně zdobená, vyřezávaná dubová truhla. Mosazná madla. Velké mosazné šrouby víka, které zabrání neboštíkovi v návratu zpět do života. Už jste asi pochopili, co že to tvrďák s tím tvrdým dřevem udělal. „Pojď, hodíme jí k Tobě do skladu,“ zněla naprosto neuvěřitelná výzva. Protože mě maminka naučila poslouchat, páč měla známé u policie, nesměle jsem přistoupil ke kárce. „No nekoukej, prostě jí bafni do teplejch a jdeme.“ Šéf měl jasno. Tak teda bafnu rakev do teplejch a nadzvednu. „Ježíši, koho tam máš?“ vypáčím ze sebe po zjištění, že pytel cementu, který mě prakticky denně procházel rukama, je proti tomuto jen nadýchané pírko, které ptáček, při svém letu nad krajinou, lehounce upustí. Dozvídám se, že prý jsem vůl, že je to přeci ten dub. Šéf se tlemí. „No a kam jí dáme?“ ptám se a to dost nesměle. „No k Tobě do kanclu. Ve skladu by se na ní prášilo.“ Šéf má zase jasno a na mě jdou mdloby. „Co jsem Ti udělal, že mě chceš takhle mučit,“ pípnu. Okamžitě se dozvím, že jsem cíťa a fajnovka a že i kdyby, tak mrtví nekoušou. No musel zvednout víko rakve. Tak nějak se mi nezdála ta hmotnost. Byly devadesátky a o mrtvolky nebyla nouze. Prázdná, oddechl jsem si. Šéf se chechtá, až mu tečou slzy. Musel to být, vážně zajímavý pohled na mojí bledou tvář. Hned mě nabádá: „Omrkni to polstrování, anatomický tvar a ty nádherné, pravidelné linie.“ Vyvalím oči. „Šéfe, tohle ale není auto.“ Šéfovi zase tečou oči. Až se z toho zakuckal. Musel jsem ho praštit mezi lopatky. No napadlo mě ho spíš praštit lopatkou. Postel už měl připravenou, a jak říkám, byly devadesátky. Stačil jsem se ještě zeptat, jak dlouho mi bude dělat v kanclu společnost. Ale, to se prý ještě neví. Každopádně nějaké zájemce už má. „A kolik těm zájemcům je let? Jen abych věděl, jak dlouho budu bydlet s truhlou.“ Zase to vypadalo, že mu budu muset bušit na záda. „To je jen vzorek. Když se to povede, vyrábět budeme ve velkém.“ Opět zdůrazňuji. Byly devadesátky. Prosperita zaručena.
Za pár dní jsem si na truhlu zvyknul. Dokonce mi poskytovala i pohodlí, když jsem měl plné kecky toho datlování do kompu. Ona byla vážně anatomicky a měkce vypolstrovaná černým sametem, vyzdobená bílou krajkou a ten polštářek. Prostě balada. Sice jsem se vyděsil, když jsem do ní poprvé složil svoje kosti k odpočinku, protože byla vyrobena mě na míru. Ale na centimetr přesně, přátelé. Zažil jsem od svých kolegů i nejapný kanadský žert, kdy mě spícího přikryli víkem, trochu zajistili šrouby. Nechali jen průduch na dýchání o velikosti coulového prkýnka, vloženého mezi víko a tělo rakve. A šli na oběd. No, jasně že na mě zapomněli. Vysvobodil mě až odpoledne šéf. Zatímco já málem vážně umřel, on se mohl uřehtat k smrti. Osušil oči a nalil nám sklenku vína. Od té doby jsem už raději nabízené pohodlí nevyužíval.
Pantoflíčky a šortečky skončily ve skříni, stromy už dávno odhodily svůj šat a hlásil se svatý Mikuláš. Šéf přišel s informací, že zase budu mít v kanclu dost místa. Kámoška rakev se chystá na cestu až někam k Bergenu. Do dalekého Norska pojede dělat parádu. Klient si přeje vzorek. Prý pojede zase na kárce. Tentokrát bude mít vozík sajtny a bude celý zaplachtovaný. Chvilku to vypadalo, že jí do druhého největšího, norského města, odvezu já sám. Na poslední dobrou se objevil Zděnda, manžel naší kolegyně. On má vlastní kamion. A že už prý letos žádný kšeft nebere, takže bude mít čas do toho Norska zajet. Stejně ho ten náklad lákal víc než ta skandinávská země. Přišel den rozloučení. Šéf sice Zděndovi svojí káru nepůjčil, ale měli jsme ve firmě jednoho kombíka a ten má také kouli. Jako na připojení kárky. Zděnda si zajistil trajekt, zapřáhl kárku a už mojí milou vynášíme. Tentokrát mi přijde lehounká jak to pírko, co nějaký ptáček upustil při svém letu nad krajinou. Pak už jen položit na podlahu, zakurtovat, přeleštit víko hadříkem, zamáčknout slzu, zašněrovat plachtu. Může vyrazit. Bude to akorát, aby se Zděnda stihnul vrátit do vánoc domů. „Dej na ní pozor. Tolik jsme toho spolu zažili,“ nabádám Zděndu. Ten se zachechtá a práskne do koní. Jdu do svého kanclu. Je tam nějak prázdno, smutno. Bouchnu se do čela a ocením se titulem vůl. Zase datluji do kompu. Za dva dny zavíráme firmu, tak toho chci stihnout co nejvíc.
Vánoce, Vánoce přicházejí, Zděnda vjíždí na dvůr. Jak to? Vždyť odjel včera odpoledne. Myslel jsem si, že do Norska to je kousek dál. Zděnda vystoupí z auta a hlásí, že ho vrátili z hranic, protože kámoška rakev neprošla celním řízením. Celníky vůbec nezajímalo, že to je jen vzorek a ne nějaké zboží. To netušil ani šéf, který si odešel telefonicky popovídat s klientem. Dobrý. Zákazník se nenaštval a bude očekávat naší krasavici po Novém roce. Navrhoval jsem, že vrátíme truhlu na její místo do kanclu, ale šéf rozhodl, že přes svátky zůstane pěkně na kárce. Nelida. Odpojím kárku od auta, zatlačím až ke zdi budovi, kola zajistím cihlou. Dám si chlebíček, sklenku vínu, panáka a tři piva, potřesu si rukou se šéfem i s kolegy, kolegyním vlepím ještě hubana. Tak šťastný a veselý. A příští rok nashle v práci. „Začínáme devátého,“ zahřmí naposled šéf a tradá domů. Ty bláho. Štědrý den je už zítra a já musím udělat ještě tohle a tamto.
Dárky jsou už rozdané, novoroční ohňostroj na nebi už nezáří a Tři králové opět obdarovali Ježíška. Pondělí. Devátého. Šéf se nás už nemůže dočkat. „Kam jsi dal rakev?“ Štěkne po mě místo obligátního hodně štěstí v Novém roce. „Na co se mě to ptáš,“ nechápu. „Kárku jsem přeci postavil tamhle k baráku,“ ukazuji rukou z okna na prázdné místo. Vyvalím oči. „Kde je?“ „Tak na to se Tě právě ptám.“ Vyrazíme se šéfem na dvůr a snažíme se zjistit, co se asi stalo. Ve zmrzlé půdě uvidím koleje od kol vedoucí k zadním vratům. Ta vrata se normálně nikdy nepoužívala. Rozběhnu se. Koukám. Ty kráso. Ta vrata někdo vyháčkoval z pantů. Mrkneme se šéfem na sebe. „Jdu volat, šéfe.“ Za chvíli dorazila hlídka policie. Fotili, psali protokol a na závěr nás strážmistr požádal, abychom se dostavili k nim na služebnu s doklady od kárky a rakve. Že musíme sepsat jakési oznámení. Oficiálně. No jo, ale my hlavně potřebujeme tu kárku s nákladem co nejdřív najít. Šéf se rozhodl vypsat peněžitou odměnu za nález, a protože kolegyňka Lenka se kamarádila s jedním týpkem z rádia, za chvíli už letí éterem rádia výzva, prosba a slib.
Dáme si se šéfem polední gáblík a jdeme na služebnu. Kapitán Zelený nás vyslechne, sepíše hlášení, pochválí vypsanou odměnu a nařídí, že ho máme hned informovat, pokud se někdo ozve. Lidí se ozvalo až dost. Jenže někteří si pletli kárku s návěsem za kamion, jiní si nemohli vzpomenout, kde tu kárku vlastně viděli a tak podobně. Asi za dva dny telefon. Volající nám kárku popsal, a že prý stojí u nich na dědině v ulici, kde zrovna bydlí. Je tam od Nového roku, ale nemá espézetku. Beru si bundu, šéf zase prachy. Hupsneme do jeho káry a za dvacet minut zabrzdíme rovnou před naší kárkou. Vyletím z auta a už šněruji plachtu. Oddechnu si. „Je tam, šéfe.“ Šéf loví v kapse bankovky, já zapřahám kárku. Fofrem zpátky. Zděnda už může zase objednat trajekt. Až na dvoře mi docvaklo, že kapitán Zelený chtěl být informovaný. Tak mu jdu zavolat, abych ho informoval. Takových slov, co se mi dostalo z druhého konce drátu. Ani jsem nevěděl, že je čeština zná. „Zničili jste stopy, vy se mi snad zdáte, no to snad není ani možný, to je na h…. (třeba psí exkrement) taková práce!“ Asi další milion různých informací jsem se dozvěděl. Kartáč jako hrom. „A koukejte se dostavit, ať to můžeme uzavřít,“ zahřměl do sluchátka kapitán.
Dáme si šéfem polední gáblík a jdeme na služebnu. Kapitán Zelený syčel jak kobra královská a teď už i šéf ví, co já znal už z telefonu. Uzavřeno. Chybějící SPZ jsme rychle vyřídili na DI. Zděnda odjel vybaven fakturou, jécédéčkem (jednotná celní deklarace) a rumem. Respektive s lahví hodně starého a hodně drahého karibského rumu. Omluvenka klientovi. Určitě ho to v Norsku potěší víc než pugét růží s bonboniérou. Nemusím říkat proč, že?
Přijel kamion se zbožím, na které čekáme od Mikuláše. Skládám hajzlíky a umyvadla ještěrkou, když zaslechnu, jak na mě kolegyňka Lenka něco křičí z okna v prvním patře. Vypnu motor. „Poběž rychle nahoru. Volá zelený kapitán. Teda kapitán Zelený.“ Letím ke sluchátku. Copak asi může ještě chtít, pomyslím si a už se hlásím: „Slyším!“ Kapitán se zachechtal. „No polda z Vás nebude. Ale mohli byste se u mě zastavit? Něco pro vás mám.“ „Rozumím, určitě. Řeknu šéfovi a stavíme se. Konec.“ Ještě zaslechnu, jak se kapitán zase zachechtal.
Dáme si se šéfem polední gáblík. No jo no. Jíst se holt musí každý den. Jdeme na služebnu. Kapitán nás tentokrát vítá velice vstřícně a s úsměvem. A hned nabízí kafe, čaj nebo něco ostřejšího. Jsme zmatení jak lesní včely v únoru. Minule by nám nenabídl ani vodu z vodovodu. Teda spíš ze dřezu, po umytí veškerého nádobí celé služebny. Kapitán nám povídal, že by nám rád přečetl jeden protokol, co dopoledne sepsal. Vejdeme do jeho kanceláře. Tam se mačká už asi osm lidí. I oni chtějí slyšet, co že nám kapitán chce sdělit. Byli jsme usazeni na čestná místa. Dvě židle, rovnou u jeho stolu, hostila už spoustu různých individuí, o kterých by mohli vyprávět romány.
„Ráno sem k nám přišli Fanda s Pepou. To jsou takové známé firmy. Co nepřivaříte, to přemístí. Chlapci byli úplně vyklepaný a celí zelení.“ Ó jak je ta čeština malebná. Kapitán Zelený a zelený Fanda s Pepou. A pak už řečí protokolu.
Fanda spustil. „My se Vám jdeme přiznat, pane kapitán. My provedli něco hroznýho. Pán Bůh nás za to jistě potrestá.“ „Tak to vyklopte,“ povzbudí je kapitán. „Jsem jedno velký ucho.“ „No, víte, pane kapitán, my byli, tady s Pepou, mezi svátky v hospodě a plánovali silvestrovskou oslavu. Pepa říkal, že bychom mohli zajet na chatu k řece. Že tam vezmeme nějaké zásoby pitiva a jídla a že to tam jako oslavíme. Vezmeme s sebou káru a bude pohoda. To byl přeci skvělý plán, že jo, pane kapitán. Když jsme šli z hospody, ptal se mě Pepa, jestli mám káru. Jenže já nemám, pane kapitán. Najednou Pepa ukazuje k jednomu baráku. Tam Vám stála nádherná kára i s plachtou. Ty vrata šli tak nádherně z pantů, pane kapitán. To byl Pepovo nápad, že jo Pepo. My si jí jen půjčili. Večer jsme dorazili k řece. Jenže Pepa zapomněl, která chata to je. Najednou stála před náma, jedna taková krásná velká chata. A za ní druhá, třetí,…No to snad nebylo ani možný, pane kapitán. Tam to bylo samá chata. Pepa povídal, že se jde mrknout, jako jestli to není ta chata. Jenže nám se v tý chatě nelíbilo. Teda byla tam televize, rádio a ta trouba na ty vlny. Říkali jsme si s Pepou, viď Pepo, že je blbost to tam nechat ležet. Co kdyby to někdo ještě ukrad. Znáte lidi, pane kapitán. Tak jsme to všechno dali před chatu, a že se podíváme do tý další chaty. Pepa říkal, že snad nebude tak studená jako ta první. Jenže v ní byla ještě větší kosa. Tak jsme zachránili zase pár věcí. To je neskutečný, pane kapitán, co lidi dneska všechno nemají na chatě. Když jsme zkontrolovali tu osmou chatu, povídal Pepa, že bychom měli všechny věci nejdřív naložit na káru a pak se vrátit do tý šestý a oslavit Silvestra. Tam totiž, pane kapitán, jako v jediný fungovala elektrika.“
Kapitán dál vypráví, respektive čte z protokolu a my se šéfem se chechtáme, až nám zase tečou oči. O nic líp na tom není ani těch ostatních deset policistů, kteří se s námi, v tom kanclu 3×4 metry, účastní jedinečného, hereckého vystoupení kapitána Zeleného. Měl obrovský talent a nadání. Jasně. Další dva byli přivábeni, poněkud hlučným výbuchem smíchu, který v pravidelných intervalech, vycházel z kanceláře. Ale ještě nebyl konec.
Fanda pokračoval ve vyprávění. „Tak jsem zašel pro auto, pane kapitán, abychom to jako všechno naložili a mohli jít slavit. Ještě jsme si s Pepou říkali, že to musíme zítra odvézt na policii, aby se jako nic neztratilo. Nacouval jsem k tý první chatě. Pepa otvíral tu plachtu a najednou celej zcepeněl. Jakoby snad viděl ducha, pane kapitán. Začal couvat a couval a couval. Pak mu nohy podrazil nějaký pařez, nebo co a padnul přímo na pr…. Však víte, co chci říct, pane kapitán. Pepa pořád ukazoval do tý káry a furt něco mumlal. Vystoupil jsem z auta a šel se podívat. My si tu káru neměli půjčovat, pane kapitán. V tý káře totiž byla, a Vy mi to nebudete věřit, pane kapitán, rakev.“ „My někomu ukradli nebožtíka.“ Vložil se Pepa, „Pánbůh nás za to potrestá.“ Kapitán se zeptal, co bylo dál. „No, my pak hrozně dlouho čekali,“ pokračoval zase Fanda, „jestli jako ten neboštík nevyleze z tý rakve a nebude se chtít pomstít, že ho rušíme v jeho věčném odpočinku. No a pak už začalo svítat a my museli pryč. Tak jsme zašili tu plachtu a odjeli. A jak jsme projížděli tou vsí, povídá Pepa, že bychom mohli tu káru jako nechat v tamtý ulici, jako abyste jí rychle našli, pane kapitán. Pepa ještě sundal tu tabulku s tím číslem, abychom vám jí mohli dát. Podle toho čísla byste mohli najít majitele, že jo, pane kapitán. Jako že se nemusejí bát, že se jim neboštík neztratil.“ Kapitán se zeptal, proč přišli až teď po dvou týdnech. „No protože Pepa říkal, že se teď nesmíme hnout z domu. Že by mohl ten neboštík na nás čekat. My jsme měli hroznej strach, pane kapitán.“ „A teď už se nebojíte? Nebo proč jste se odhodlali opustit dům a jít ven? To už se nebožtíka nebojíte?“ „Bojíme, pane kapitán. On nám totiž došel chleba. Tak jsme si s Pepou řekli, že se jako nejdřív stavíme u Vás.“
To už se celá kancelář otřásala hurónským smíchem a skoro všichni jsme se váleli smíchy pod stolem. V kanclu už vážně nebylo k hnutí, neboť přibyla další trojice kapitánových kolegů. Hlavně mladá policistka, která svým zvonivým smíchem, odrovnala úplně všechny, včetně kapitána. Ještě teď mě bolí bránice. Vážně to bylo o život. Museli jsme před kapitánem smeknout pomyslný klobouk za herecký výkon, jak originálním způsobem dokázal interpretovat doznání těch dvou lumpů. Na závěr nám ještě prozradil, že těsně před naším příchodem, obdržel hlášení od výjezdovky, která právě zajišťovala stopy a lehce zasněžené věci, které chtěl Fanda s Pepou zachránit. Opravdu stačili vystěhovat osm chat a na tu naší kárku by se to ani nevešlo. Třeba chtěli jet dvakrát. Možná i víckrát.
Fanda s Pepou putovali z cépézetky (cela předběžného zadržení) rovnou do vazby. Za pár týdnů je soud poslal na pár let do tepláků. Myslím, že po propuštění z výkonu trestů, nalezli cestu k poctivosti.
