Článek
Novinky z pera Aleny Mornštajnové s názvem Čas vos se její obvyklé tvorbě trochu vymyká a reakce na ní se různí. V internetových diskuzích lze narazit na názory, že jde o slabší kus v jejím repertoáru. Sama s tímto hodnocením ale nesouhlasím. Spíše naopak, pro mě byla kniha velmi dobrá, a to i přesto (nebo právě proto), že se v ní tentokrát nedočkáme velkých dramat či osudových zvratů, které byly tak typické pro její předchozí tituly.
O čem je Čas vos?
Příběh se točí kolem dvou postav, které by na první pohled mohly působit jako zcela odlišní lidé. Jeden z nich je „obyčejný“ – tedy někdo, kdo působí nenápadně a jehož život plyne zdánlivě běžným tempem. Druhý je spíše samotář a trochu podivín. Oba ale spojuje určitá křehkost – osud se k nim nikdy nechoval právě vlídně. A právě tato křehkost, v kombinaci s hledáním smíření s minulostí, se stává nití, která jejich cesty propojí.
Děj je pomalejší, ale chytlavý
Nejde o příběh, který by byl postavený na silných dějových zvratech – spíš se pozvolna rozplétá, plyne, a zanechává čtenáře s pocitem, že právě „obyčejnost“ může být někdy tím největším darem. Autorka zde opět dokazuje, že je mistryní v budování atmosféry a kreslení charakterů. Příběh je promyšlený, nenásilně graduje a především nutí k zamyšlení.
Obyčejní hrdinové neobyčejného příběhu
Jedním z největších kladů knihy pro mě byli její hrdinové. Oblíbila jsem si téměř všechny postavy – hlavní hrdinku Báru, která je citlivá, ale zároveň silná, i samotářského Ptáčníka, jehož zvláštní povaha ve mně postupně budila čím dál větší sympatie. Dokonce i postavy, které mě zpočátku spíše mátly nebo mi nebyly zrovna blízké, si mě nakonec získaly. Až na pár výjimek, ty ale prozrazovat nebudu, abych nevyzradila děj. Kniha mě také donutila více se zamyslet nad tím, jak křehká může lidská psychika být a že to, co je pro jednoho „nepříjemný problémek“, může někomu jinému zničit život. A vlastně i život celé jedné rodiny.
Hodnocení? 10 z 10
Jako věrná čtenářka Mornštajnové vnímám, že si nastavila vysokou laťku a je těžké ji neustále překonávat. Ale to nutně neznamená, že je Čas vos slabší knihou. Naopak – možná je jen jiný. Jemnější, tišší, méně výbušný. A právě v té tichosti se ukrývá jeho síla. Přestože hlavní hrdinové neprocházejí ničím snadným, zanechala ve mně kniha pozitivní pocit. Vlastně poprvé u této autorky. Z předešlých knih mi bylo vždy smutno (ne, že by se mi nelíbily, smutek pramenil spíše z příběhů), po přečtení této jsem se usmívala.
Po dočtení mi ale v hlavě zůstávala otázka, jak důležité je mít v životě něco, co je jen naše. Něco, co dává smysl, ať už pro nás, nebo pro někoho jiného, něco, co nás dělá šťastnými i ve chvílích, kdy se k nám osud otáčí zády. Hrdinové této knihy to „něco“ měli a možná proto je život nesemlel, i když by mohl. A co vy, máte něco takového?
