Magdalenské prádelny byly temnou kapitolou irské historie

Tyto azylové domy měly působit jako „útočiště pro padlé ženy“, jenže co začalo s vidinou pomoci, se postupem času proměnilo doslova v peklo na zemi. Zdi Magdalenských prádelen byly němými svědky bolesti, ponižování a utrpení. A vůbec nejvíc šokující na tom je, že tyto ústavy fungovaly až do roku 1996.

Magdalenské prádelny byly založené v první polovině 19. století, a to na území Irska a Velké Británie (i když zde tak časté nebyly). Za jejich vznikem stály římskokatolické kongregace, které původně plánovaly zřídit cosi jako azylové domy pro ženy, které se ocitly v těžkých životních situacích. Původně tak tato místa měla pomáhat prostitutkám, svobodným matkám a dalším „padlým ženám“ vrátit se do společnosti. Místo toho se z nich staly věznice, kde ženy často končily proti své vůli.

V podstatě stačilo, aby nějaký člen rodiny, kněz nebo soudce označil ženu za morálně pokleslou, a ta se ocitla za zdmi prádelny bez nároku na obhajobu. Tak se stalo, že v Magdalenských prádelnách končily kromě svobodných matek a prostitutek také ženy, které byly mentálně či fyzicky postižené, či dívky, které byly příliš moderní a stály si za svými názory. Výjimkou nebylo ani to, že do Magdalenských prádelen byly zavírány ženy, které byly „až příliš krásné“.

A jak se v Magdalenských prádelnách žilo? Velmi špatně. Jeptišky, které měly prádelny na starost, velmi rychle vymyslely systém, který měl ženy napravit, a to zejména pomocí tvrdé práce, poslušnosti a víry v Boha. Všechny tyto činnosti jeptišky vymáhaly velmi krutými prostředky a každodenní realitou uvězněných žen tak bylo psychické i fyzické násilí.

Jakmile byla dívka či žena do prádelny přijata, byla jí oholena hlava a odebráno jméno – chovanky byly označovány pouze čísly. Poté byly den za dnem nucené prát prádlo od časného rána do pozdního večera. Odměna? Ani cent. K tomu téměř žádné jídlo, ponižování a fyzické tresty za každou drobnost. Vše bylo doprovázeno každodenním bitím páskem přes záda i ruce a ženy spolu nesměly vůbec mluvit. Stejně kruté zacházení bohužel čekalo i děti, které se v těchto ústavech svobodným matkám narodily.

Jelikož Magdalenské prádelny bez zájmu úřadů fungovaly i v moderních dějinách, zachovaly se výpovědi žen, které jejich branami prošly. Ženy uváděly, že jeptišky žily v blahobytu, dívaly se na televizi a schválně ženám ukazovaly plné talíře jídla, ačkoliv příděly potravy pro vězenkyně byly více než nedostatečné. Jedním z přímých svědků krutosti Magdalenských prádelen byla i zpěvačka Sinéad O'Connor, která byla do dublinské prádelny zavřena v pouhých 15 letech za záškoláctví a krádeže. Právě pobyt v této instituci u ní odstartoval celoživotní psychické problémy a striktní protikatolický postoj.

Ač se to zdá neprosto neuvěřitelné, Magdalenské prádelny fungovaly až do roku 1993. Úřady i vláda o nich pravděpodobně věděly, ale nikdo situaci neřešil až do chvíle, kdy se církev rozhodla jednu z prádelen v Dublinu prodat a na jejím pozemku byly objeveny hromadné hroby. V nich se našlo více než 150 těl žen a dívek. Často se jednalo o oběti, které zemřely na vyčerpání, nemoc nebo byly jednoduše ponechány napospas osudu. Odhaduje se, že branami Magdalenských prádelen prošlo až 30 000 žen.

Dalším zarážejícím faktem je, že další hromadný hrob byl nalezen o mnoho let dříve, už v roce 1975. V něm byly dvěma hrajícími si chlapci nalezeny ostatky několika dětí, které se „padlým ženám“ narodily a nepřežily. Jeptišky těmto dětem ani nevypravily pohřeb a jejich těl se zbavily pohozením do septiku. Tento objev ale unikl pozornosti veřejnosti, a tak se téma Magdalenských prádelen začalo více skloňovat právě až po nálezu v roce 1993 a poslední prádelna byla uzavřena až v roce 1996.

Dalších 20 let pak trvalo, než se ženy a jejich rodiny dočkaly oficiální omluvy. Tehdejší irský premiér Enda Kenny se v únoru 2013 oficiálně omluvil všem obětem Magdalenských prádelen. Omluva přišla po desetiletích mlčení a popírání, což mnohé oběti označily jako „příliš málo, příliš pozdě“. V té době byly rovněž zřízené fondy pro odškodnění žen, ale životy, které byly během dlouhé historie těchto institucí nenávratně poznamenány nebo úplně zničeny, nikdo nevrátí.

Zdroje: