Ve jménu vědy: Sovětské experimenty, nad kterými zůstává rozum stát

Sovětský svaz byl jedinečnou kapitolou světových dějin, která se vyznačovala rychlou industrializací, vědeckým výzkumem a státem řízenou ekonomikou, ale také neustálým soubojem se západním světem. Právě touha po úspěchu dala vzniknout řadě experimentů, které měly za úkol udělat z SSSR vojenskou i vědeckou velmoc. Některé byly více než úspěšné – například Ivan Pavlov položil díky svému výzkumu se psy jeden ze základních kamenů současné psychologie. Vedle úspěchů se ale v Sovětském svazu skrývala stinná sféra kontroverzních a často eticky pochybných vědeckých experimentů. Přečtěte si, co byl zombie pes, jak Rusové objevili elixír mládí či jaký úkol měl mít člověk křížený s opicí.

Mimotělní oběh zachránil život milionům lidí a řadí se mezi jeden z největších objevů medicíny. Málokdo ale ví, že jeho základy položil lékař a „šílený vědec“ Sergej Sergejevič Brukhoněnko, kterého k sestrojení mimotělního oběhu nejprve nevedla touha uzdravovat, nýbrž oživovat mrtvé. Vyvinul zařízení známé jako „autoprojektor“, které umožňovalo udržovat orgány, a dokonce i hlavy zvířat, při životě mimo tělo. Jednalo se v podstatě o mechanickou pumpu, která do orgánu vháněla kyslík a živiny, aby se udržela jeho funkce. Autoprojektor Bruchoněnko testoval na psech a později také na lidech.

Jeho nejslavnější ukázka zahrnovala dekapitovaného psa, jehož uříznutá hlava byla pomocí autojektoru udržována při životě mimo tělo. Tato prezentace, vystavená na III. sjezdu fyziologů SSSR v roce 1928, publikum vyděsila i fascinovala. Hlava reagovala na podněty, jako je světlo a zvuk, a dokonce se zdálo, že polyká potravu. Pokusy vědec prováděl na desítkách až stovkách psů a úspěch zaznamenal také v případě, kdy tělu jedno psa přišil hlavu jiného psa.

Po rozpadu SSSR se vědci shodli na tom, že Bruchoněnko výsledky svého výzkumu tak trochu přeháněl. Tvrdil totiž, že psi s amputovanou hlavou po pokusu žili dny až týdny, ale ze záznamů se nakonec potvrdilo, že šlo spíše o hodiny. Navzdory znepokojivé povaze přispěly Brukhoněnkovy experimenty k rozvoji technik operace otevřeného srdce, transplantace orgánů a sestrojení funkčního mimotělního oběhu.

Nejen se Sovětským svazem, ale i s mladistvým vzhledem na věčné časy, tak by se dal popsat další z bláznivých ruských experimentů. Za vývojem elixíru mládí stál Alexandr Bogdanov, ruský filosof, ekonom a revolucionář, který se se domníval, že krevní transfúze mohou prodloužit život a zlepšit zdraví, a v duchu této víry podstoupil řadu transfúzí. V roce 1924 založil Institut pro krevní transfúzi v Moskvě, kde začal provádět transfúze nejen na sobě, ale i na dalších dobrovolnících. Krev čerpal od mladých lidí, ale krevní skupiny, Rh faktor ani onemocnění přenosné krví v té době nikdo neřešil.

Tento zvláštní a nebezpečný pokus občas zřejmě přinášel skvělé výsledky – sám Bogdanov si pochvaloval, že se mu po jedné z transfuzí znatelně zlepšil zrak a přestal plešatět. Jeho experimentů se účastnili také prominenti režimu, mimo jiné i sama Stalinova sestra a všiml si jej i západní tisk, takže si čtenáři mohli číst o neuvěřitelném elixíru mládí ze SSSR a blednout u toho závistí. Nicméně sláva této kontroverzní metody neměla dlouhého trvání. V roce 1928 si Bogdanov vyměnil zhruba litr krve s asi o 30 let mladším studentem a po čtrnácti dnech v bolestech zemřel. Spekulovalo se, že dárce trpěl některou ze smrtelných nemocí, za neúspěchem ale nejspíš stál už zmiňovaný rozdílný Rh faktor obou mužů.

Ilya Ivanovich Ivanov byl prominentní sovětský biolog známý svými průkopnickými pokusy v oblasti umělého oplodnění zvířat. Věnoval se především inseminaci koní, ale fascinovalo ho křížení odlišných druhů zvířat, takže se ve volném čase zabýval křížením koní a oslů, skotu a antilop, myší a krys a mnoha dalších druhů. Jeho práce nezůstala bez povšimnutí a díky argumentu, že hledá konečný důkaz příbuznosti lidí a opic, získal v roce 1926 od sovětské vlády podporu pro svůj experiment na křížení člověka s opicí.

Provedl řadu pokusů, při kterých uměle oplodnil různé druhy opic s jinými. Tyto pokusy se však nesetkaly s úspěchem – žádná z oplodněných samic neotěhotněla. Vědci bylo jasné, že v zajetí se opice rozmnožují hůře, proto se vydal na cestu do Afriky, kde chtěl svůj plán realizovat pomocí žen „z některého nejprimitivnějšího afrického kmene“. Na místě určení mu ale francouzští vědci zakázali oplodňování žen opičím spermatem, proto to zkusil alespoň naopak. Ani to ale nevyšlo – opice po inseminaci umíraly. Spekulovalo se, že za podporou Ivanova stál samotný Stalin, který byl nadšen vizí „poloopičích“ vojáků, tyto spekulace se ale nikdy nepodařilo potvrdit.