Článek
Za romanticky strašidelnou představou Bílé paní stojí konkrétní žena z masa a kostí, která prožila život mnohem pozemštější. Zajímavý, tvrdí, brutální, ale i svým způsobem krásný. Když se na ni podíváme bez nánosu legend, objeví se před námi příběh šlechtičny Perchty z Rožmberku, jež měla dobrý původ, slušné vzdělání, ale minimum kontroly nad vlastním osudem. A také hlas, který se díky dochovaným dopisům neztratil ani po pěti stoletích.
Svatba s Lichtenštejnem a velký problém
Perchta se narodila kolem roku 1429 do rodu Rožmberků, jedné z nejmocnějších rodin v českých zemích. Vyrůstala v prostředí, kde se řešila politika, majetky a sňatky, nikoli osobní sny. Přesto měla na svou dobu nadstandard: uměla číst a psát, orientovala se v hospodářských záležitostech a podle všeho byla vnímavá a bystrá. To, co dnes považujeme za samozřejmost, bylo tehdy výsadou. Gramotná žena z aristokracie nebyla úplnou raritou, ale rozhodně ne pravidlem.
Její dětství ale ovlivnila nejistá doba po husitských válkách. Rodové finance nebyly v ideálním stavu a právě peníze, respektive věno, sehrály v Perchtině životě klíčovou roli. V patnáctém století nebylo manželství otázkou lásky, ale strategie. Když byla mladá Perchta provdána za Jana z Lichtenštejna, šlo především o spojenectví rodů. Jenže slíbené věno se vyplácelo pomalu a ne v plné výši. A to byl problém. Velký problém.
Perchta z Rožmberka měla těžký život
Zoufalství umocnila smrt dětí
Z dochovaných dopisů, které Perchta posílala svým bratrům, vystupuje obraz manželství, které mělo k ideálu daleko. Nejde o barvité legendy, ale o praktické stížnosti: nemá peníze, dluží, je pod tlakem, cítí se ponížená. Prosí o pomoc, připomíná rodině jejich závazky, snaží se zachránit vlastní důstojnost. Mezi řádky je cítit únava i zoufalství. Nejde o hysterii ani teatrálnost, spíš o popis reality ženy, která ví, že bez podpory svého rodu je v manželství zranitelná.
Její manžel ji týral, někdy více, jindy méně. Jisté ale je, že vztah byl napjatý, a Perchta se v něm necítila bezpečně ani respektovaně. Do toho vstupovala i tchyně a další příbuzní. V prostředí, kde měla žena jen omezená práva a rozvod byl prakticky nemyslitelný, znamenalo nešťastné manželství dlouhodobou past.
Perchta porodila dvě děti, ale obě zemřely v útlém věku. Dnes si to jen těžko představíme, ale ve středověku šlo o častou zkušenost. Přesto to nic nemění na tom, že pro matku to byla velká bolest. Navíc žena byla tehdy hodnocena hlavně podle schopnosti dát rodu potomky. Smrt dětí tak nebyla jen osobní tragédií, ale i společenským selháním v očích okolí.
Jak se zrodila Bílá paní?
Zlom přišel až se smrtí manžela v roce 1473. Perchta se mohla vrátit na rožmberská panství. Nevracela se jako veselá mladá dáma, ale jako životem poznamenaná žena. Podle dobových zmínek byla vážná, zbožná a spíše tichá. Zároveň se ukazuje jiná rovina její osobnosti, a to vztah k poddaným. Tradice i písemné prameny naznačují, že byla štědrá a sociálně vnímavá. Pomáhala, kde mohla, zajímala se o chod panství, nepůsobila jako odtažitá aristokratka. Možná právě vlastní zkušenost s nejistotou v ní posílila empatii.
Zemřela roku 1476, relativně mladá. Tím by její příběh mohl skončit. Jenže neskončil. O dvě století později narazil historik Bohuslav Balbín na její dopisy. Silný, osobní hlas ženy ze středověku ho zaujal natolik, že jej propojil s už existujícími pověstmi o bíle oděné postavě zjevující se na rožmberských sídlech. A tak se zrodilo spojení Perchty a Bílé paní.
Žena, která předběhla dobu
Legenda pak začala žít vlastním životem. Bílá paní měla nosit svazek klíčů, objevovat se před důležitými událostmi v rodě, někdy prý pomáhala s dětmi, jindy ohlašovala neštěstí. Z ochránkyně rodu se stal turistický magnet a oblíbená postava vyprávění. Jenže když se vrátíme k historické Perchtě, zjistíme, že žádný přízrak nepotřebuje, aby byla zajímavá.
Na jejím příběhu je přitažlivé právě to, jak je lidský. Není to hrdinka, která by bořila řád světa, ani mučednice v dramatickém slova smyslu. Je to žena, která se snažila fungovat v systému, který jí mnoho svobody nedával. Psala dopisy, vyjednávala, prosila, argumentovala. Používala to málo nástrojů, které měla. A zanechala po sobě svědectví, díky němuž dnes slyšíme autentický ženský hlas ze 15. století. To je samo o sobě vzácné.
Možná právě proto se její osud tak dobře „přetavil“ do legendy. Lidé mají rádi příběhy o neklidných duších, ale za nimi často stojí skutečné emoce, skuteční lidé se svými křivdami i nadějemi. U Perchty je ale skoro škoda zůstat jen u strašidla v bílých šatech. Zajímavější je vidět ji jako inteligentní ženu své doby, která dokázala pojmenovat své trápení a nenechala ho úplně umlčet. Takže až budete procházet třeba Krumlovem a narazíte na suvenýr s Bílou paní, nemusíte to už brát jen jako folklor.
