Jak mě včely vyučily

Manželovi spadlo do klína asi dvacet včelstev. Aniž by si dříve pomyslel, že se bude jednou věnovat včelkám, prostě to přišlo. Takže se jal postupně s nimi a s prací okolo nich seznamovat a já s ním. On to ovšem přečkal bez úhony, kdežto se mnou se včely nepáraly…

Manžel přistupoval ke včeličkám už od začátku sice váhavě ale s láskou a pokorou. Proto asi dostal jen pár žihadel tam, kde to tolik nebolí a není vidět. Jednoho dne jsem se rozhodla jeho včeličky navštívit.

Mimochodem musím říci, že vyprávění o včelách miluji a jsem přímo na vrcholu blaha, když se najde človíček, jenž o včelím životě umí vyprávět. Proto přímo hltám slova našeho příbuzného, Jardy Bureše, jenž včely ivyučuje a pořádá přednášky. O včelím životě se už mnoho řeklo, hodně se toho ví a já nikdy nevyjdu z úžasu jak jsou šikovné, chytré, pracovité, avšak také obezřetné a neustále ve střehu. Což jsem poznala na vlastní kůži.

Jednoho dne jsem se rozhodla navštívit manžela a jeho včelky. Řádně jsem se navoněla, popadla mobil do ruky a neslyšně se přiblížila k úlům tak, aby mě muž neviděl. Mimochodem naplánovala jsem si včelí momentky, jenže jsem netušila, že ten správný moment nenaplánuji já, nýbrž včely.

Znalci vědí, že není radno přicházet k úlům naparfémovaný, zpocený, dělat rychlé pohyby apod. Všechny tyto zásady jsem porušila. Neslyšně jsem se připlížila k úlům. Manžel prohlížel plástve, hledal včelí matku a úl byl tím pádem otevřený. Já rychle přikročila k úlu, naklonila se nad něho a namířila na včely foťák. To byla první a poslední včelí fotka toho dne… Nicméně následovalo to, co přijít muselo.

Muž jen stál s otevřenou pusou, co mě to napadlo, ale než mě stačil varovat, včely houfem vystartovaly přímo proti mému obličeji, naštěstí krytý částečně foťákem. Jenže jednu jsem chytla přímo mezi oči. To vám byl ale náraz!! Včelky jen bránily svůj příbytek, tak vyrazily společně proti nepříteli. Já odhodila foťák a pelášila pryč máchajíc rukama a odhánějíc naštvané včely. A už jen zdálky jsem ještě stačila zavnímat manžela, který za mnou křičel:

„Neutíkej a nemáchej těma rukama!!“ No, neutíkejte, když vás pronásleduje rozezlené včelí komando.

Vběhla jsem do domu, přirazila za sebou dveře a modlila se, aby včely nenašly tu velkou klíčovou dírku. Jakoby mi to nestačilo, pokračovala jsem ve svém včelařském umění. Aniž bych počkala na muže, aby mi žihadlo opatrně vyndal, řekla jsem si, že to zvládnu sama a žihadlo, zasazené pěkně u kořene nosu, vytáhla. Nicméně jsem si jen pustila žilou a všechen jedík si pěkně vylila do svého neposedného těla. Další žihadla na rukách jsem naštěstí už neřešila já ale manžel.

Kam se na mě hrabal Quasimodo! Navíc jsem hořela, nikoliv láskou, ale nějakou vnitřní horkostí, a zároveň jsem klepala kosu. Trvalo nejméně tři týdny, než otok postupně odezníval a vrátila jsem se ke své původní podobě. Nicméně svou povahu jsem okořenila o velkou dávku včelí pokory, která mi do té doby chyběla, ovšem dnes mi už přebývá…

Koneckonců už dobře vím proč.