Článek
„Písk!“
Otevřela jsem oči a vteřinu nevěděla, kde jsem.
Studená podlaha, rychle se obléct… a pak mi to došlo.
Škola v přírodě. Tři týdny bez rodičů.
Ranní rozcvička. Ještě rozespalí, ale už jsme poskakovali a smáli se.
A před námi byl celý den.
Jen my.
Žacléř i Lenora – místa našeho štěstí
Na školu v přírodě jsme se těšili ze všeho nejvíc. Jelo se na celé týdny – a pro nás to byla malá svoboda. Vyrazili jsme autobusem za čerstvým ovzduším. Pamatuji si hory. A taky boudy, kde jsme bydleli.
Pro nás to byla čistá radost.
Dětské hry v přírodě
Dopoledne jsme se učili, odpoledne běhali po loukách – tedy přesně to, co nařídila vyhláška. Akorát jsme nevěděli, že se „zotavujeme“.
My jsme si prostě jen hráli.
Stavěli jsme domky z klacíků a mechu. K zábavě stačila i vysoká tráva. Chytit stéblo. Sevřenými prsty jet nahoru přes klásek. A ten poklad schovat v dlani.
A druhý hádal: slepička nebo kohoutek?
Rádi jsme se brodili v potůčku, kde se točily naše mlýnky. Naše vlastní „elektrárny“. Klap, klap…
Lítali jsme venku, váleli sudy, hráli hry:
· Škatulata batulata
· Mlsná kozo, pojď na zelí
Anebo stačil kousek malého plácku
Posbírali jsme malé kamínky podobné velikosti a pak už stačily jen hbité prstíky. Dřepli jsme si. Vyhodili kamínek do vzduchu a sbírali: jedničky, dvojky, trojky…
A drábky byly na světě.
Hráli jste taky drábky? Nebo jste měli úplně jinou hru, na kterou se dnes zapomnělo?
Když zrovna pršelo, sesedli jsme se na chatě na židlích do řady a šeptem jeden druhému předávali „kouzelnou větu.“
Tichá pošta. A už jsme netrpělivě čekali, až ji ten poslední zopakuje. Na konci vylezlo vždycky něco úplně jiného, co nás rozesmálo.
Trávili jsme spolu hodiny a dny a byli jsme šťastní. V tu chvíli mizely rozdíly mezi „dolňáky“ a „horňáky“ z naší vesnice.
Najednou jsme byli jedna parta.
Nikdo nic neřešil. Seděli jsme spolu a bylo nám dobře.
Večery plné strašení a rána s píšťalkou
A večer? Na pokoji jsme si vyprávěli strašidelné příběhy před spaním. Zpívali jsme „Příšeru.“ Znáte ji ještě?
„Z hrobu se vynořil první hnát, já tady nebudu dneska spát, máte tu zimu, dostanu rýmu, zařvala příšera do šera…“
A takhle to pokračovalo druhým, třetím a dalším hnátem a my se krásně báli. Nebo nás kluci večer chodili strašit.
Všichni jsme pak povykovali. Učitelé napomínali. Každý večer byl zážitkem. A rána také. Pokaždé nás vzbudil ostrý hvizd píšťalky a vyběhli jsme na povinnou rozcvičku!
I tady měl den svůj pevný řád.
Autobusové zpěvy Ó lula lajne
Ať jsme jeli tam nebo nazpátek domů, sotva jsme usedli, jeden spustil a už zpíval celý autobus. Měli jsme své oblíbené písničky a u té naší nejoblíbenější si učitelé radši zacpávali uši.
Vůbec nevím, kde jsme ji vzali, ale zněla nějak takhle:
„O lula lajne konzulesa fajne o lula lajne konzulesa fajn. Letěla v tryskáči, volala naháči, naháči naháááči já letím v tryskááči…“
Tak trochu bláznivá písnička, která se s námi vezla na každé cestě.
Do našeho repertoáru patřila i Červená se line záře. A když jsme ji spustili trojhlasně, nesla se autobusem jako opravdová záře.
Jen jsme si museli dávat sakra pozor, abychom nezačali zpívat refrén souseda.
Dneska už jsou autobusy tišší. Děti mají sluchátka, každý svůj svět.
My měli jeden společný.
Třeba když jsme seděli namačkaní v autobuse, zpívali písničky pořád dokola a nikdo z nás neřešil, kdo jak vypadá, nebo co bude zítra.
Tento článek je součástí volné vzpomínkové série „Když čas voněl jinak,“ ve které se vracím do obyčejných chvílí dětství na přelomu 60. a 70. let.
Příště otevřeme úplně jiné dveře do dětství.
Takové, kde někdy stačí pár vteřin… a všechno se může zadrhnout.
