Článek
„Šplh na laně!“
Stačilo to slyšet a půlka třídy ztuhla.
Omotat nárt kolem lana, stisknout ho holení, jako by šlo o život, jedna ruka výš… a znova. Centimetr po centimetru. Někdo byl nahoře raz dva, jiný bojoval už v půlce.
Lano s uzlem na konci se houpalo. Občas jsme si ho vzájemně přidržovali. Ale že by mi to pomohlo… Já bojovala jak s lanem, tak s tyčí.
A pak tu byli ti, co vyjeli až ke stropu jako veverky. Jak já jim záviděla, když se dotkli stropu!
Jak jste to měli vy? Raději houpající se lano, nebo hladká tyč?
Tělocvična v 70. letech: šplh, žebřiny a bílé cvičky
Tělocvik v 70. letech měl svá jasná pravidla. Bílé cvičky, šplh na laně nebo na tyči, koza uprostřed tělocvičny a povel tělocvikáře:
„Přitáhněte žíněnky!“
Byly tak těžké, že jsme je táhli rovnou dva. Chytit za krátké popruhy a vláčet je doprostřed tělocvičny. A pak kotouly vpřed i vzad o sto šest. Kdo se překulil našikmo, skončil na parketách.
Bavilo nás dělat kotouly přes sedícího spolužáka. Měl skloněnou hlavu a my přes něj – hop, ruce dopředu, brada na prsa. Skok letmý anebo plavmo?
Žebřiny vrzaly pod rukama a klouzaly, jak se zpotily dlaně. Ale hvězda? Tu jsem milovala. Jednu za druhou. Na krátký okamžik viset hlavou dolů.
Svět vzhůru nohama.
Horší to bylo s výmykem. Dlouho jsem s ním bojovala. Nohy mi vždycky vylítly dopředu a bum. Až jednou mi došlo, že se musím nejdřív „přicucnout“ k hrazdě. A pak to konečně vyšlo.
Malé vítězství, na které se nezapomíná.
Skok přes kozu? To vám byl pěkný let
Jaké cviky vůbec děti dnes zvládají? My skákali přes kozu. Stoupli jsme si do řady. Čekání jsme si krátili vzájemným pošťuchováním. Jen jsem netrpělivě vykukovala, když už budu moct nastoupit.
Na ten let jsem se vyloženě těšila.
Rozeběhnout se. Odrazit se na můstku, ruce na kozu, nohy od sebe. Skok roznožný a zapíchnout se do žíněnky při doskoku. Vzpažit.
Občas jsem se svalila, ne že ne.
Ale když se mi naopak doskok podařil a „zapíchla jsem se,“ ruce samy vyletěly nahoru. A dětskou tvář zalil šťastný úsměv.
To bylo malé zadostiučinění za to houpající se lano.
Bradla jsem ale milovala.
Středobodem tělocvičny byla švédská bedna
Skládačka z dřevěných dílů s koženým vrškem. Anebo běh přes dřevěné lavičky.
Nebo jsme vyběhli na hřiště. Nikdo se z tělocviku neomlouval.
Nebyl důvod.
Naopak jsme ho měli jako vítanou přestávku mezi učením.
Vzduch, který voněl úplně jinak
Pamatuji si, jak jsme vyběhli z tělocvičny ven. Staré těžké dveře cvakly za posledním a najednou jsme byli venku. Vzduch voněl úplně jinak než uvnitř.
Zmizel pach gumových žíněnek i vrzání dřevěných žebřin.
Tělocvikář zapískal a my se rozběhli s cílem – hřiště. Já nebyla nikdy nejrychlejší. Vlastně jsem spíš vlála někde na konci.
Ale ten pocit, kdy se vám rozproudí krev, vlasy poletují a vy víte, že vás nikdo nezkouší, „jen“ běžíte – to bylo to nejkrásnější.
Ke konci hodiny jsme se seřadili před tělocvičnou, rudí, zadýchaní. A šup –převléknout.
Modré trenýrky s kapsičkou jako uniforma dětství
A ještě přidám jednu vzpomínku. Naše sportovní úbory. Kluci červené trenýrky, bílá tílka. Holky modré trenýrky s kapsičkou a bílá trička.
A na nohy univerzální cvičky.
Poznáváte se? Přesně takhle vypadaly naše „uniformy“ na tělocvik.
A tělocvikář v teplákové soupravě s nepostradatelnou píšťalkou na krku. Hvizd byl vlastně jeho mluva.
Krátký? Jsem s vámi spokojený. V pořádku.
Dlouhý? Bylo zle!
Proto jsme raději poslechli píšťalku hned na první dobrou.
Učitel byl náš vzor a my ho prostě poslouchali, protože při těláku - do kouta nikdo nechtěl. Rádi jsme běhali, skákali, smáli se a dováděli.
Tělocvik byl pro nás vzpruha, oživení po vyučování.
Stačilo zapískání a všichni jsme věděli, co dělat.
Dneska už jsou tělocvičny jiné. Ale ten pocit, kdy jste se „zapíchli“ po skoku nebo poprvé vyšplhali až ke stropu, ten zůstal.
Tento text je dalším dílem série „Když čas voněl jinak.“ Budu se na vás těšit zase za týden, kdy otevřeme dveře do úplně jiné školy.
A jaké byly vaše zážitky?
Anketa
A jestli vám tam něco chybí, napište do komentářů – ráda si připomenu další „disciplíny“ :-)
