Stála jsem před sálem a neřekla ani slovo. V 70. letech se za to dával perník

Kulturní dům byl plný. Maminky s očekáváním, svátečně učesané hlavy v první řadě, šustění silonek a šepot. Stála jsem před naší řadou dětí jako první.

Bylo to jedno z těch typických dětských vystoupení, na která se prostě chodilo.

Učitelka nás drilovala týdny. Uměla jsem básničku nazpaměť.

Uklonila jsem se a řekla název básně: „Mamince.“ Snad jsem vyslovila i jméno autora, jak se patřilo.

Pak jsem zvedla oči do sálu a uviděla všechny ty lidi, jak se na mě dívají. V tu chvíli jsem zapomněla úplně všechno.

A stála jako solný sloup. A mlčela.

Učitelka jen pokynula dalšímu dítěti a já zůstala stát vepředu, sevřená, jako bych vrostla do země. Pásmo běželo dál a já byla pořád ten „truhlík“, co nemá co říct.

Úplně jsem vytuhla.

A pak u východu – dvě ženy mi podaly perníkové srdce se slovy:

„Za to, jak jsi to pěkně přednesla.“

Nepřednesla.

Řekla jsem jen „Mamince“. A pak už nic.

Nerozuměla jsem tomu. Odcházela jsem s perníkem v ruce a hlavou plnou zmatku. Vůbec jsem netušila, co si o tom myslet.

Další den se třídní ptala, co se stalo. A já jí nedokázala odpovědět. Před třídou jsem přednesla básničky mnohokrát, ale pohled do tolika tváří najednou mě úplně paralyzoval.

Zkoušela jsem to pochopit. Pomáhal mi i časopis Mladý svět a jeho: „Máš-li cosi na duši, svěř se strýci Artuši.“ Anebo oblíbená rubrika „Dopis pro Sally,“ alias teta Sally radí.

Tatínek mi tehdy řekl: „Dala ses na vojnu, musíš bojovat.“

Tréma nezmizela hned.
Držela se mě ještě dlouho. Možná až do dospělosti. Postupně ale slábla a s každou zkušeností o něco méně svazovala. A někde po cestě zmizela úplně.

Dnes už to vidím jinak. Usmívám se. Ráda sdílím své vzpomínky tak, jak jsem je cítila jako dítě.

A právě v tom dětském světě, kde mě vlastní hlas občas zradil, jsem hledala jistotu u hlasů jiných. U těch, které ke mně mluvily z té kouzelné bedýnky v rohu kuchyně.

Já před sálem oněměla.
Oni mluvili klidně a jistě každý večer.

Již jen záběr na ně byl zážitek. Pamatujete? Většinou u stolku, na kterém byla květina. A jejich mluva byla ukázkou kultury českého jazyka.

A když nám, dětem, popřáli dobrou noc a: „Do postýlek, milé děti,“ tak jsem coby malá ani neprotestovala.

Nicméně jako dospělá jsem vnímala i rozloučení posledního hlasatele, kterým byl Alexander Hemala. Ohlásil poslední pořad z obrazovky České televize na Silvestra v roce 2005.

A živé tváře z obrazovky zmizely a nahradila je grafika.

Také se vám po nich někdy zasteskne?

Když hlasatelka uváděla film, který nebyl vhodný pro děti, na obrazovce se v rohu ukázala hvězdička. A já věděla, že bude něco zakázaného.

Maminka mě k čištění zubů musela honit. Ale tak důkladně, jako ten večer, jsem si je nikdy nedrhla.

Oči mi od umyvadla pořád zalétaly k obrazovce. Dávali totiž Angeliku!

Živě si vybavuji, jak jí madam chtěla poprášit otrávenými šaty. A já měla oči navrch hlavy.

Jenže maminka mě zahnala hupky dupky do peřin. Fakt jsem se dívat nesměla.

Ve škole dole ve sklepě jsme měli provizorní kino. Pamatuji si tvrdé lavice, trochu chladno a plátno, na které jsme koukali skoro se zatajeným dechem. Z té doby mi v hlavě zůstal film Divá Bára.

Do „normálního kina“ jsme to měli kousek pěšky do vedlejší vesnice.

Dnes žasnu nad programem z té doby. Příplatek za korunu. Barevný západoněmecký film Dynamit v zeleném – příplatek 2 koruny.

· Fanfaron malý clown

· Smrt v sedle

· Bratr oceán

· Babička

Milovala jsem maškarní bály, kde jsme se jako děti pěkně vyřádily.

Zaplnili jsme parket, pobíhali, smáli se a byli šťastní.

Vrcholem týdne byl zájezd s učitelkou češtiny do teplického divadla. Tady jsem poprvé pochopila, že stát před lidmi se dá i beze strachu.

Jezdili jsme na hry, operetky i opery. Svátečně se obléct. Tady jsem poprvé objevila ta prkna, co znamenají svět – a byla jsem uchvácená.

Když se zhaslo a opona se začala pomalu zvedat, ani jsem nedýchala. Vůně kulis, šustění kostýmů, světla namířená na jeviště. A hlasy, které se nesly až do poslední řady.

Před sálem jsem kdysi oněměla.
Tady jsem jen seděla a hltala každé slovo.

Teplické divadlo mívalo úžasné scény, zpěváky i rekvizity, ale mě fascinovalo hlavně to, že někdo dokáže stát před plným sálem a mluvit.

Bez strachu.

S jistotou.

Moje dětské srdce přetékalo pokorou, úctou a údivem.

Vůně divadelních kulis a melodie Viljo, ó Viljo… ve mně rezonují dodnes.

Dnes už vím, že i to ticho na pódiu ke mně patřilo. Stejně jako Večerníček v televizi, hlasatelé, hvězdička v rohu obrazovky i první chvíle v divadle.

Byl to svět, ve kterém jsme vyrůstali. Pomalejší, obyčejnější, ale náš.

Když se k němu vracím, pořád v něm nacházím něco, co stojí za to si připomenout.

Ta dětská touha objevovat nové světy ve mně zůstala. Jen dnes už nečekám v hledišti, až se zvedne opona. Vyrážím jí naproti. Třeba i na Stezce Českem. Do ticha lesa a na cesty, kde si člověk srovná myšlenky.

Pojďte se mnou objevovat jiné krásy, a kdo ví – možná se k těm dětským příběhům zase vrátím.

A někdy si na tu malou holku, co řekla jen „Mamince“, vzpomenu.

Zdroje:

vlastní zážitek

ceskyrozhlas.cz