Článek
Kulturní dům byl plný. Maminky s očekáváním, svátečně učesané hlavy v první řadě, šustění silonek a šepot. Stála jsem před naší řadou dětí jako první.
Bylo to jedno z těch typických dětských vystoupení, na která se prostě chodilo.
Učitelka nás drilovala týdny. Uměla jsem básničku nazpaměť.
Uklonila jsem se a řekla název básně: „Mamince.“ Snad jsem vyslovila i jméno autora, jak se patřilo.
Pak jsem zvedla oči do sálu a uviděla všechny ty lidi, jak se na mě dívají. V tu chvíli jsem zapomněla úplně všechno.
A stála jako solný sloup. A mlčela.
Učitelka jen pokynula dalšímu dítěti a já zůstala stát vepředu, sevřená, jako bych vrostla do země. Pásmo běželo dál a já byla pořád ten „truhlík“, co nemá co říct.
Úplně jsem vytuhla.
Perníkové srdce za ostudu
A pak u východu – dvě ženy mi podaly perníkové srdce se slovy:
„Za to, jak jsi to pěkně přednesla.“
Nepřednesla.
Řekla jsem jen „Mamince“. A pak už nic.
Nerozuměla jsem tomu. Odcházela jsem s perníkem v ruce a hlavou plnou zmatku. Vůbec jsem netušila, co si o tom myslet.
Další den se třídní ptala, co se stalo. A já jí nedokázala odpovědět. Před třídou jsem přednesla básničky mnohokrát, ale pohled do tolika tváří najednou mě úplně paralyzoval.
Tréma mě pronásledovala i na střední
Zkoušela jsem to pochopit. Pomáhal mi i časopis Mladý svět a jeho: „Máš-li cosi na duši, svěř se strýci Artuši.“ Anebo oblíbená rubrika „Dopis pro Sally,“ alias teta Sally radí.

Mladý svět a Dopis pro Sally
Tatínek mi tehdy řekl: „Dala ses na vojnu, musíš bojovat.“
Tréma nezmizela hned.
Držela se mě ještě dlouho. Možná až do dospělosti. Postupně ale slábla a s každou zkušeností o něco méně svazovala. A někde po cestě zmizela úplně.
Dnes už to vidím jinak. Usmívám se. Ráda sdílím své vzpomínky tak, jak jsem je cítila jako dítě.
A právě v tom dětském světě, kde mě vlastní hlas občas zradil, jsem hledala jistotu u hlasů jiných. U těch, které ke mně mluvily z té kouzelné bedýnky v rohu kuchyně.
Já před sálem oněměla.
Oni mluvili klidně a jistě každý večer.
Hlasatelé a hlasatelky z televize
Již jen záběr na ně byl zážitek. Pamatujete? Většinou u stolku, na kterém byla květina. A jejich mluva byla ukázkou kultury českého jazyka.
A když nám, dětem, popřáli dobrou noc a: „Do postýlek, milé děti,“ tak jsem coby malá ani neprotestovala.

Poznáváte tuhle televizní hlasatelku ze 70. let? Já ji tehdy vyfotila z obrazovky…
Nicméně jako dospělá jsem vnímala i rozloučení posledního hlasatele, kterým byl Alexander Hemala. Ohlásil poslední pořad z obrazovky České televize na Silvestra v roce 2005.
A živé tváře z obrazovky zmizely a nahradila je grafika.
Také se vám po nich někdy zasteskne?
Hvězdička, Angelika a nejdůkladnější čištění zubů
Když hlasatelka uváděla film, který nebyl vhodný pro děti, na obrazovce se v rohu ukázala hvězdička. A já věděla, že bude něco zakázaného.
Maminka mě k čištění zubů musela honit. Ale tak důkladně, jako ten večer, jsem si je nikdy nedrhla.
Oči mi od umyvadla pořád zalétaly k obrazovce. Dávali totiž Angeliku!
Živě si vybavuji, jak jí madam chtěla poprášit otrávenými šaty. A já měla oči navrch hlavy.
Jenže maminka mě zahnala hupky dupky do peřin. Fakt jsem se dívat nesměla.
Kultura i v malé vsi
Ve škole dole ve sklepě jsme měli provizorní kino. Pamatuji si tvrdé lavice, trochu chladno a plátno, na které jsme koukali skoro se zatajeným dechem. Z té doby mi v hlavě zůstal film Divá Bára.
Do „normálního kina“ jsme to měli kousek pěšky do vedlejší vesnice.
Dnes žasnu nad programem z té doby. Příplatek za korunu. Barevný západoněmecký film Dynamit v zeleném – příplatek 2 koruny.

Dobový program kina. Filmy, které tehdy plnily sály i v malých obcích
A neděle patřily dětským filmům. Seděli jsme potichu a hltali každý obraz:
· Fanfaron malý clown
· Smrt v sedle
· Bratr oceán
· Babička
Milovala jsem maškarní bály, kde jsme se jako děti pěkně vyřádily.
Zaplnili jsme parket, pobíhali, smáli se a byli šťastní.
Svět, kde se nikam nespěchalo
Vrcholem týdne byl zájezd s učitelkou češtiny do teplického divadla. Tady jsem poprvé pochopila, že stát před lidmi se dá i beze strachu.
Jezdili jsme na hry, operetky i opery. Svátečně se obléct. Tady jsem poprvé objevila ta prkna, co znamenají svět – a byla jsem uchvácená.
Když se zhaslo a opona se začala pomalu zvedat, ani jsem nedýchala. Vůně kulis, šustění kostýmů, světla namířená na jeviště. A hlasy, které se nesly až do poslední řady.
Před sálem jsem kdysi oněměla.
Tady jsem jen seděla a hltala každé slovo.
Teplické divadlo mívalo úžasné scény, zpěváky i rekvizity, ale mě fascinovalo hlavně to, že někdo dokáže stát před plným sálem a mluvit.
Bez strachu.
S jistotou.
Moje dětské srdce přetékalo pokorou, úctou a údivem.
Divadlo v Teplicích mě okouzlilo
Vůně divadelních kulis a melodie Viljo, ó Viljo… ve mně rezonují dodnes.
Dnes už vím, že i to ticho na pódiu ke mně patřilo. Stejně jako Večerníček v televizi, hlasatelé, hvězdička v rohu obrazovky i první chvíle v divadle.
Byl to svět, ve kterém jsme vyrůstali. Pomalejší, obyčejnější, ale náš.
Když se k němu vracím, pořád v něm nacházím něco, co stojí za to si připomenout.
Ta dětská touha objevovat nové světy ve mně zůstala. Jen dnes už nečekám v hledišti, až se zvedne opona. Vyrážím jí naproti. Třeba i na Stezce Českem. Do ticha lesa a na cesty, kde si člověk srovná myšlenky.
Pojďte se mnou objevovat jiné krásy, a kdo ví – možná se k těm dětským příběhům zase vrátím.
A někdy si na tu malou holku, co řekla jen „Mamince“, vzpomenu.
Anketa
Zdroje:
vlastní zážitek









