Pokračujeme na Stezce Českem přes Broumovské stěny. Od července máme za 22 dnů v nohách přes 600 km

Z Martínkovic nás odváží přítel Trail Angel Daniely na rozcestník Kaple sv. Anny. Máme štěstí. Od kapličky vede Křížová cesta a Přemek nám na rozloučenou ukazuje svaté obrázky, které na ní ztváril. Obrazy jsou fakt boží. Přemku, obdiv a respekt. S díky ale vráskou na čele se loučíme, protože nás čeká půl kilometrový prudký stoupák, který jsme včera seběhli. Asi odpočati, ho proti očekávání vyběhneme a radujeme se, protože u rozcestníku Zaječí vrch nás nevede do vršků, ale zabočujeme po rovince s chutí doleva. Rozhodně jsme tu první, občas setřu pavučinu z nosu.

V brzkém ránu nemá sluníčko ještě sílu prorazit skrz husté větve stromů a jen na nás nesměle pohlíží z výšky. Ubíráme se ztichlým lesem a hlava přebírá vedení. Mám pocit, že se nacházíme v hloubi lesa vzdáleni na hony od civilizace. A hlava se ptá: „Co když si zvrkneš kotník nebo se stane něco horšího? Kdo vám pomůže tady v hlubokém lese?“ Je ve mně malá dušička a manželovi ta slova reprodukovat nechci. Přijde mi, když je vyslovím, stane se. Zaplaším černé myšlenky. Vím, že se odehrávají pouze v mé hlavě a je jen na mně, co jí dovolím. Duše přebírá svou moc a rázem je nebezpečí zapomenuto.

Pocítím opět teplo v duši a jestli to nebude i tím, že sluníčko s námi začíná laškovat. V lese kráčíme po kamenných schodech, objevují se úžasné dlážděné cesty s různě vyvýšenými kameny. Obcházíme obrovský kámen zahalený tajemstvím. Nalézáme na něm vytesaný letopočet 1937 a písmena M.K. a A.B. A znovu vkráčíme na vydlážděnou širokou cestu, jež nás vede kolem různých skalních útvarů.

Pomalu se přibližujeme k dychtivě očekávané Kamenné bráně. Jen jsme o ní četli, avšak když ji spatříme, zůstáváme snad bez dechu. Vidím hlavu supa, jak klove obrovským zobákem do hlavy zpupné ženštiny. Obracím se na muže a ptám se: „Co provedla?“ Pohled přesto úchvatný.

První zmínky o Kamenné bráně pocházejí z roku 1677 a najdeme je v „broumovském urbáři“ jako místo známé krásným a dalekým výhledem. Vycházíme po vydlabaných schodech ve skále na vyhlídku a vyhlížíme Martínkovice, odkud jsme přišli a užíváme si malebných barevných pohledů na Javoří hory a polské Soví hory. Vůbec se nám odtud nechce. Broumovské stěny nedají nikomu nic zadarmo, ale když vytrváte, odmění se vám neskutečnými skalními městy, věžemi, roklemi, tajuplnými zákoutími. Pročež se ještě touláme skalním bludištěm a kocháme se přenádhernými skálami. Přímo před námi vyrostl skalní hřib, cestu nám zkříží Golem a jakoby toho nebylo málo, cítíme v zádech pohled smutného starého muže.

Skály se snad mění před očima. Na kterou se podíváte, každá má svůj význam, svůj tvar, své poslání. Netušili jsme, že si nás Broumovské stěny až tolik podmaní. Pokračujeme lesem k vyhlídce Koruna, přes Pánův kříž a blížíme se ke Skalní ZOO. Vítá nás Velbloud, na kterém houpavě dojedeme k vyhlídce Božanovský Špičák. Výhledy do kraje se sice nabízejí zamračené, avšak úchvatně podmalované zeleným porostem kopcovité krajiny. A srdce si lebedí, jak je na světě krásně.

Přes cestu přehopsá Veverka, na vršku ostražitě číhá Kočka. O kus dál se vynořuje Ponorka a svého velblouda parkujeme u dalšího, avšak znaveného Ležícího Velblouda. Míříme po zelené úžasným dlážděným až neskutečně vyrovnaným kamenným chodníkem a přicházíme k rozcestníku U Zabitého. Tady se pro jistotu dlouho nezdržujeme, ale stíháme se ještě svlažit chladivým pramenem ze studánky. Chůze nás svádí na polskou hranici a ocitáme se na území „Park Narodowy Gór Stolówych“. Okukujeme při cestě starý kamenný rozcestník. Kdyby tak mohl vyprávět… A už jsme zase v lese.

Příjemnou lesní cestou pokračujeme dál a scházíme z kopce po rozlehlých lukách do vesničky Machovská Lhota. Zastavujeme se na oběd v Restauraci U Lidmanů. Jsme pouhý kilometr od Polska. Vedle restauračky s příjemnou obsluhou obdivujeme Jabloň U Lidmanů, Blenheimskou renetu, která v anketě Strom roku 2020 získala v Česku nádherné první místo. Místní si vítězství cení o to více, že v konečném součtu obdržela více než dvojnásobek hlasů oproti ostatním nominovaným stromům. Dalším unikátem této jablůňky je to, že poprvé v anketě Strom roku vyhrál ovocný strom.

Nevšední jabloňový příběh se začal odehrávat ve dvacátých letech dvacátého století, kdy na zahradě u Lidmanů vysázeli 4 jabloně. Postupně chřadly a zachráněná větev nakonec předala život té poslední. Příběh se odehrává kolem roku 1945, kdy se narodil Jarka Lidman, pozdější majitel restaurace. Místní štamgast poradil otci Jarky, aby kolem soužící se jablůňky zakopal hřebíky, které kořenům přinesou dostatek železa. Otec dal na jeho radu, jabloň přežila a stojí na zahradě dodnes. Jenže to není vše. Jablůňková story pokračuje akcí „Tour de Štrůdl“, kdy lidé na podporu propagace Jabloně u Lidmanů v Evropském hlasování pekli štrůdly a posílali fotky, které doslova vytvořily Štrůdlovou mapu. Nadšenci pekli nejen v Čechách, ale i v Polsku, Anglii, Německu i na Novém Zélandu. Jabloň nakonec v celoevropské soutěži získala sedmé místo.

Upřímně gratulujeme a jsme poctěni, že jsme mohli jablůňku vidět a pohladit si ji. Ankety Strom roku se zúčastňujeme pravidelně a moc nás aktivita všech, kteří se o tuto krásnou akci zasloužili, těší. Mimochodem na tuto zastávku budu dlouho vzpomínat i proto, že když jsme se usadili u stolu, abychom potěšili i chuťové pohárky, v levé noze u prstů mi snad vybouchla sopka. Takovou bolest jsem hodně dlouho nezažila, až mi vytryskly slzy, nedaly se zastavit. Vůbec si nestěžuju, jen že to není vždycky procházka růžovým sadem. Jenže mám po boku stálici a držáka, což je můj muž a vím, že mě nenechá ladem někde v příkopu, tak sbírám poslední síly a po „O“ vyrážíme do cíle. Snad dorazíme tam, kam jsme si ráno předsevzali. A cestou mi myšlenky v souvislosti s ukrutnou bolestí prstů přinesly vzpomínku.

Asi před rokem jsem s bolestí prstů, pro změnu, na pravé noze navštěvovala rehabilitaci na poliklinice v Novém Boru dobrých ¾ roku. Tak dlouho, že jsem se pomalu stávala inventářem. Až mi šikovná progresivní rehabilitační sestřička nabídla léčbu pijavicemi. „Fůůj,“ ošklíbla jsem se, „v žádném případě.“

Nikdy neříkej nikdy…

Také to znáte? Pro úlevu vyzkoušíte kde co, i to, co jste zavrhovali? Nastal den „D“. Vešla jsem do ordinace a vidím pětilitrovku, kde se svíjelo asi šest pijavic. Oklepala jsem se odporem. Sestřička mi přikládá pijavici k noze. Já zařvala hrůzou tak, že mě bylo slyšet i na chodbě. Jedna pijavka nic, druhá pijavka nic, třetí pijavka nic, čtvrtá pijavka nic. Žádná se do mě nechtěla zakousnout. Vlídný anděl v podobě sestřičky říká: „Pijavice jsou inteligentní, vycítí, že je nechcete a nepřisaje se.“

Zastyděla jsem se, už jsem přece dospělá ženská, tak nebudu vyvádět jako hysterka. Pijavici jsem si pojmenovala Edit Piav, protože mi evokovala jménem mou milovanou Edith Piaf. Doufám, že se nikoho nedotknu. Zvu Editku: „Editko, prosím, zakousni se do mě, jsem připravená a těším se na tebe.“ Po mém úctyhodném výkonu se pátá pijavice přisála přesně do toho bolavého místa, o kterém vím jenom já. Věřte nevěřte, rok už mám pokoj a teď se ozvala levá noha. Asi jí je líto, že Editka sdílela mou radost pouze na pravé. Vycházíme z restaurace a já už vím, že až dojdeme etapu, objednám další várku Editek a pro jistotu hned dvě. Občas bolest probleskne, ale jak říkám, stáří nezastavíš, ale můžeš ho prodloužit…

Duše si vykročila k blaženosti a my ji nezdržujeme, rádi své kroky srovnáváme s ní. Jen ona je vždycky o kousek napřed, jakoby nám cestu prosvětlovala. Putování nás opět svádí k polským sousedům a z asfaltky se ponořujeme do lůna čisté přírody, nádherného koutku naší to vlasti. Ocitáme se pro změnu zase v Čechách, a to Pod Cvičnou skálou. Chvíli pozorujeme malé horolezce a pokračujeme dál. Na kraji lesa si trůní tečkovaná krasavice a je si vědoma svého půvabu. Neodoláme a skláníme se k ní.

Najednou proti nám vidím rázovat dvě slečny, jak vlečou na zádech obrovské tlusté karimatky. Takové jsem tedy ještě neviděla a běží mi hlavou, že asi budou nocovat v lese a povídám si: „Na záda, vám děvčata, večer od země tedy nepotáhne!“ Nějak mi to ujelo i nahlas a manžel se začal smát. Udiveně mrsknu pohledem, co je na tom k smíchu a mezitím nás „noční turistky“ došly. Manžel mladičké Polky zdraví, ukazuje na Cvičnou skálu, pak na „tlusté karimatky“ a ptá se: „Bum?“ Holky se rozesmějou a s nadšením vesele přikyvují hlavou, jako že ano. Takže žádné karimatky na noc. Ony to byly lezkyně a nesly si matrace na lezení! Na druhou stranu si říkám, že kdyby mě muž neměl, ani se nezasměje.

Jak se blížíme ke konci etapy, všechny útrapy mizí jako mávnutím kouzelného proutku. A stačí tak málo. Vylézt na kopec, rozhlédnout se kolem sebe a prodýchat vůni lesa, božích obláčků, chytit se za ruce a usmát se na sebe. Okamžitě zapomínám, že mám bágl na zádech, že mě někde něco sakra bolí a je mi tak dobře na světě, že mám pocit jakobych se vznášela. A nebeský orchestr nám k tomu ještě vyhrává, vítr občas tlumí tóny, ale ševelení větví a šustot padajícího podzimního listí doplňuje úžasnou atmosféru, kterou dokáže stvořit jen příroda. Naše duše jsou plné štěstí a radosti. Příroda léčí. A my se jí necháváme vést a dáváme všanc naše duše (a já ještě nenápadně nastrkuju nohu) přírodní léčitelce se vší pokorou a láskou.

Najednou je mi líto, že dnes skončíme etapu, i když plán tak zněl. Z nádherné přírody se mi prostě nikdy nechce. Ale stále nás čeká ještě pár nedočkavých krůčků skrz Čechy i Polsko a se zvědavostí a otevřenýma očima dokořán přijímáme každičký krok, jenž nám v duši zanechává svůj otisk, na který budeme doma dlouho vzpomínat.

Nacházíme se na slavném Česko-kladském pomezí, o kterém se zmiňovala i Božena Němcová ve své jedinečné knize Babička. Babička ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem:„Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.“

Neméně slavný Alois Jirásek čerpal náměty pro své knihy také na Náchodsku, Policku a Hronovsku. Josef Čapek a Karel Čapek se vyznávají ve společné knize Krakonošova zahrada, kterak milují „onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté, pohádkové obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina…“ (Hejšovina je nejvyšší vrch Stolových hor a nachází se na polském území). Na Machovsku působili i umělci jako například Antonín Hudeček, Adolf Kašpar či Josef Ducháč, jenž Machovsko velice miloval.

Přes vyhlídku Bukowina Klodzka se vracíme zpět do Čech právě do Machova s hrdým označením: Země Česká, pol. okres Náchod, místní obec Machov, osada Machovské končiny. Objevujeme bývalou anebo snad jen, díky sezoně, zavřenou restauraci? Moc bychom si přáli, aby za bé bylo správně. Je zde totiž kouzelně. Výhledy, klídek a cedule: U pařezu na stojáka, dej si pivo či panáka. Můžeme si tak dát maximálně pohov a ten si opravdu na chvilku dáváme a vychutnáváme si pohled na čarokrásné Machovské končiny, které nám nabízejí i jablíčka. Jsou tu na hromadě, tak si jich pár bereme na cestu. Mňam, slaďoučká, stejně jako Machov.

Chráněnou krajinnou oblast Broumov dalším krokem opouštíme a procházíme opět Polskem a obcí Pstražna, česky Stroužné, která se chlubí svým prvenstvím. Je jednou z nejvýše položených obcí severozápadního Kladska. Stroužné původně patřilo národnostně do oblasti historicky zvané Český koutek v Kladsku. Po druhé světové válce však připadlo Polsku. Bývalé „kladské“ dnes zastupují možná už jen dvě rodiny.

Z asfaltky se noříme opět do lesa, který nám dělá prostě dobře. A myslím, že nejsme jediní. Potěchou srdce jsou i občasné pohledy na chaloupky i statné břízy lemující cestu. Asi už naposledy před vstupem do civilizace ještě odbočíme z cesty a vyjdeme po schodech k bílé kapličce U Panny Marie v Dolích u Žďárek. Louskáme slova pana F. Beneše z roku 1831: „… by tato stavba v pokoji zůstala…“

Jak příznačné. Do nás vstupuje pokoj, jakmile vstoupíme do lesa, pokloníme se kapličce a nedá se svítit, musíme dál. Do civilizace. Ve Žďárkách nás na rozloučenou zdraví skupina vzrostlých pěti Bartoňových jasanů ve stáří 80–120 let. Pravdou je, že jasany coby památné stromy často nepotkáváme, tudíž zdraví dospělí jasánci jsou velmi cenní.

Ťap ťap ťap po silnici, ještě zkusíme občerstvovací štěstí na letišti, ale opět slyšíme obehranou písničku: „Je po sezóně, holky by tu jen mrzly, stavte se v létě.“ Já slyšela možná v březnu, ale to se mi asi jen zdálo.

Hledáme jako vždy restauraci, abychom svlažili hrdla a nacházíme velmi milou Staročeskou hospůdku. Na terase sedí dva mládenci. Usmějou se na nás a ptají se: „Zkade dete?“ Odpovídám: „Ze Žacléře.“ Protočí se jim panenky. „Cožee, to je přece daleko?“

„Nó, vzali jsme do přes Ádr,“ dodávám. Načež ten starší okamžitě bere mobil do ruky, asi se dívá, kolik je to kilometrů? Načež na nás mrkne: „Respekt.“ Nebudeme zastírat, že nás ocenění mnohem mladších duší potěšilo. Srdečně poděkujeme a zaplujeme do restauračky. Cíl dobyt, zážitků jako vždy spousta. Snažili jsme se vám je podat s láskou a úsměvem. Protože už se kvapem blíží říjen a nastávají kratší dny, jsme rozhodnuti, že pro letošek s výlety po zemi české končíme. Broumov je naše poslední letošní tečka.

PS. Jak jsem to psala v článku? „Nikdy neříkej nikdy…?“

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, https://cs.wikipedia.org/wiki/Jablo%C5%88_U_Lidman%C5%AF