Článek
Spěchám na kurz a přede mnou jsem zaregistrovala dvě mladičké studentky, jak jim chrastí plechové krabičky u boku. Zběžně krabky omrknu a mlhavě rozliším (nemám nasazené brýle) nápis něco jako pastelka. Má hlava okamžitě moudře posílá vjem, že si holčiny koupily pastelky na malování, které teď chrastí v krabici. A ještě dodala: „To budou určitě nějaké mladé umělkyně z lidušky…“ Nezbylo mi než souhlasit, ovšem jen do té doby, než se jedna ke mně obrátila a s mírným úsměvem se ptá: „Chcete prosím přispět na sbírku nevidomých?“
Automaticky ve spěchu odpovídám a mávnu rukou: „Bohužel nemám čas, pospíchám!“ Slečna jen chápavě pokývá hlavou. Předběhnu je a nabírám vyšší rychlost.
V tom promluvila duše: „Jo jo, ty máš to štěstí, že můžeš pospíchat, ty vidíš…“ A víc se se mnou nebaví. Přišlo mi to jako palicí do hlavy. Okamžitě se otáčím na děvčata s omluvenkou na rtech: „A vlastně jo, chci.“ A vysypu z peněženky drobnou padesátikorunu. Vím, že je to možná žalostně málo, byla jsem stále jednou nohou v poklusu. A neuvažovala jsem. Přesto si myslím, že každá koruna darovaná srdcem pomůže.
Letošní Bílá pastelka kreslí barvou lásky…
Ještě jsem se stačila zeptat děvčat, jak se jmenují a zda si je můžu vyfotit
Nakonec mě totiž ovládla radost, že jsou mezi námi mladí lidé, kterým není lhostejný osud nevidomých. Následně si oblečou bílá trička, nafasují bílé pastelky, pokladničky, vizitky a vyrazí mezi spěchající lidi. Škoda, že jsem si s nimi více nepopovídala. Zajímalo by mě, kolik z deseti lidí přispěje do sbírky pro nevidomé a slabozraké? A zda se s nimi zastaví spíše mladší či starší generace, jako jsem třeba právě já?
Upřímně, sbírky se na nás valí ze všech stran. Zpočátku jsme přispívali opravdu často, ale časem asi člověk otupí. Přijde mi, že lidé mají svých starostí dost a třeba nechtějí slyšet o těch dalších. A také se našlo i pár podnikavců, kteří využili dobrotivosti lidí a načerpali do své kapsy. A to lidi naštve. Proto asi mnozí váhají, zda chtějí přispět.
Proč jsem se tak vůbec rozepsala?
Ani nevím, snad jen, že jsem byla vděčná své duši, že se ozvala a dala mi ťafku. A také možná proto, že ve mně stále doznívá benefiční koncert Světlo pro Světlušku, jež jsme sledovali. Máte všichni, kdo pomáháte, náš obrovský obdiv a hlubokou úctu. Andrejko a Adélko, obdiv i vám oběma.
Věděli jste, že právě 15. říjen byl vyhlášen Mezinárodním dnem bílé hole? Navíc letošní rok slaví Bílá pastelka čtvrtstoletí svého trvání. Děkujeme.
Zdroje: Autorský text, https://www.bilapastelka.cz
