Książ: třetí největší polský zámek vypráví o lásce, zradě a nacistických tajemstvích

Navíc, pro české návštěvníky je dobrou zprávou, že leží jen necelé dvě hodiny jízdy od Liberce. Historie zámku začíná ve 13. století. Po staletí se na Ksiąži střídali majitelé jako na běžícím pásu, včetně panovníků různých zemí, což svědčí o jeho pohnuté a bouřlivé historii.

Bolko I. zvaný Přísný, dal pokyn ke stavbě jednoho z obranných hradů, jenž byl považován za „klíč ke Slezsku.“ Nová pevnost, původně nazývaná „Książęca Góra“ předčila jiné nejen svou strategickou polohou, nýbrž neskutečnou malebností přímo v srdci lesů. Od středověké obranné pevnosti se Książ v průběhu staletí proměnil ve velkolepé zámecké sídlo plné přepychu a umění.

Hrad po vymření dynastie Piastovců ze Svinice-Jaworu patřil svého času i českému králi Jiřímu z Poděbrad. A nastává kolotoč majitelů hradu, kdy nastupují a vystupují z majetnictví např.:

- Matyáš Korvín, král uherský

- Vladislav II. Jagelonský, král český a uherský

- rytíř Kunz von Hoberg (pravopis příjmení bez „ch“ se praktikoval až do roku 1714)

Právě rodina Hochbergů měla největší vliv na historii Książu a vlastnila ho až do jeho konfiskace nacisty v roce 1941. Světlo světa objevují reprezentativní barokní křídlo, čestné nádvoří, hospodářské budovy, lázně, knihovna a další. Pokračují zvelebující práce na zámeckém parku. S příchodem rodiny Hochbergů tak začíná nová zlatá éra zámku, která vyvrcholila osobností jedné z nejznámějších postav Książe – princezny Daisy.

8. prosince 1891 se Maria Teresa Oliwia Hochberg von Pless provdala za Hanse Jindřicha XV. Hochberga, knížete z Pszczyny, jednoho z nejbohatších aristokratů Německé říše. Naproti tomu Daisy von Pless pocházela sic z aristokratické, ale poněkud zchudlé rodiny Corwallis-West. Své dětství prožila v Londýně. Pročež si její matka usmyslela, že ji bohatě provdá. A to se jí podařilo, když dosáhla jejího zasnoubení v Londýně během maškarního plesu. Posléze Daisy ve svých zápiscích uvádí

Daisy Hans Jindřich nikterak nezaujal, připadal jí chladný. Naproti tomu ji přesvědčoval, že láska přichází časem. Líčil jí báječný život, který ji s ním čeká. Navíc nátlak matky neustával a Daisy uvěřila, že jejím osudem je život princezny v cizí zemi. Navzdory (nebo možná právě díky) svému životu v přepychu a kritickému pohledu na rigidní zámecký protokol, měla princezna Daisy obrovské srdce pro potřebné a aktivně se věnovala charitě. Nicméně Hochbergové nezůstávali pozadu. Na konci 19. století členové rodiny věnují ročně na sociální účely až 60 000 marek.

Prohlídka návštěvníky přivádí do jedné z dalších místností, kde jsou k vidění fotografie zámeckého služebnictva. Není divu, že jim je věnována pozornost, když pro pouhou pětičlenno u rodinu pracovalo 300 lidí! Čtenáři, dokážete si vůbec představit takové lidské mraveniště? A tu logistiku, kdy měl každý svou roli určenou? Služebné, zaměstnanci sekretariátu knížete a kněžny, úředníci, strážci zámku, mušketýři, podkoní, kováři, pracovníci ve stájích, kuchaři a jejich pomocníci. Sama kněžna měla nejen osobní služebné, ale i soukromou sekretářku a dvorní dámu. Dvorní dámy bývaly nejčastěji zchudlé aristokratky.

Z fotografií se usmívá ekipa zámeckých zahradníků či zámečtí dobrovolní hasiči. Ti později vlastnili motorové čerpadlo a byli schopni okamžitě zasáhnout. V meziválečném období to naštěstí ale nebylo zapotřebí. Na zámeckém dvoře také vyrůstali potomci služebnictva. Styk šlechty s poddanými mohl být považován za porušení etikety, přesto Daisy tato přátelství podporovala.

Zajímavé je, že kněžna Daisy, což víme z jejích zápisků, neviděla důvod, proč služebnictvo na zámku čítá 300 lidí. Daisy se kriticky vyjadřovala ke každodenní prohlídce, kterou zaměstnanci museli vykonávat. Cestu na toaletu dokonce hlídal lokaj v livreji. Dlouho si nemohla zvyknout na neustálou přítomnost služebnictva. I v ložnici ji dokonce doprovázely dvě služebné, jejichž jedinou povinností bylo odstranit přehoz z postele mladé vévodkyně. Tato okázalost jí vadila, ale co jí trápilo, byl stesk po rodině a kouzlu domova. Obzvláště o Vánocích.

Vévodkyně aktivně hledala finanční pomoc např. pro školu, kde studovali žáci se zdravotním postižením. Jindy pozvala na hrad 2500 chudých lidí a v salónech jim poskytla bohaté občerstvení spolu s dárky. Bojovala za lepší život chudých krajkářek, na jejichž práci zprostředkovatelé nehorázně vydělávali a otevřela svou vlastni krajkářskou školu. Poskytla krajkářkám vzdělání. Vévodkyni se podařilo zpropagovat slezskou krajku natolik, že si ji koupila i samotná císařovna.

Starala se o sirotčinec. Stála za obrovským projektem, kdy nechala přivézt z Anglie specialisty, aby odstranili problém s kontaminovanou řekou protékající městem. Postarala se o vybudování kanalizace a čističky odpadních vod (1907-1912). Epidemie ustaly. Ač sama nemocná, později působila i jako ošetřovatelská asistentka v nemocnici. V tomto článku nelze vypsat všechny její záslužné činy.

Její šlechtický původ a postavení jí sice zajistily bohatství, ale nikdy se neotočila zády k chudobě a nespravedlnosti. Ačkoliv si obtížně zvykala na neustálou přítomnost služebnictva a kritizovala zbytečný luxus, její skutečná vášeň se projevovala jinde – v neúnavné pomoci těm nejpotřebnějším. Poddaní ji milovali.

Přesto Daisy přivedla na svět 3 syny. I když první byla dcerka, která záhy zemřela. První syn Hans Heinrich zvaný Hanselem se oženil dvakrát, avšak ani z jednoho manželství nevzešly děti. Druhý syn, Alexander zvaný Lexel, se nikdy neoženil, byl homosexuál. Třetí, nejmladší syn Bolko Konrad, byl nemocný. Již při narození mu lékaři diagnostikovali vrozenou vadu srdce. Přesto se zapsal do historie rodu Hochbergů tak, že překvapil. Nemile.

Po rozvodu jeho otce s Daisy – se otec oženil s krásnou Španělkou Clotildou Silva y Gonzales de Candamo. Ani toto manželství nebylo šťastné, a dokonce skončilo velkým skandálem. Clotilda a její nevlastní dospívající syn Bolko se do sebe zamilovali a měli poměr. Pročež se Hans Jindřich Hochberg s Clotildou rozvedl a donutil syna, aby se oženil se svou nevlastní matkou. Bolko s Clotildou zplodili čtyři děti. Bolko ovšem předčasně umírá. V nedožitých 26 letech.

Zámecký knihovník, Karel Endeman, měl na starosti přes 60 000 svazků knih. Nicméně nebyl „jen“ knihovníkem, ale mezi jeho povinnosti patřila i školní výuka dětí zaměstnanců zámku. Ve škole panovala naprostá disciplína a přísnost. Z doložených dokumentů je zřejmé, že nejlepší žáci seděli vepředu co nejblíže učiteli, kdežto rošťáci vzadu. Na jedné z fotografií v sále je vidět, že Endemanova dcera sedí vzadu. Tudíž neměla u otce žádnou protekci.

Je jim věnována další místnost, která oplývá fotografiemi zámeckých zvířecích přátel. Na zámku se střídali koně, kočky ba i papoušci. Psí akrobat, který skákal přes plot, patřil kuchaři. K vidění je i bílý vlčák-oblíbenec kněžny Daisy. Anebo pekinéz-oblíbenec druhé manželky Klotyldy. Mimochodem kočky jsou symbolem zámku dodnes. V současnosti se jich tu promenáduje více než třicet. Potkávali jsme je, jak se vyhřívají na terasách a nádvoří.

Právě rodině Hardouinów je věnována další místnost, kde hledím na šarmantního muže s knírkem, Loui Arduána. Je zachycen např. na procházce se svou manželkou a dětmi. Obdivuji krásné šaty, dlouhé sukně, dámy v kloboucích, Arduána v dlouhém elegantním kabátě. Všichni pečlivě upravení, děti v kloboučcích. Je zřejmé, že se jednalo o jednoho z významných služebníků, defacto dvorního kuchaře. K nahlédnutí je i historická posloupnost této rodiny. Žili v domě v podzámčí, který se nedochoval.

Ač žena kuchaře, měla skvělý styl a nezanedbala ani doplňky. Třeba na oné japonské fotografii má na šatech připnutou krásnou barevnou celkově ladící kytičku. Přechází mi až zrak nad krásnými toaletami, nad tím, jak se ženy pěkně a vkusně oblékaly. Otázkou je, zda to bylo praktické, ale to pomiňme. Nechme se okouzlit jejich krásou, cudností a hlavně elegancí. Ať šlo o zámeckou paní či o manželku kuchaře.

Vycházím z místnosti a naproti východu průvodce upozorňuje na kukátko na dřevěných dveřích. Skrze něho se nabízí jedinečný pohled, jenž znázorňuje epizodku ze života kněžny Daisy. Zvědavě nakukuji a najednou se před mými zraky odehrává život kněžny Daisy. Kněžny, kterou lid miloval. Kněžny, která ač nešťastná a nemocná, byla ukázkou elegance, střídmosti a krásy. Kněžna Daisy oděná v nádherných růžových šatech usedá ke klavíru. Sluha podává čaj v nádherném čajovém servisu.

Daisy přechází ke stolečku, upíjí čaj, namáčí pero do kalamáře. Služebná přináší dopis, ukloní se a odchází. Daisy čte dopis, nakrabatí čelo a s rozčilením odchází. Dopis se jemně snáší k zemi spolu s jejím šálem, který jí padá z útlých ramen. Je to tak autentické, že se mi oko ani nechce od kukátka odtrhnout. Doslova jsem se přenesla v čase. Miluji, jak často zmiňuji, starou dobu. A tady ji mám předestřenou jako na zlatém tácu.

Od středověku komnata plnila obytnou funkci. Původní vybavení bylo zničeno, kdy zámek za druhé světové války vlastnila Třetí říše. Krásu komnaty dnes podtrhuje renesanční krb z šedého pískovce, zakoupený v Itálii v roce 1912, který je jedním z nejcennějších objektů svého druhu v Polsku. Probíhá obnova jeho historické podoby. Pohled vskutku nádherný. Ani mi nedá moc práce si tu představit Daisy, kterak posedává v křesílku potaženém zlatavou látkou a laskavým úsměvem na rtech.

Maketa podzemí je v měřítku 1:87. Přibližuje změny prováděné na zámku za 2. světové války. V roce 1944 začala zámek přebudovávat německá organizace Todt. Došlo k rozsáhlé přestavbě, a zároveň šílené devastaci jednotlivých interiérů zámku. Książ se stal součástí tajného nacistického projektu „Riese.“ Pod zámkem a v blízkých Sovích horách vězni razili podzemní chodby. Książbyl připravován jako sídlo Ministerstva zahraničí Třetí říše. Měl zde být ukrytý také legendární Zlatý vlak.

A tady, milovníci záhad, zbystřete! Nacistický zlatý vlak oplývající snad až 300 tunami zlata, diamantů a jiných pokladů ovšem do cíle nikdy nedorazil. Podle dochovaných historek vlak vyrazil z Vratislavi a jeho stopa končí právě v okolí Vałbřichu. Co se s ním stalo? Kde skončil? Dodnes se spekuluje o jeho osudu a možném úkrytu. Velkolepé plány přestavby zámeckého podzemí vzaly za své, když je přerušil konec 2. světové války. Načež nacisté vchody do podzemí zasypali.

Prohlídka pokračuje. Tento sál byl stvořen na počest zakladatelů linie Hochbergů. Největší pokladem je plátno vytvořené v roce 1886, jehož autorem je Wilhelm von Lindenschmit mladší, německý malíř historických obrazů. Obraz se nazývá Alaryk w Rzymie (Alarik v Římě). Jedná se o jeden z největších závěsných obrazů s historickými tématy v Polsku (411 × 613 cm), který byl poprvé vystaven po druhé světové válce. A zároveň druhý v Dolním Slezsku po „Racławickém panoramatu.“

Jak jinak než elegantně zařízená ložnice kněžny, jež se ráda obklopovala osobními vzpomínkami. Průvodce s úctou zmiňuje tuto místnost jako pečeť její osobní elegance. Krbová římsa je obložená zeleným mramorem. Když se Daisy v roce 1940 stěhovala, nařídila římsu sejmout a přemístit do její nové vily. Přesto se podařilo římsu vrátit. Obdivuji původní zrcadlo po pravé straně dveří. Z ložnice je možno vyjít i na balkonek. Byl vystavěn výslovně na její přání užívat si výhled do přírody a oblíbené krajiny. Nad loží visí obraz jejího nejmladšího syna s ochočeným vlkem.

Zámecké panstvo muselo řešit vytápění zámku, proto ani zde nechybí barokní krb. Krby na celém zámku jsou původní. Dodnes se jich tu nachází 38. Mimochodem v 19. století spálili ve zdejších krbech spoustu dřeva a v zámeckých kotelnách téměř 2 vagony uhlí denně. Suroviny přiváželi z nedalekých dolů, které patřily Hochbergům. Těžba uhlí zajišťovala, že byli jedním z nejbohatších rodů na světě. Zároveň jim patřily také pivovary.

Přijde mi, že není nad to je fakticky zažít. Skutečně jeden krásnější než druhý. Dále se nabízejí například Taneční sál, jehož výzdobu navrhla kněžna Daisy. Zelený salon či Salon předků, kde jsou vystaveny fotografie žen rodu Hochbergů. Bílý salon, Zlatý sál, mezi jehož zajímavost patří skrytý mechanismus v podlaze. Umožňoval spouštění lustru za účelem čištění. Nemohu nezmínit Maxmiliánův sál. Obklopeni zlatou elegancí se ocitnete v jednom z nejimpozantnějších sálů z celého zámku. Je jedinou dochovanou reprezentativní barokní palácovou síní ve Slezsku.

Nicméně s radostí zmiňuji, že audioguide je i v češtině a velmi kvalitně namluvený. Oceňuji, že nikdo nikoho neobtěžuje, nikdo nepokřikuje, všichni v tichosti a jakési vzácné usebranosti procházejí zámkem. Tu se zastavíte, tam se zastavíte. A ponořeni do vlastních myšlenek prociťujete úžasnou atmosféru, jíž je zámek prodchnutý.

Pokud vám slova průvodce nestačí, pak namíříte tou kouzelnou krabičkou třeba na obraz, kde se na okraji krčí malinké znamínko jakéhosi sluchátka. A spustí se další doplňující informace. Ze zámku jsem odcházela nabitá spoustou úžasných novinek, ale tak zajímavých, že jsem následně život kněžny Daisy ještě doma vyhledala. Skláním se před charismatickou ženou s obdivuhodným příběhem.

Při východu, resp. ke konci prohlídky míjíme nalevo odkrytý kus skály, na němž je zámek vystavěný. Dnes ji nazýváme Knížecí nebo Šťastnou skálou. Jestliže se obnažené skály dotknete pravou rukou, čeká vás dlouhý a šťastný život. Levou? Štěstí v lásce. Když přiložíte na skálu obě ruce, pak máte jistotu, že se sem ještě vrátíte. Přiložila jsem obě ruce a ejhle, skála vám zároveň zahraje na rozloučenou a možná vlastně i na přivítanou…

Vyzvedávám batoh a s očekáváním zamířím do kouzelně pohádkové fontánami zurčící zámecké zahrady.

Mimochodem na zámku si před prohlídkou buď musíte batoh dát dopředu na prsa, anebo do úschovy. Na úschovu (skříňku) mějte, pokud si dobře pamatuji, 2 zloté.

A už netrpělivě vstupuji do zámecké zahrady protknuté krásnými zurčícími fontánkami jakoby v řadě za sebou. Fontány jsou ve tvaru soch. Jedna z nich drží džbán, ze kterého tryská průzračná voda.

Mám pocit, že snad fontánky zpívají. Možná je to tím, jak voda zurčí, tryská, crčí a co já vím, snad i vesele skotačí. Fontány oddělují pečlivě střižené nízké živé plůtky obšťastněné rozáriem rozkvetlých omamných růží.

Zahradu pod zámkem lemuje vysoká kamenná zeď, po které se pne a šplhá do výšin živoucí zeleň. Otevřené srdce oblažují barvy kol kolem, na které si jen vzpomenete. Růže omamně voní, přičichám snad ke každé. Střídavě skláním hlavu či ji zvedám a opatrně přitahuji k nosu dlouhé stonky, na jejichž vrcholcích se skví fantasticky vonící květy růží hodných zámecké terasy. Je tu nádherně.

Zámek Książ ve Wałbrzychu není jen zámkem, je to živá kronika, kde se elegance princezny Daisy mísí s ozvěnami válečných tajemství. Nechte se i vy pohltit jeho jedinečnou atmosférou a dotkněte se skály, která slibuje návrat – možná objevíte i něco víc než jen historii.

Zdroje:

oficiální webové stránky zámku Książ

http://www.velkykluk.cz/zahady/smutny_konec_ruze_anglie/index.htm

https://armadnizpravodaj.cz/historie/nacisticky-zlaty-vlak/