Článek
Nikdy jsem nechtěl být rodič. O této možnosti jsem ani nepřemýšlel, přestože mi táhne už na dvaatřicet. Neuměl jsem si nikdy představit, že by člověk jako já mohl mít potomka a ještě se o něj starat. Abyste mi rozuměli, nemám nic proti dětem, ba naopak. Je s nima asi zábava, ale rozhodně takovou zábavu nepotřebuju dvacet čtyři hodin denně. Někomu to vyhovuje, někdo to považuje za jakousi nezbytnost, provést svou rozmnožovací povinnost a vychovat své potomky a já tomu naprosto rozumím. Bez toho bychom tady koneckonců nebyli, ale já ten člověk nejsem. Nikdy jsem nebyl. Možná proto, že má matka mi neustále připomínala, že jsem se nepovedl, protože se mnou byly neustále nějaké problémy a můj otec měl k rodičovství patrně podobný vztah jako mám dnes já. Nikdy jsem se s ním o tom sice nebavil, ale člověk leccos odpozoruje, když s někým tráví tolik času.
Teď už s otcem čas trávit nemusím a také ho netrávím, protože je to despotický vzteklý člověk, který v životě nedosáhl ničeho, co by si přál a dává to svému okolí patřičně sežrat. Jeho výchova se na mně dost podepsala, protože můj otec vždy zastával názor, že spratkovství se dá rozhodně z člověka vymlátit. V jeho podání šlo všechno po zlém. Hádal se se mnou, s mou matku a s lidmi kolem sebe. Podle jeho názoru jsem budižkničemu, který umí leda hovno a když už něco dělá, tak to nestojí za nic. Jsem zklamání, kvůli kterému nemohl naplno žít a já mu jen otravoval život a místo vděčnosti, že mě vychoval jsem se k němu obrátil zády. Těžko říct, nedokážu to posoudit, každopádně jsem vyrostl s pocitem, že jsem jedna velká koule u nohy mého otce a jedna velká osina v zadku mé matky, která mi dávala každý den najevo, jak je zklamaná a zničená. Dávala to najevo i svému okolí a naše rodina se tak stala synonymem vztahového zmaru celého našeho maloměsta. Moje matka dostala v mých patnácti letech rakovinu slinivky. Řekla mi, že to má ze mě a o několik měsíců později na komplikované metastáze umřela. Otec mi sdělil, že se už nemůže dočkat, až se zbaví i mě a že v osmnácti povalím, což se také stalo a já se vydal na svou vlastní cestu životem s traumaty a předsevzetím, že nikdy mít děti nechci, protože je to s nimi takové, jaké to je.
Nemějte mi to za zlé, vím, že to tak být nemusí, ale když vám někdo konstantně osmnáct let dává najevo své opovržení, člověka to přece jen trochu semele. Přesto všechno jsem se po tom nezdařeném startu v životě docela oklepal, vyrostl jsem, vystudoval a protloukal jsem se životem v od jedné špatné práce ke druhé, abych se uživil v hlavním městě, kam jsem se odstěhoval. Naučil jsem se o sebe postarat, našel útěchu v literatuře a stavebnictví, což je tak trochu nesourodá věc, ale rád čtu a rád pracuju rukama. Tvořím věci, skládám k sobě kousky materiálu, který najednou začne dávat smysl. Jako život. Jako poezie. Zažil jsem několik vztahů a pokaždé se ta nová stavba zhroutila. Většinou postavené na špatných základech, ale to není nic neběžného, zkrátka jsem si žil jako mnoho dalších lidí svůj obyčejný malý život. Před rokem jsem potkal Eriku. Šli jsme s kamarády z fotbalu na pivo a ona se ocitla shodou okolností na stejném místě jako já a ve stejném duševním rozpoložení, což zapříčinilo spontánní soulož v lesíku nedaleko Libně. Erika byla přes lesní extempore velmi spořádaná dívka, která pracovala jako marketingový specialista v jednom e-shopu, a protože nás to podivné sexuální dobrodružství docela pobavilo, sešli jsme se ještě dvakrát. Tentokrát ovšem v ložnici, abychom dali tomu fyzickému souznění i nějaký řád. Po týdnu jsme se pohádali a po dalším týdnu rozešli, i když jsme spolu vlastně nezačali ani chodit. Stává se to. Moc mě to nemrzelo, kromě chvilek, kdy jsem měl sexuální tenzi, a vydal jsem se vstříc novým zážitkům. Ozvala se mi za dva měsíce a já jsem byl docela potěšený, protože byla velice atraktivní žena a to má samozřejmě své výhody. Místo hopsání na sedačce mi oznámila, že je těhotná. A jak můj otec rád cituje, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Erika mi řekla, že si to nenechá vzít, ať to na ni ani nezkouším, což jsem ani neudělal, protože jsem ještě vůbec nechápal, co se vlastně děje a řekla mi, že pokud chci, můžeme se stát tím, čemu jsem se usilovně celý život bránil. Rodinou.
Tohle se nemělo stát. Čekám dítě s holkou, kterou vůbec neznám. Jasně, mohlo to dopadnout mnohem hůř, když se na ni podívám, ale stejně. Zachoval jsem se jako chlap a řekl jsem jí, že do toho půjdeme. Oba dva jsme z toho nebyli dvakrát nadšení, ale život si nevybírá, znáte to. S otcem jsem žádný vztah neudržoval, jen jednou za tři měsíce jsem mu zavolal, ani vlastně nevím proč, možná z pocitu viny, že jsem mu zkazil život a on měl jednou začas možnost mi to zopakovat. Řekl jsem mu, že budu otcem a on se mi vysmál a řekl mi, že věděl, že jsem vždycky byl pěkný idiot a že doufá, že to, co se mi narodí, mi zničí život tak, jako já jemu. Když jsem si prošel touto chvilkou osobní dehonestace, začali jsme se s Erikou připravovat na příchod nového života. Přistěhovala se ke mně do dvoupokojového bytu a odmítla mě seznámit se svou rodinou a já jsem ji nenutil, protože jsem sám věděl, jakou rodinu můžete mít a tak nikoho nesoudím. Každopádně na to všechno budeme sami.
Jak měsíce ubíhaly, docela jsme se naučili spolu vycházet. Všechno se dělo za pochodu. Všechny ty drobné vztahové nuance, které se postupně objevují jsme obrušovali během těhotenství a já se snažil být co nejméně jako můj otec, i když jsem uvnitř neskutečně naštvaný, protože tohle není život, který jsem chtěl a kterému jsem se snažil za každou cenu uniknout. S tím jsem se Erice nikdy nesvěřil. Čert ví, proč to dítě chce. Možná má nějaké zdravotní problémy a další štace by už nebyla možná a tak to padlo na mě, protože se jednou blbě ožrala a teď je v pasti. Nebo je možná nějak bohabojně založená, fakt netuším, až natolik jsem jí poznat ještě nestihl.
Je zima. Mínus patnáct stupňů a všude kolem Fakultní nemocnice v Motole leží hromady sněhu. Prahu zasáhla kalamita, v ulicích vypukl tradiční chaos spojený s podobnými katastrofami a já kouřím v mrazivém vzduchu před vchodem do budovy A. Mrznou mi konečky prstu a v nose praskají namrzlé sliznice. Kouřím už třetí cigaretu, protože nevím co mám dělat. Jsem v nesnázích, do kterých jsem se dostal já sám a které vyvrcholily dnešní nocí. Porod začal před šesti hodinami. Souhlasil jsem, že u něj budu přítomen, i když jsem o to nijak zvlášť nestál. Erika si přála neznat do poslední chvíle pohlaví dítěte, aby bylo překvapení. Když si začala stěžovat na bolesti, sestra mě vypoklonkovala ven, že prej bude lepší, když si to odsedím pěkně po staru venku a nechám je v klidu pracovat a ať se nestresuju. Uvítal jsem to. O hodinu později Erika zemřela. Sestra mi to přišla říct společně s doktorem, který mi vysvětlil, proč se to stalo a že se s tím z nějakého důvodu nedalo nic dělat. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct a on to zřejmě chápal, protože to nedělal poprvé v životě. Vaše dcera je zdravá. Oznámil mi. Narodila se mi holka. A já vůbec nevím, co teď budu dělat. A tak stojím venku na mrazivém vzduchu, zatímco ona leží v inkubátoru a vyhřívá se a vůbec netuší, do jakého světa se narodila. Člověku, který dítě nikdy nechtěl. Potáhl jsem z cigarety a pohlédl na masivní budovu motolské nemocnice, uvnitř které leží moje novorozená dcera. Dal jsem jí jméno Julie.
